JINÉ PRÁVO

Nenárokové dovolání je protiústavní?

2012-03-01T01:59:00.002+01:00

V úterý rozhodl ÚS další z řady svých problematických a kontroverzních nálezů. V něm zrušil pro protiústavnost institut tzv. nenárokového civilního dovolání. Rozhodnutí vyvolává řadu otazníků a následuje proto několik mých stručných úvah.

1. Nový typ přezkumu ústavnosti?
Jednou z nejlepších záruk dělby moci je to, že soud je ve svém rozhodování vždy „reaktivní“, tedy rozhoduje jen o tom, co mu strany samy přednesou, a k čemu má pravomoc dle příslušných právních předpisů. Soud tedy nemůže kauzu procesně „ohnout“ tak, aby se dostal k řešení otázky, která je pro věc nepodstatná, případně ke které mu procesní předpisy vůbec neumožňují přistoupit.

Obávám se, že v kauze Pl. ÚS 29/11 ÚS postupoval přesně opačně (stejně jako byl krkolomně dohledáván implicitní návrh na odklad vykonatelnosti například v kauze Melčák). Velmi pochybný je způsob, jakým se plénum dostalo k rozhodování o ústavnosti § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nález k tomu v bodě 1 jen stručně říká, že „[ú]stavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 se stěžovatelka VY.PO. 2010, s.r.o. domáhala mj. zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007“ (zvýraznění doplnil ZK). Věc je poněkud komplikovanější, oč jde se však dozvíme až z disentu J. Nykodýma: napaden byl jednak rozsudek NS ze dne 22. 12. 2009, kterým byl zrušen rozsudek VS v Praze ze dne 19. 9. 2006, a dále rozsudek VS v Praze ze dne 25. 10. 2010 a usnesení NS ze dne 31. 5. 2011, č. j. 29 Cdo 1113/2011-279, kterým bylo odmítnuto dovolání směřující proti rozsudku VS v Praze ze dne 25. 10. 2010. Zrušení zákona měl iniciovat rozsudek nejstarší, nadto ještě zrušující! Podle dosavadní judikatury a nepřetržité praxe ÚS nebyla ústavní stížnost proti kasačnímu rozsudku NS z roku 2009 vůbec přípustná, ÚS však velmi nepřesvědčivě tvrdí opak. V tomto se naprosto a nečekaně odklonil od své po dvě desetiletí budované judikatury – viz disent M. Výborného, body 6 násl.

Naprosto souhlasím s M. Výborným, že ve svém nálezu ÚS vytvořil jakousi novou proceduru abstraktní kontroly ústavnosti, kde přezkoumávané soudní rozhodnutí plénum ÚS nijak neomezuje v jeho judikatorním rozletu. Tím se však popírá shora zmíněná „reaktivnost“ soudního rozhodování, a zásadně zpochybňuje dělba moci. Soud přestává být soudem: ve skutečnosti si okruh případů, které bude posuzovat, určuje zcela volně nezávisle na jakémkoliv zákonném omezení.

2. „Diskurs“ s amici curie
ÚS se v průběhu řízení obrátil s otázkou ústavnosti nenárokového dovolání na řadu institucí, které nebyly účastníky řízení – kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP, Ministerstvo spravedlnosti, předsedkyni NS, ČAK. Od všech těchto institucí dostal odpovědi, že zpochybněná právní úprava občanského soudního řádu není protiústavní (toho si všímá např. disentující J. Mucha, bod 8). Takováto stanoviska přinejmenším teoreticky kladou ještě větší nároky na argumentaci ÚS. Bohužel, namísto toho, aby ÚS takovéto odpovědi zohlednil ve svém právním názoru, případně s těmito názory vstoupil v diskusi (onen kýžený právní diskurs), omezil se jen na břitkou kritiku některých dotázaných institucí. Nejvíce to asi „schytal“ vládní zmocněnec pro ESLP (srov. bod 67, kde nad jeho stanoviskem ÚS vyslovil „údiv“, v bodě 47 je zase kritizován nad tím, že si neuvědomuje odchylnost od konstrukce certiorari v USA atd.).

Pikantní je, že Ústavnímu soudu bylo doručeno také „nevyžádané vyjádření Nejvyššího soudu“, totiž předsedy senátu 29 Cdo. O jeho obsahu se ovšem mnoho nedozvíme, totiž jen to, že NS zde obsáhle argumentoval k nepřípustnosti ústavní stížnosti a vznesl výhrady k procesnímu postupu II. senátu Ústavního soudu a jeho složení (bod 9). ÚS nicméně uzavřel, že NS není účastníkem řízení o zrušení zákona, a nevznesl ve vztahu k řízení sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ani relevantní argumentaci. Proto prý nebylo třeba jeho podání v rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí rekapitulovat a blíže se s touto argumentací zabývat. Je nicméně otázkou, zda nepřípustnost řízení o kontrole norem se vskutku míjí s podstatou věci. Podle mne nikoliv.

Zajímavé je, že kritiku procesního postupu II. senátu v této věci ÚS ignoroval též ve stanovisku předsedkyně NS Ivy Brožové, kterou jinak k vyjádření vyzval (srov. bod 15).

Neporušil ÚS tímto postupem svou novátorskou tezi z nejnovějšího nálezu ve věci slovenských důchodů o soudu jako straně řízení, která, není-li vyslechnuta, může argumentovat dotčením principu Audiatur et altera pars?

3. Meritum – protiústavnost současné úpravy nenárokového dovolání
Nález je podle mne napsán nesmírně zdlouhavě. I pozorný čtenář bude mít velký problém najít v několika desítkách odstavců nosné důvody zrušení části zákona o nenárokovém dovolání.

Některé úvahy ÚS jsou jednoduše nesprávné. Jde například o srovnání úpravy amerického certiorari s českým nenárokovým dovoláním (bod 47). ÚS kritizuje českou úpravu, neboť v USA o přípustnosti certiorari rozhoduje soud jako celek, zatímco v Česku jen malý senát. Ovšem v USA přece devítičlenný Nejvyšší soud rozhoduje jako celek vždy! Naopak v Česku skoro desetkrát větší NS nikdy (ostatně jen občanskoprávní a obchodní kolegium má více než čtyři desítky soudců). Protože jsou kontinentální nejvyšší soudy nastaveny na rozhodování tisíců případů, na rozdíl od jejich angloamerických protějšků, rozhodujících desítky případů, nese to s sebou odlišné počty soudců (a samozřejmě odlišnou prestiž toho být soudcem nejvyššího soudu). Americký Nejvyšší soud má navíc při selekci věcí (až na zcela zanedbatelné výjimky) naprostou a ničím neomezenou diskreci.

Naopak s ÚS lze souhlasit v jeho kritice, pokud k odmítnutí nenárokového dovolání může senát NS dospět i přes disent některého ze soudců. V tomto případě je podle mne následováníhodná úprava zákona o ÚS, kde disent soudce znamená automaticky povinnost o věci rozhodnout meritorně.

Velmi pochybný argument ÚS spočívá v tom, že přes 80 % nenárokových dovolání je odmítáno pro nepřípustnost. Podle ÚS skutečnost, že všichni odvolatelé jsou zastoupeni advokáty, prokazuje, že i pro ně je rozhodování NS naprosto neodhadnutelné (body 48). Velmi trefně k tomu podotýká disentující I. Janů, že v takovém případě by neobstála ani úprava zákona o ÚS, neboť jako zjevně neopodstatněných je tam odmítáno zcela srovnatelné procento ústavních stížností. Mimochodem, u nepřijatelnosti věcí mezinárodní ochrany v řízení před NSS by to číslo bylo pro stěžovatele ještě podstatně horší.

ÚS zdůrazňuje nejednotu judikatury NS v posuzování nenárokových dovolání. V tom má jistě pravdu, a uvádí zarážející množství zcela rozporných rozhodnutí NS (body 58 násl.). Na druhou stranu NS v průběhu řízení před ÚS, asi i v reakci a v obavách z výsledku tohoto řízení, vydal nová rozhodnutí, kterými se pokusil sjednotit nejednotnou praxi (srov. bod 16). Je nepochybně možné, aby ÚS zrušil úpravu i proto, že jednoduše není možno ji ústavně konformně aplikovat, což se prokáže též z aplikační praxe. V tom tedy nelze souhlasit s některými disentéry – ostatně přesně to udělal ÚS ve svém nálezu, kterým na počátku tohoto století zrušil starou úpravu správního soudnictví. Udělal to však až po řadě svých kritických nálezů, v nichž postupně gradovalo varování ÚS správním soudům i zákonodárci nad pochybnou úpravou. Když se ani po řadě nálezů situace nezlepšila, přistoupil ÚS k derogaci části páté o.s.ř. (Pl. ÚS 16/99). Naopak v nyní komentovaném nálezu přichází zásah ÚS jako blesk z čistého nebe, poté, co ve stovkách svých rozhodnutí ÚS nenašel na aplikované úpravě ústavněprávní vadu.

ÚS razí tezi, že pravidla pro přípustnost dovolání mají být nastavena lépe, totiž co nejurčitěji (body 53, 57). Ani po několikerém přečtení nálezu mi však není jasné, jakou „určitější“ právní úpravu má tedy zákonodárce přijmout. ÚS ve skutečnosti s ničím novým nepřichází, což asi nejlépe glosuje V. Kůrka v bodě IV. svého disentu. Pokud ÚS říká, že nová úprava musí být do té míry předvídatelná, že „přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potencionálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije“ (bod 23), domnívám se, že takto prostě nenárokové dovolání v obecné rovině nastavit nelze.

Na závěr lze jen stručně upozornit na bod 71, který se mi jeví ve skutečnosti klíčový. ÚS totiž v podstatě volnou selekci kauz ze strany NS vylučuje, neboť jeho rozhodnutí musí v každém případě obstát v řízení o ústavních stížnostech. To je asi jádro problému. Český justiční systém je dnes nastaven jako systém se dvěma nejvyššími soudy, nad nimiž de facto (nikoliv de iure) stojí soud „supernejvyšší“. Pravomoc ÚS odmítat ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost je ve skutečnosti variací na certiorari. Nepraktickým aspektem věci je však nutnost všechna odmítavá usnesení odůvodňovat, což zabírá velkou část energie soudců a jejich asistentů. Je logické, že možnost selekce u obou nejvyšších soudů, jejichž rozhodnutí mohou být podrobena ústavnímu přezkumu ze strany ÚS, vyvolává velké pnutí uvnitř justičního systému. Dobré fungování systému ku prospěchu jeho adresátů, tedy účastníků soudních řízení, předpokládá rozumné nastavení podmínek přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k nenárokovým opravným prostředkům uvnitř obecné justice (to říká i J. Nykodým v závěru svého disentu, shodně V. Kůrka). Tato úprava by měla zajistit, aby ÚS nebyl nucen sjednocovat judikaturu obecných soudů namísto soudů nejvyšších.

Ochrana osobních údajů na internetu

2012-02-29T14:49:00.005+01:00

S hostováním na Jiném právu bych se rád rozloučil postem, který je spíše anekdotou. Už víckrát jsem se setkal s názorem, že tím hlavním lidskoprávním problémem, který před ESLP bude stát v nadcházející dekádě, bude ochrana osobních údajů v souvislosti s novými technologiemi jako jsou vzorky DNA (viz rozsudek velkého senátu S. a Marper v. Spojené království), či internet.

Podle některých zpráv se v oblasti ochrany osobních údajů na internetu připravuje nová legislativa jak v EU, tak v USA.

Domnívám se, že tato oblast je po hříchu stále podceňovaná a ne vždy si uvědomujeme, k čemu všemu informace, které, často i sami, na internetu zveřejňujeme, mohou sloužit. Asi většina z nás, když si o někom chce zjistit nějakou informaci, tak první, co zkoušíme, je “googlit”, případně se podívat na facebookový profil. Nedávno jsem potřeboval zjistit datum narození jedné kamarádky, která nemá účet na facebooku. Spíš jen tak ze zvyku, než že bych si myslel, že to k něčemu povede, jsem její jméno vložil do Googlu. Nestačil jsem se divit, když jsem skutečně tímto způsobem zjistil i její datum narození.

Jiná známá mi nedávno říkala, jak vybírali člověka na volnou pozici do jejich firmy. Po přečtení CV vybrali pár nadějných kandidátů a jejich jména „progooglili“. U jednoho slibného adepta jim hned vyjela jeho zcela růžová, svatební stránka. Šéf prý dostal záchvat smíchu a řekl něco ve smyslu, že toho člověka tedy rozhodně ne. Známá, které se nezdálo, že by taková stránka měla někoho v konkurzu diskvalifikovat namítla, že třeba to vůbec nebyl jeho nápad, že stránku mohla vytvořit manželka. Na to šéf opáčil, že to je ještě horší pokud se nechá řídit svou ženou. Kandidát místo nezískal.

Ze zvědavosti jsem si zkusil vygooglit své jméno. Mám výhodu, že mám poměrně časté české jméno, čili není zas až tak jednoduché něco o mně na internetu najít. Informace, co jsem však našel, mi naštěstí nijak kompromitující nepřišly. V zásadě je lze všechny zjistit také z mého CV.

Děkuji za možnost hostovat na Jiném právu.

Ivo Telec: Padělané léky

2012-02-28T10:28:00.002+01:00

Vášně kolem Obchodní dohody proti padělatelství (ACTA) neutichají. Soudě alespoň podle aktuálního tisku a dalších médií. Bývalý český ministr zahraničí ostře obvinil premiéra, vládu a úředníky ze selhání, když Česko podepsalo Dohodu ACTA. Obsahově ale trefil vedle. Říkáme tomu „trefit kozla“.

Dílčím přínosem Dohody ACTA je povinné použití celního standardu prosazování práv duševního vlastnictví, pokud jde o celní dohled nad obchodním zbožím spočívajícím v zásilkách malé povahy. Zdůrazňuji, že se jedná o obchodní zboží, nikoli o osobní zavazadla cestujících.

Účelem celního dohledu (a tedy i celní kontroly) je odhalit a přetnout pašerácké kanály zejména padělaných léků (farmaceutických patentů ztělesněných ve výrobku) a taktéž padělaných parfémů, kabelek, peněženek apod. Nutno dodat, že i obchodního zboží elektronického. Zároveň bylo nutno stanovit, aby takovéto celního zásahy mezinárodně obchodně nebránily nakládání s obchodním zbožím, které hromadně obíhá po celém světě.

Pravda, padělkem se v právu duševního vlastnictví rozumí nedostatek „oprávněnosti“ zboží z hlediska nehmotných soukromých práv. Tedy, jedná se o obchodní zboží, které je právně vadné (tzn. obchodované bez smluvní nebo úřední, popř. zákonné licence). Nemusí to samo sebou ještě znamenat, že by právně vadné obchodní zboží muselo pokaždé být horší jakosti nežli obchodní zboží po právu. Teoreticky může být i lepší kvality. Většinou se ale zároveň jedná o již na první pohled věcně horší zboží nebo dokonce o zboží zdravotně závadné nebo nebezpečné, což bývá vážný společenský problém zejména (ovšem nejen) u padělaných léků nebo hraček obchodně dovážených nebo vyvážených i v „malých zásilkách“. Nejde jen o zakoupené parfémy, které „nevoní“, a o kabelky, které se po týdnu nošení trhají a ztrácejí barvu po prvním dešti. Zde končí ideologická „svoboda kopírovatelů“, neboť jde o skutečnou, hromadnou a dlouhodobou mezinárodní hrozbu veřejnému zdraví; individuální zdraví našich dětí nebo nás samých nevyjímaje.

Pokud Dohoda ACTA snad nějak souvisí se „společenským strachem“, pak je tomu právě u strachu z účinků padělaných léků a hraček horší kvality nežli originál. Kdo nevěří, ať si na webu přečte veřejná varování Státního ústavu pro kontrolu léčiv a seznámí se s jeho kampaní proti padělkům léků; zde www.nebezpecneleky.cz

V souvislosti s Dohodou ACTA byly občas vznášeny blíže nekonkretizované politické obavy o osud generik. Na chvíli se u toho zastavme. S generiky se totiž můžeme setkat v každé lékárně. I u nás za rohem. V případě generik se jedná o léčivé přípravky – podléhající z důvodu ochrany veřejného zdraví veřejnoprávní registraci podle zákona o léčivech –, které jsou zásadně podobné původnímu výrobku (léčivému přípravku), který zdruhověl (stal se druhovým, generickým), a to uplynutím obchodního monopolu na určitý patentovaný farmaceutický výrobní postup.

Mluvíme proto o druhových (generických) – obvykle levnějších – léčivových ekvivalentech původních patentově chráněných léčivých přípravků, které jsou patentově právně volně uváděny na trh po uplynutí patentově právní ochrany původního farmaceutického výsledku anebo tam, kde patent nepůsobí. V podstatě se jedná o zdruhovělé, patentově právně volné, farmaceutické výrobní postupy vtělené do druhu výrobku (léčivého přípravku).

Samy generické léčivé přípravky nesou buď vlastní obchodní název výrobku (značková generika), na nějž může být udělena průmyslověprávní výsada ochranné známky, anebo mohou být věcně označeny zjednodušeným názvem příslušné biologicky účinné látky (neznačková generika).

Možná se mýlím, ale nevím o ničem, čím by Dohoda ACTA (nebo Dohoda TRIPS) zásadně bránila obchodům s generickými léčivými přípravky. Samozřejmě, že i generika mohou být padělená. Nejen známkoprávně (a samozřejmě patentově, kdy by se jednalo o falešná generika), ale i nekalosoutěžně. Rovněž tak může dojít k porušení veřejného práva léčivového, které je určeno k ochraně veřejného zdraví. I generické léčivé přípravky mohou být z podnikatelské touhy po nízkých výrobních nákladech a vysokém zisku například obsahově ošizené, a tím i přímo nebo nepřímo zdravotně nebezpečné. A to je skutečný společenský problém!

Právní problém může vznikat tehdy, jestliže určitý farmaceutický výrobní postup je dočasně patentován pro území některých států (např. členů Evropské patentové organizace nebo Evroasijské patentové organizace), zatímco ve třetích zemích se jedná o světově zveřejněný výsledek výzkumu, který je ve třetích zemích patentově právně volný; tudíž ve třetích zemích mohou být vyráběna a obchodována generika jakožto druhové výrobky (druhové léčivé přípravky), neboť patentová ochrana zde nepůsobí, a to od počátku, kdy farmaceutický výsledek vešel ve veřejnou známost.

To je ovšem obecný problém územně omezených účinků práv průmyslového vlastnictví, který vyplývá z úředních udělujících (zápisných) aktů zápisných úřadů, jež nemohou vyvolat účinky na cizím území, aniž by se cizí státy těmto účinkům samy dobrovolně, o své vůli, nepodvolily. Rozdíl mezi patentově právním stavem dočasné ochrany a stavem volnosti bývá spíše na překážku mezinárodního obchodu, a proto bývá různě překonáván; srov. např. trh v Evropském hospodářském prostoru apod.

Jistěže nelze v konkrétním celním (ani jiném) případě vyloučit obchodní střet mezi léčivým přípravkem, jehož farmaceutický výrobní postup je ve státě dovozu patentován, a dováženým generikem, které bylo volně vyrobeno ve třetí zemi, kde příslušný patent nepůsobí. To je ale obecná otázka, kterou Dohoda ACTA neřeší ani nevyřeší. Proto můžeme za mezinárodně obchodně bezpečná generika považovat jen ta, u nichž patentová ochrana zanikla na všech územích, kde předtím působila; tj. hledisko uplynutí doby dočasné ochrany.

Dodávám, že mezinárodní, evropské unijní i české právo již po delší dobu výslovně řeší střet mezi ochranou veřejného zdraví (veřejným blahem), a to i s ohledem na země rozvojové a nejméně rozvinuté, a soukromým patentovým monopolem (dočasnou a územně omezenou obchodní výsadou) týkajícím se farmaceutických výrobků a zajištění návratnosti investice do jejich výzkumu.

Připomínám Protokol, kterým se mění Dohoda TRIPS, přijatý v roce 2005, který je od roku 2007 závazný i pro Česko, jakož i předchozí prozatímní rozhodnutí Světové obchodní organizace z roku 2003 na základě Prohlášení o Dohodě TRIPS a veřejném zdraví z roku 2001; dále viz nařízení z roku 2006, pokud jde o EU, a československý zákon z roku 1990 (nemluvě o starších předpisech). Ve všech případech se tak děje průmyslověprávně obvyklým způsobem; tzn. udělením úřední (nucené) licence, která nahrazuje chybějící projev vůle majitele farmaceutického patentu (i kdyby nechtěl).

Světové společenství i EU si dokáže rutinně poradit se „zlými“ korporacemi, které by zneužívaly svého patentového monopolu na úkor veřejného zdraví (nebo jiného veřejného blaha). Pokud by stoupenci Internacionály pirátských stran a podobných západních politických hnutí nebo někteří jiní západní politici měli zájem o politický boj proti „zlým“ korporacím, mohli a měli by politicky tlačit na státy, aby plně využívaly možností mnohostranné Úmluvy o biologické rozmanitosti z roku 1992, které se účastní i Česko. A to k ochraně tradičního vědění domorodých a místních společenství z hlediska hospodářského využívání jejich vědění obchodními korporacemi například ve farmaceutickém průmyslu, resp. farmaceutických patentech. Úmluva o biologické rozmanitosti předpokládá možné zapojení vlastníků tradičního vědění (kolektivního tradičního know-how) do hospodářského využívání jejich vědění, jakož i skupinové právo na spravedlivé rozdělení zisku z tohoto využívání. Právo tradičního vědění, vyznačující se skupinovým subjektivním majetkovým právem, totiž patří mezi obory práva duševního vlastnictví. Svědčí o tom například oblastní, africký, Swakopmundský protokol o ochraně tradičního vědění a folklorních projevů z roku 2010, který ale dosud nevstoupil v platnost. Za politickou podporu by v tomto směru stála i činnost Světové organizace duševního vlastnictví a jejího mezivládního výboru.

Jenže, co je západní internetové komunitě po domorodcích „někde“ v Amazonii?

Důležitost sociálních práv

2012-02-25T11:48:00.001+01:00

Předcházející host na Jiném právu, Láďa Vyhnánek, psal o soudním přezkumu sociálních práv. V debatě pod jedním postem M. Pohl obhajoval tezi, že nelze použít údajný pozitivní charakter sociálních práv jako dělící kritérium mezi nimi a právy občanskými a politickými. S touto tezí plně souhlasím. Obsáhlejší argumentaci, proč se domnívám, že sociální práva nemají jinou podstatu než práva občanská a politická lze nalézt v mé knize o ochraně sociálních práv.

V dnešním postu bych však rád stručně přednesl několik argumentů, proč si myslím, že sociální práva nejsou méně důležitá než práva občanská a politická a neměla by být opomíjena (text je z velké míry převzat ze zmíněné knihy). Pro ty, kdo by chtěli sofistikovanější obranu sociálních práv mohu odkázat například na výtečnou esej Jeremy Waldrona „Liberal Rights: Two sides of the same coin“, který odůvodňuje důležitost sociálních práv z pozic liberalismu.

Lidská práva chrání život a důstojnost každé lidské bytosti. Jsou postavena na principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva má každý člověk. Lidská práva vycházejí ze samé podstaty toho, co znamená být člověkem, a představují minimální standardy nutné pro respektování přirozené důstojnosti každého jednotlivce. Lidská práva chrání tuto lidskou důstojnost prostřednictvím ochrany základních lidských potřeb. V podstatě všechna lidská práva jsou odvozena od této přirozené lidské důstojnosti. Podle převládající, tzv. zájmové teorie práv, právo existuje, pokud „aspekt blaha jednotlivce (jeho zájem) je dostatečným důvodem k tomu, aby jiným lidem vznikla povinnost“ (Joseph Raz). Lidská práva jsou odvozena od těch nejzákladnějších lidských zájmů (potřeb), které představují dostatečný důvod k tomu, aby každému vznikla určitá povinnost.

Názor, že skutečná lidská práva jsou pouze občanská práva a svobody, a sociální práva jsou druhořadá, či dokonce pouhými nezávaznými deklaracemi, je nepochopením lidské podstaty a důstojnosti. Zájmy (potřeby) za sociálními právy, která zahrnují právo na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdraví a právo na přiměřenou životní úroveň, dostatečnou výživu, šatstvo a obydlí, jsou stejně podstatné jako ty, které najdeme v pozadí občanských, či jiných práv. Lidskou důstojnost lze stejně porušit tím, že člověka zbavíme osobní svobody tím, že ho bezdůvodně uvrhneme do vězení, jako tím, že mu zbouráme střechu nad hlavou a vezmeme veškeré oděvy a prostředky, aby si nemohl obstarat žádné jídlo. Z lidské přirozenosti vyplývá zcela stejná touha komunikovat s ostatními, získávat informace (svoboda projevu), jako potřeba pravidelně jíst (právo na výživu). Zájem na uchování života může být zrovna tak porušen zabitím (právo na život), jako neposkytnutím zdravotní péče (právo na zdraví).

Uznání sociálních práv je přirozenou součástí proudu politické filozofie nazývané liberalismus. Hlavní myšlenkou liberalismu je ochrana osobní autonomie, tedy právo každého jednotlivce zvolit si svůj vlastní styl života (samozřejmě v mezích dovoleného), neboli vytvořit si svůj vlastní životní projekt. Nelze nevidět, že nedostatek jídla nebo nemoc tento projekt znemožní naprosto stejným způsobem, jako uvržení jedince do vězení. Obojí je negací svobody jednotlivce. Hlavní proud liberální filosofie se proto naprosto přirozeně zabývá ochranou sociálních práv (viz seminální dílo Johna Rawlse Teorie spravedlnosti, či texty Jeremy Waldrona).

Od liberalismu se liší proud politické filozofie nazývaný libertarianismus, který je v právním prostředí nejčastěji spojován se jménem Roberta Nozicka. Nozick staví na klasické teorii laissez-faire a jeho koncepce státu je naprosto minimalistická. Nozick uznává pouze minimum lidských práv, ta „základní“ občanská práva a svobody, a navíc pouze v jejich negativním aspektu. V jeho pojetí tedy lidská práva nemohou nikdy vyžadovat po státu aktivní konání. Nozick dovádí pojetí svobody ad absurdum, když ho ztotožňuje se svobodou individuální volby. Opomíjí však zcela fakt, že v jeho systému možnosti volby mohou být velmi omezené. Shestack uvádí příklad chudých rozhodnout se, pod kterým mostem budou spát. Libertarianismus tak zcela opomíjí již zakotvenou nerovnost ve společnosti a nerovnost příležitostí mezi jednotlivci. Jak shrnuje Viljanen, libertarianismus „se nezajímá o to, zda jednotlivec skutečně bude daná práva požívat. Tato teorie se omezuje na vyžadování právní svobody a ne faktické svobody.“

V případě lidských práv je zájem, na kterém jsou vystaveny, představovaný ochranou přirozené lidské důstojnosti a života. Ochrana tohoto zájmu si vyžaduje uznání celé palety lidských práv a ne pouze nějakého vzorku. Lidé mají zcela zásadní zájem nejen na tom nebýt mučeni, moci svobodně vyslovovat své názory, či víru, ale také na tom, aby neměli hlad, netrpěli bolestmi v nemoci a nemuseli spát na ulici. Názor, že jeden druh práv je více důležitý než jiný, je nepochopením toho, co znamená být člověkem. Samozřejmě nelze říci, že by všechna lidská práva byla stejně důležitá, nebo lépe řečeno, že by všechna porušení byla stejně závažná. Záleží opět na tom, jaký zájem dané právo chrání. Například porušení zákazu mučení bude asi závažnější než zákaz uzavřít manželství. Důležité však je si uvědomit, že dodržování všech lidských práv je nezbytné pro plné respektování přirozené lidské důstojnosti.

To že připustíme, že sociální práva jsou důležitá samozřejmě ještě nic neříká o tom, jak mají být chráněna v jednotlivých právních řádech (to je primárně věcí ústavního práva), případně jaké metody jejich soudní ochrany jsou vhodné, o čemž psal Láďa Vyhnánek. Můžeme si představit jak měkké prostředky nápravy (soudy budou požadovat po vládě vypracovávání různých koncepcí a postupů, jak dosáhnout lepší ochrany sociálních práv), tak tvrdší prostředky nápravy, kde soudy přímo vydávají příkazy ke strukturálním změnám. David Landau v nedávném článku na základě empirické studie argumentuje, že tvrdé prostředky jsou v konečném důsledku lépe schopny chránit sociální práva chudých. Z jiných metod profitují spíše střední vrstvy společnosti.

Jiří Nantl: Bezprizorní studenti a vysokoškolská legislativa

2012-02-23T11:01:00.002+01:00

Nyní, když se patrně definitivně uzavírá příběh plzeňské právnické fakulty, vznikla ve veřejné diskusi nová (ve skutečnosti očekávatelná) otázka, jaký tedy bude osud těch, kdo na dané fakultě v magisterském studijním programu nyní studují. Jedná se o přibližně 1400 studentů, což je počet pohybující se o dva řády nad dosud proběhlými analogickými případy.

Na situaci dopadá ustanovení § 80 odst. 4 zákona o vysokých školách: „Akreditace studijního programu zaniká oznámením vysoké školy o zrušení studijního programu nebo uplynutím doby, na kterou byla akreditace udělena. Vysoká škola zajistí studentům možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké škole.“ (Analogické pravidlo pak obsahuje § 86 téhož zákona pro případ pozastavení nebo odnětí akreditace.)

Zákon působí ne-li optimisticky, tedy alespoň uklidňujícím dojmem: vysoká škola se o studenty zaniklého oboru postará. To je samozřejmě vysvětlitelné dobou jeho vzniku (1998), kdy se přesuny studentů mezi studijními programy a obory děly v rámci jednotlivých vysokých škol jako jejich interní opatření, což za předpokladu konsensu všech dotčených fakticky opravdu problém není. S boomem vysokého školství se příliš nepočítalo (při přijímání vysokoškolského zákona se mělo za to, že vzniknou přibližně 4 soukromé vysoké školy – skutečnost překonala očekávání více než desetinásobně) a takovou věc, jako je zánik fakulty veřejné vysoké školy bez náhrady, si zřejmě nikdo ani představit neuměl.

Vysokoškolský zákon tak postavení studentů při zániku studijního programu řeší způsobem, který má ze všeho nejvíce potenciál vyvolat zklamání a spory. Pokud vysoká škola sama neprovozuje „stejný nebo obdobný“ studijní program, pak zcela zřejmě nedisponuje naprosto žádným právním prostředkem, kterým by dotčeným studentům mohla zajistit „možnost pokračovat ve studiu“. (Stranou ponechejme, co rozumět „obdobným“ studijním programem – vycházet by v koncepční rovině bylo možno z konstrukce „oblastí studia“ naznačených v § 46 vysokoškolského zákona.) Není zde kontraktační povinnost druhé strany, ani žádný mechanismus zapojení státní správy do řešení věci. Zákon tudíž nelze vykládat jinak, než že vysoké škole ukládá povinnost vynaložit veškeré možné úsilí k nalezení jiné vysoké školy s vhodným studijním programem a k dosažení dohody s touto institucí k přijetí dotčených studentů. Podrobnosti mechanismu převodu studentů zákon výslovně neupravuje, lze však mít za to, že § 49 odst. 3 pokrývá ve zmocnění ke stanovení „odlišných podmínek pro přijetí“ také pro tuto situaci.

Pro srovnání a inspiraci nahlédněme do Spojených států – země, kde soudní spory probíhají ohledně ledasčeho a samozřejmě také zániku vysokých škol a studijních programů. Zajímavé kulisy může nabídnout případ kampusu Univerzity Jižní Dakoty ve Springfieldu. Zákonodárný sbor státu přijal v roce 1984 zákon, kterým tuto složku státní univerzity přeměnil na vězení, studijní programy realizované v kampusu byly ukončeny a další osud zhruba 800 studentů byl upraven formulací, která by nám připadala povědomá („That the Board of Regents and the Board of Vocational Education take all necessary steps to insure that all students presently enrolled at the University of South Dakota at Springfield shall have the opportunity to complete their course of study in South Dakota at other public post-secondary educational schools, public higher education institutions or a combination thereof through an articulation of agreements.“) Protože „veškeré potřebné kroky“ nevedly k úspěchu, výsledkem byla série žalob, které byly projednávány do roku 1987, kdy nejvyšší soud Jižní Dakoty rozhodl, že právní vztah mezi univerzitou a studentem trvá pouze vždy pro každý jednotlivý akademický rok, na který je placeno školné, a faktickým nezajištěním možnosti pokračovat ve studiu v dalším akademickém roce tak nebyla právní povinnost porušena (AASE vs. State of South Dakota Board of Regents, 400 N.W.2d 269, S.D. 1987).

Větší štěstí měli studenti programu přípravy civilních pilotů, který byl uskutečňován na Montana Vocational Technical Center v Missoule a v rámci úsporných opatření byl v roce 1977 zrušen. Po mnoha procesních peripetiích před státními a federálními soudy získalo 14 bývalých studentů nakonec odškodné ve výši 2,5 mil. USD. Základním argumentem pro přiznání náhrady škody přitom byl fakt, že zrušený program nebyl nijak vnitřně strukturován, tj. nezahrnoval žádné samostatně kreditované vzdělávací jednotky, které by na základě uznání bylo možno přenést do jiného studia na jiné instituce.

Z obou uvedených případů plyne principiální a dle mého názoru rozumný závěr, který může být relevantní i pro naše poměry. Stát a jeho legislativa nemohou realisticky garantovat, že studenti zrušeného studijního programu budou stejný nebo analogický program moci dokončit jinde. Závisí to totiž na řadě okolností, které jsou mimo kontrolu státu i příslušné vysoké školy. Funkcí státu ale nepochybně je nastavit takové podmínky fungování vysokého školství, aby absolvovaná část studia byla uznatelná po přijetí jinou institucí do vhodného studijního programu. Pokud tomu tak z nějakého důvodu ale není – a student ve zrušeném studijním programu jednoduše ztratil čas a peníze – je třeba řešit otázku náhrady škody.

Do podrobností možných právních řešení za současné právní úpravy a pro futuro se zde pouštět nechci. Je jisté, že jde o velmi komplexní téma, kde se řešení navíc budou strukturovat podle toho, zda se pohybujeme ve vysokém školství veřejném nebo soukromém. Čas na profilaci realistických a funkčních právních názorů a patrně i legislativní úpravy se však pomalu naplňuje.

Vzhledem k demografickému vývoji můžeme očekávat existenční ohrožení značné části soukromých vysokých škol, které vyrašily v době kulminace převisu poptávky nad nabídkou studijních příležitostí přibližně před deseti lety, z nichž řada je jednooborová a tudíž snadno zasažitelná jakýmkoli výkyvem. Ve veřejném vysokém školství se zase nutně projeví fiskální vývoj, který můžeme odhadovat tak, že kolem roku 2015 bude pro veřejné vysoké školy k dispozici možná pouze 15-17 mld. korun (oproti 20 mld. v letošním roce, což i tak pro některé veřejné vysoké školy znamená meziroční pokles jejich rozpočtu až o 13,5 %). Je třeba počítat s tím, že české vysoké školství v této dekádě projde výraznou strukturální proměnou, jejímž stimulátorem nebude primárně systém kontroly kvality, ale souběh ekonomického a demografického poklesu. Nalezení legislativy efektivně upravující postavení a nároky studentů institucí a programů, které tento vývoj nepřežijí, bude v zájmu všech.

IQ ROMA SERVIS vyhlašuje výběrové řízení na pozici právník/právnička se zaměřením na lidská práva

2012-02-21T17:49:00.000+01:00

IQ ROMA SERVIS vyhlašuje výběrové řízení na pozici právník/právnička se zaměřením na lidská práva. Hledají se vhodní kandidáti schopní a ochotní zapojit se do přímé práce s klienty a poskytnout jim fundované sociálně-právní poradenství.

IQ ROMA SERVIS hledá tvůrčí a angažovanou osobu, která:
- se prokazatelně zajímá o téma lidských práv (ideálně v souvislosti s romskou tématikou)
- má s touto oblastí zkušenosti a znalosti
- má zájem aktivním způsobem měnit situaci, zlepšovat fungování systému a kultury lidských práv v ČR, zvyšovat důvěru a důstojnost poškozených.

Obsah práce:
- poskytování odborného sociálně- právního poradenství , doprovod klientů na jednání, spolupráce s dalšími institucemi (NNO, úřady městských částí, ČOI, KVOP atd.)
- osvěta o právech klientů – konzultace pro klienty, organizace osvětových akcí pro klienty, pracovníky IQRS či dalších organizací
- aktivní vyhledávání romských klientů a kauz k zviditelnění reality a konkrétních překročení lidských práv (= více viditelné webové kazuistiky, mediální články a kauzy případů diskriminace, protilidského jednání ze strany úřadů, institucí, právnických i fyzických osob ad.)
- příprava a realizace testingů ve spolupráci s klienty a ČOI ad.
- aktivní boj proti diskriminaci, kreativní přístup k problému, tvorba mediálních kampaní a akcí pro širokou veřejnost, zviditelňování problematiky v očích veřejnosti i institucí, systémové působení
- účast na relevantních akcích, které se dotýkají tématu, prezentování a vystupování jménem IQ Roma servisu
- spolupráce na přípravě a realizaci projektů
- administrativa spojená s denní činností a projekty, koncepční práce, nárazové úkoly spojené s tématem.

Nabízíme:
- kreativní a společensky potřebnou práci
- odpovídající platové ohodnocení a zázemí
- přátelský a angažovaný pracovní tým i vedení
- další profesní i osobnostní vzdělávání, možnost rozvoje odpovědností a dovedností
- možnost stáží a zahraničních cest, zastupování IQRS v relevantních pracovních skupinách v ČR a EU
- možnost iniciace vlastních projektů a aktivit (v souladu se strategickými cíly IQRS)
- plný úvazek, pracovní doba dle otevíracích hodin poradny (částečně lze domluvit flexibilní pracovní dobu).

Požadujeme:
- VŠ/VOŠ vzdělání (ideálně právního zaměření, orientace v relevantní legislativě a problematice lidských práv, zákoníku práce, sociální oblasti, systému ochrany v ČR a EU aj.)
- odpovědnost, organizovanost, schopnost dotáhnout aktivity do konce
- zájem o téma, problematiku diskriminace, lidských práv (sociálně vyloučených skupin) a aktivní přístup
- ochotu a schopnost veřejně prezentovat, vystupovat a zaujmout skupinu, facilitovat a vést jednání
- empatii, emoční inteligenci, kreativitu, flexibilitu
- ochotu dále se vzdělávat, přiměřeně služebně cestovat, bezúhonnost
- znalost anglického jazyka výhodou.

Další podrobnosti zde.

Smysl ústního jednání u soudů, které řeší pouze právní otázky

2012-02-19T21:18:00.001+01:00

V minulém příspěvku jsem zmínil kauzu Arar v. Ashcroft, kterou rozhodovalo plénum federálního odvolacího soudu USA pro druhý okruh. Shodou okolností jsem v době ústního jednání byl zrovna v New Yorku a šel jsem se na něj podívat. Každému, kdo zavítá do USA, vřele doporučuji na nějaké jednání Court of Appeals, či Supreme Court zajít. Musím však upozornit, že je poté nebezpečí, že u ústních jednání na kontinentě (včetně ESLP) umřete nudou.

V USA soudci zástupce stran vyloženě grilují. Pokládají například záludné hypotetické otázky, kam by až výklad namítaný stranou mohl dospět a jak poté s takovým výkladem naložit. Pokud zástupce zodpoví jednu otázku, často hned přichází další. Z připravené řeči poté právník stačí odvyprávět třeba jen 10 %. Zrovna ve věci Arar dotazy od 12 přítomných soudců na zástupce žalovaných padaly s takovou kadencí, že předsedající musel vyloženě okřiknout své kolegy, aby se umravnili, a proboha nechali zástupce odpovědět alespoň na předchozí otázku než položí další.

Praxe u ESLP, ale třeba i Mezinárodního soudního dvora (MSD) je však zcela jiná. Zástupci stran přednesou své předem připravené podání, které už soud má zpravidla předem k dispozici. Poté soudci položí otázky, vyhlásí se přestávka, po které strany odpoví na otázky. Bývalý soudce MSD Bruno Simma, který v roce 2009 (když byl ještě soudcem) soudil finále studentské soutěže Jessup (simulace jednání před MSD), které je vedeno podle americké praxe (soudci se ptají kdykoliv na cokoliv a studenti musí hned reagovat), si povzdechl, jaký je to osvěžující rozdíl oproti skutečnému řízení před MSD. Poté dodal, dodnes nevím zda v žertu či ne, že na skutečných ústních jednáních v Haagu si on s kolegy krátí chvíli buď hraním lodí, nebo luštěním křížovky (už si nevzpomínám, co přesně za aktivitu zmiňoval, ale něco v tomto smyslu; pokud si některý ze čtenářů vzpomíná lépe budu rád za upřesnění).

I když tedy americký systém může být občas dohnán až do neužitečného extrému, tak mi přeci jen přijde vhodnější. Názory se testují v diskuzi, na jednu otázku navazuje další, která reaguje na předchozí odpověď, atd. Oproti tomu v Evropě máme sérii monologů. Vždy když nějaké takové ústní jednání vidím, tak si kladu otázku, k čemu je užitečné. Všechno, co strany řeknou, mohou klidně zaslat písemně a i těch pár otázek soudců, by šlo položit písemně.

Napadá mě, jestli ústní jednání není spíše pouze PR akcí hlavně pro média. Obecněji poté určitým přispěním k transparentnosti justice, kde veřejnost má možnost soudce vidět na vlastní oči a vidět, že skutečně existují. Přiznávám, že už tyto důvody mi nepřijdou málo a někdy neškodí skrze veřejné jednání přitáhnout pozornost k nějakému projednávanému problému. To však neznamená, že nelze diskutovat o případném vylepšení ústních jednání, aby byla co nejužitečnější.

Ivo Telec: ACTA nejsou akta ani akty

2012-02-18T14:48:00.002+01:00

Padl Megaupload. Úředně skončil provoz obřího elektronického úložiště „informací“ a „dat“ zpřístupňovaných podnikateli veřejnosti k hromadnému stahování. Namísto filmů a hudby si můžeme napříště stáhnout znak FBI. Jedná se o esteticky působící zásah státu! Servery několika vlád nebo ministerstev neodolaly nepřátelským útokům. Zahltily se úmyslným útočným přetížením a dočasně přestaly pracovat. Co se to všechno děje? Nic zvláštního, jen k nám přišla ACTA.

Málokterá mezinárodní smlouva má u části společnosti tak špatnou pověst jako mnohostranná Obchodní dohoda proti padělatelství (Anti-Counterfeiting Trade Agreement) z roku 2011, v anglické zkratce ACTA, kterou Česko v lednu 2012 podepsalo v Tokiu. A to tato dohoda ještě ani nevstoupila v platnost! Obchodní dohoda má vázat Japonsko, Koreu, Austrálii, Nový Zéland, Kanadu, Maroko, USA, Mexiko, Singapur, Švýcarsko a EU a její členské země. Signatářů je již asi 31. Nepřekvapuje, že stranou stojí Čína, Indie a Brazílie, které nebyly přizvány, a také Rusko, jež teprve nyní vstupuje do Světové obchodní organizace založené před osmnácti lety. Dohody ACTA byla sjednána mezi některými členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a zároveň mezi převážně „tvrdým jádrem“ Světové obchodní organizace.

Obchodní dohoda proti padělatelství (ACTA) má platit mimo Světovou obchodní organizaci (WTO) i mimo Světovou organizaci duševního vlastnictví (WIPO). Dohoda ACTA má oproti velmi podobné Dohodě o obchodních aspektech práv k duševního vlastnictví (TRIPS) z roku 1994, která je vázána na Světovou obchodní organizaci, právně politickou výhodu, že lze, aby k ní přistupovali i nečlenové Světové obchodní organizace, a to podle konkretizovaných vysokých standardů prosazování práv duševního vlastnictví, jaké známe např. z EU od roku 2004. V tomto srovnání je Dohoda ACTA politicky pružnější a zároveň zpřísňuje či rozšiřuje dosavadní standardy dle Dohody TRIPS z roku 1994. Srov. též mezinárodněprávní jev zvaný TRIPS-plus, kdy dvoustranné nebo vícestranné smlouvy mezi některými členy Světové obchodní organizace (a tedy i mezi signatáři Dohody TRIPS) ovlivňují právní poměr i vůči třetím zemím. Nutno dodat, že dosavadní Dohoda TRIPS byla přijata v roce 1994, tj. v době, kdy dnešní „společnost sítí“ ještě nebyla rozvinuta. Hlavním autorskoprávním problémem vyspělých zemí tehdy byla práva k počítačovým programům, resp. počítačové právo jako takové. Vždyť teprve v roce 1992 došlo k prvnímu běžnému připojení k internetu z Československa, a to prostřednictvím sálového, nikoli osobního, počítače.

Dohodě ACTA je vytýkáno mnohé. Právem i neprávem. Právem snad to, že byla vyjednávána v jedenácti kolech v režimu státem utajovaných skutečností ve stupni „vyhrazené“ na přání jednoho ze států.

Ačkoli takovýto postup nebyl občansky legitimní ani obvyklý, a to nejen s ohledem na parlamentní orgány EU, které samy moc nevěděly, jak vyjednávání pokračují, do značné míry jej chápu. Část „společnosti sítí“ totiž vnímá tuto dohodu jako vskutku mimořádnou pohromu. Podotýkám, že zhola nepatřičně, což dále mírně rozvedu. V průběhu vyjednávání proto bylo možno reálně očekávat hrozbu i dokonání násilných útoků namířených proti politické vůli přijmout takovouto mezinárodní smlouvu a proti příslušným státním institucím.

Také bych byl nerad, jestliže by mi násilníci třeba i opakovaně úmyslně útočili na počítačový server (majetek) s cílem ovlivnit mezinárodní politické a právní dění ve svůj zájmový prospěch. Nedivím se proto neobvyklosti způsobu přijímání této mezinárodní smlouvy. Politický pláč některých evropských poslanců mi proto přijde poněkud nepatřičný. Ocitli jsem se totiž v ohnisku počínající globální kybernetické války. Jen malé a poměrně mírné a občasné války … zatím. Nikoli však války „studené“, ale „horké“, bojované naostro. Války se škodami na majetku, chodu států i některých soukromníků, kteří prosazují „jiný názor“ než pobouřený dav či ideologičtí „piráti“ anebo zloději. – Nezapomínejme ani na kybernetický útok na Estonsko v roce 2007 po zbourání sovětského pomníku neznámého vojína v Tallinu.

Přímou politickou akci, jíž se v případě Dohody ACTA projevila „elektronická občanská neposlušnost“, ale nelze nazvat jinak nežli násilím a až politickým vydíráním slabšího státu na citlivém místě. Možná to má něco společného s politicky postdemokratickou „informační společností“, avšak s politickou společností „demokratickou“ to nemá společného pranic.

O samotné Dohodě ACTA panují rozličné fámy. Přišla v době, která je emočně rozjitřena americkými návrhy některých zákonů týkajících se „hrozeb on line“ (SOPA a PIPA) i zmíněným americkým „megazásahem“ proti Megauploadu. Starší francouzské právo z roku 2009, týkající se šíření a ochrany tvůrčích děl na internetu (HADOPI), také klidu moc nepřispělo, jestliže byl nutný ústavní zásah francouzské Ústavní rady. (Srov. u nás neznámou zahraniční veřejnoprávní zásadu práva informačních a telekomunikačních technologií (ICT law) „třikrát a dost“, uplatňovanou při určitých zneužitích sítě elektronických komunikací.) Vzplanuté vášně části lidu, zejména mládeže a libertariánů, jsou silné.

Podíváme-li se však do konečného znění Dohody ACTA, zjistíme, že hrany se hodně otupily a závazky z dohody vyplývající pro nás nepředstavují v podstatě nic nového.

Podle předběžného právního náhledu by v důsledku ratifikace této dohody nebylo zapotřebí v českém právu zásadně nic měnit. Anebo nikoli nic podstatného, snad některý detail, který by si možná vyžádal upřesnění. Podobně to v zásadě (nikoli snad bezvýjimečně) platí i pro právo EU.

Účel Dohody ACTA spočívá ve vzájemném uznání a zároveň sladění vysokých standardů ochrany duševního vlastnictví mezi signatářskými státy, a to pro obchodní cíle. Již z názvu „obchodní dohoda“ proti padělatelství vyplývá, že dohoda není směrována proti politické svobodě či soukromí, jak jí bývá falešně podsouváno, ale naprosto jinam. Do světa trhu a mezinárodního obchodu. Podobně jako Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Dohoda TRIPS) z roku 1994 anebo regionální úpravy jednotného trhu Evropské unie, resp. Evropského hospodářského prostoru. Dohoda ACTA zajímá mezinárodní obchodníky, nikoli totalitní politiky, kteří si vystačí bez ní. Pravda, překážky obchodu ale někdy bývají chápány poměrně široce.

Sám si kladu otazník nad zákonodárně politickým trendem rozšiřování civilního trestání (punitive damages). Souviset to někdy může i s odklonem od trestní represe (viz např. český trestní zákoník z roku 2009), kdy může naopak přitvrzovat trestání civilní. Nejde ale o žádné specifikum Dohody ACTA, stačí se podívat i do dnešního občanského zákoníku nebo některých jiných českých zákonů, současných i někdejších.

O odchylkách mezi Dohodou ACTA z roku 2011 a Dohodou TRIPS z roku 1994, která má 153 signatářů z celého světa, by sice bylo možné psát disertace, ale to je asi tak všechno. Trochu věc publicisticky zjednodušuji, ale nikoli příliš. Dohoda ACTA obsahuje závaznou část, nezávaznou část a část ryze organizačně-technickou. ACTA zpřísňuje starší Dohodu TRIPS, byť se tak děje mimo Světovou obchodní organizaci, což ovšem může být mezinárodně politicky diskusní. Pár členů Světové obchodní organizace se „utrhlo“. Kvůli trestněprávnímu prosazování práv duševního vlastnictví, jinak již dávnému, sebou EU „strhla“ i své jednotlivé členské státy. Jedná se však o otázky primárně obchodně politické, nikoli právní. A už vůbec nikoli o otázky politické ve všeobecném smyslu „svobody internetu“.

Na druhou stranu, jak již bylo řečeno, ACTA nepřináší do českého právního prostředí nic zásadního, co by mu již nebylo po léta známo. Díky evropskému komunitárnímu právu z roku 2004, resp. 2001 mnohá ustanovení odpovídající závazným ustanovením Dohody ACTA u nás platí od roku 2006, resp. již od roku 2000, kdy byl přijat dnešní autorský zákon, který o rok předběhl právo Evropských společenství. Celní záležitosti práva duševního vlastnictví u nás výslovně řešíme od roku 1996, resp. 1999. Dosavadní ustanovení, na nichž je založena Dohoda ACTA, nalezneme nejen v autorském zákonu, ale též v zákonu o vymáhání práv průmyslového vlastnictví a v zákonu o ochraně práv k odrůdám rostlin; třeba práv k odrůdám brambor nebo vinné révy. Nemluvě o českých předpisech celních a soudně nebo správně trestních. V roce 2009 přitvrdil nový český trestní zákoník, když související trestné činy velkého rozsahu označil za zločiny a zvýšil u nich horní sazbu trestu odnětí svobody z dosavadních pěti na osm let. V roce 2000 již byla zvýšena horní hranice pokut za přestupky podle autorského zákona. Můžeme též připomenout, že na ochraně veřejného blaha vnitřního trhu před padělky nebo nedovolenými napodobeninami duševního vlastnictví, které mohou, krom jiného, klamat spotřebitele a uvádět jej v omyl o původu či kvalitě zboží, se léta podílejí celkem čtyři orgány veřejné moci, které jsou nadány svými věcnými působnostmi: Česká obchodní inspekce, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Státní veterinární správa a celní úřady.

Mnohé právně podstatné věci byly dávno mezinárodně upraveny ve dvou mnohostranných internetových smlouvách Světové organizace duševního vlastnictví z roku 1996, které vstoupily v platnost v roce 2002 a jichž se účastní 89 států. Nic nového pod Sluncem, řekl by právník.

Někteří právně nezorientovaní politici ale mluví jinak. Zvláště pak ti, kteří přiznávají, že Dohodu ACTA nečetli. Ve skutečnosti jim proto nemůže jít o přiměřený věcný pohled a rozmysl, nýbrž spíše o stranický nebo osobní populismus. Vhodné je předem volit slova, nežli vyvoláme poplašné zprávy na veřejnosti, za něž morálně a politicky odpovídáme. Vystrašená, a tudíž lehce ovladatelná anonymní masa věci neznalých občanů se začne bránit neexistujícímu nebezpečí. Třeba i tak, že „preventivně demokraticky“ poškodí veřejný majetek Poslanecké sněmovny, jak se stalo. Anebo poškodí majetek soukromý, jak se rovněž stalo. Žel, na vyvolání téměř až davové psychózy se podílejí i někteří právně nezorientovaní novináři včetně těch z nich, kteří se prohlašují za odborníky na „informační technologie“.

Uveďme věc na pravou míru:
– O odpojování domácností od internetu není v Dohodě ACTA ani slovo.
– Dohoda ACTA nezakazuje domácí stahování nebo jiné zhlížení ani vkládání filmů, fotografií, map či poslech hudby pomocí sítě elektronických komunikací pro neobchodní osobní potřebu. Natož, aby snad zaváděla kriminalizaci takového chování.
– Ochrana soukromí, a tudíž i volné užití uměleckých či vědeckých děl nebo zvukových záznamů či televizního vysílání pro neobchodní osobní potřebu zůstává nedotčena.

Je přitom obecně známo, že práva duševního vlastnictví zásadně vyvolávají účinky v obchodu (hospodářství a na trhu) či alespoň na veřejnosti, nikoli však v soukromí. V tom celosvětově spočívá právní zásada práva duševního vlastnictví, jež je na této zásadě léta vybudováno. Dílčí výjimky z této zásady, týkající se pouze práva autorského, platí u nás (i jinde) už po léta; Dohoda ACTA si jich ale nevšímá. Platí tedy, že oddělení soukromí od obchodu (hospodářství a trhu) je nezpochybnitelnou právní zásadou práva duševního vlastnictví na úrovni mezinárodní, evropské unijní i české. Dohoda ACTA na tomto principu nic nemění. (Srov. však ty státy, které nevyužily dobrodiní Dohod TRIPS a ACTA a na svých celních územích neupustily od celního dohledu nad neobchodním zbožím v osobních zavazadlech cestujících, pokud jde o padělky duševního vlastnictví.)

Bezpochyby je proto psychologicky a politicky zajímavé, jak se některé parlamentní a dokonce i vládní politické strany nechávají, poněkud iracionálně, politicky ovlivnit téměř až davovou psychózou a ideologií okrajových mimoparlamentních politických stran typu České pirátské strany, která dlouhodobě snáší veřejně deklarovanou podporu ideově vyhrocených, krajních a politicky převážně demagogických, internetových Pirátských novin, s nimiž je dílem personálně propojena, či z jejich ideové a mediální podpory přímo těží stranicko politický kapitál.

Na světlo alespoň vychází sociální desorientovanost nebo pokryteckost některých parlamentních a vládních politických stran a jejich zájem spíše o sebe samé, krátkozrace projevovaný populismem. A to namísto legitimně očekávatelného setrvalého veřejného zájmu na veřejném pořádku v otázkách trhu, který ovšem vyžaduje věcnost, rozvahu a znalost stavu. A také alespoň trochu moudrosti (a spravedlivosti). Nikoli pouze stranicko politický kalkul, co může být zrovna nyní pro určitou politickou korporaci mediálně výhodné (rozuměj u části lidu líbivé).

K politickému prohlášení polského a po něm nápodobně českého premiéra o „pozastavení“ ratifikace Dohody ACTA za účelem její „důkladné analýzy“ lze říci jediné. Copak Dohoda ACTA nebyla důkladně prozkoumána před jejím podpisem, k němuž prezident republiky na základě vládního doporučení zmocnil velvyslance? Pokud by skutečně nebyla tato obchodní dohoda předem důkladně prozkoumána, pak se by vláda dopustila vadné správy veřejných věcí, neboť by při výkonu veřejné moci jednala přinejmenším nezodpovědně či neodborně. Pokud by však Dohoda ACTA byla předem důkladně prozkoumána, o čemž jsem přesvědčen i se znalostí dotčené části české veřejné správy, a doporučena k podpisu, přičemž premiér až následně po násilí „pirátů“ politicky uhnul, pak bychom měli v čele vlády slabého politika. Anebo člověka, který nevěří vlastním úředníkům, jež podle všeho odvedli dobrou (a běžnou) práci. V lepším případě se jedná jen o taktický manévr do doby nežli bude zlepšena elektronická ochrana vládních serverů před dalšími útoky ... Nakonec, politickým slibem „důkladné analýzy“ nezarmoutíš. V násilnické době lze chápat i takovýto slib.

Škoda, že u nás nemáme politickou stranu, která by měla odvahu veřejně říci, že ideologickým cílem elektronického násilí na státním i soukromém majetku může být touha po cizím soukromém vlastnictví bez ohledu na vůli vlastníka (tvůrce a investora). Neboli nutkavá touha některých „příslušníků informační společnosti“ (zejména některých mladistvých) zdarma a pohodlně se bavit, která může být na povrchu oděna do politicky líbivých frází o „svobodě informací“ (rozuměj svobodu veřejného provozování cizích filmů a hudby zdarma a jejich nákup po síti zdarma). Část informační ideologie je tak zásadně srovnatelná s letitými myšlenkami komunistického rázu. Sovětský komunistický politický model „socialistického vynálezeckého práva“ či „socialistického autorského práva“ byl přitom v Československu opuštěn po roce 1989. Politicky nuceně jsme si tento „model zítřka“ u nás vyzkoušeli po dobu čtyřiceti let a zjistili jsme, co nám všem mělo být od počátku zřejmé, totiž, že to nefunguje. Pokusy odpoutat se od tohoto modelu, které se u nás objevily v právní politice kolem roku 1968, byly komunisty krátce nato zakázány a ideologicky zkritizovány. Představitelé těchto snah byli politicky a pracovně postiženi a pronásledováni.

Jen nepřímo s ACTA souvisí nedávný případ odstavení elektronického datového shromaždiště Megaupload. Jednalo se o zásah USA v součinnosti s některými dalšími státy. Časově i věcně nám však obojí spadá v jedno.

Na první pohled mohou slavit vlastníci práv z duševního vlastnictví. Otázkou ale je, kdy se bude situace opakovat, protože společenský problém do značné míry přetrvává. Žijeme v převážně materialistické společnosti, kde pro mnohé platí „nevaž se, odvaž se“ neboli kultura vyžití. Někdy násobená i vlastní tvůrčí neschopností, rozmazleným sobectvím a neúctou k cizímu. Cizí lze získat „nesnesitelně lehce“. Zdarma v domácím pohodlí. Doslova v papučích. Pokušení je proto silné.

Namísto toho můžeme nabídnout vzájemné podporování. Tvůrci, producenti, vynálezci, investoři i zákazníci se vzájemně potřebují. Slavit proto mohou ti, kteří chápou situaci a jednají v porozumění a s citem. Na druhou stranu, nikdo se nechce nechat okrádat „podnikavými“ zloději. I takoví lidé jsou totiž ve hře. Kdo chce mít internetovou živnost s „informacemi“, ať ji svobodně má! Ale za své a ze svého. Dohoda ACTA a celé právo duševního vlastnictví není zásadně namířeno proti tomu, co děláme v soukromí doma. Ochrana soukromí má zásadní přednost. V soukromí nejde o obchod. Licenci nepotřebuje ten, kdo si na doma běžně stáhne film či hudbu z internetu či jinak je zhlédne, nýbrž ten, kdo ji tam k tomuto účelu veřejně zpřístupní anebo jinak veřejně šíří (sděluje po síti veřejnosti). Rozum však velí, že něco asi není v pořádku, jsou-li mi nabízeny zdarma ke stažení zbrusu nové světové filmy, které ještě neoběhly kina, o televizi nemluvě, zatímco na jiných internetových stránkách se za filmy a hudbu platí. Ano, něco není v pořádku hospodářsky, mravně a právně na straně nekalého podnikatele s „informacemi“ na síti. Sám, coby domácí stahovač pro sebe, nejsem právně vinen. Morální spoluvinu ale nesu. Tichý hlas svědomí někdy říká: „je to nějaké divné, nedělej to ...“. Touha po vlastní libosti (pokušení) ale bývá silnější. Zda nakonec i přesto půjdu do kina nebo na živé hudební vystoupení, je věcí jinou. Stejně tak i to, že má činnost může někdy nepřímo, mimoděk, podpořit i legální výnosy či přispět k obecné známosti umělců, k jejich uměleckému prosazení apod. Je však věcí umělců (jejich svobodnou vůlí), jakým způsobem, kdy a kde se chtějí umělecky prosadit (mediálně „zviditelnit“), anebo naopak zůstat v pozadí.

Morální problém spočívá v tom, že neuznávám svobodnou vůli tvůrce nebo investora zpřístupnit nebo naopak nezpřístupnit film, román, fotografii nebo hudbu na internetu a kdy a jak tak učinit. A také v jaké kvalitě. Pánem věci není domácí stahovač ani podnikatel v „informačních službách“ (prostředník), který mu to pro svůj zisk umožňuje, nýbrž tvůrce a investor, bez nichž by nic kloudného a pozornosti hodného nevzniklo. Zde je ale začarovaný kruh, který je nutno rozlomit. Přít se můžeme o způsobu rozlomení tohoto kruhu; třeba o vhodnosti nebo účinnosti generální prevence civilní nebo trestní represe.

Domácí stahovač filmů nebo hudby se chová – s jistou morální výhradou – o své svobodné vůli v soukromí, do něhož patří i jednotliví lidé s ním spojení rodinným nebo osobním poutem; např. rodinný přítel. Do právního problému se domácí stahovač (a podobně činný člověk) zásadně dostává teprve tehdy, jestliže vykročí ven ze svého soukromí. A to až tehdy, když se stává veřejným zpřístupňovatelem dosud chráněných cizích výsledků veřejnosti, a to bez licence (souhlasu) k veřejnému užití, a kdy se zároveň stává soutěžitelem na hospodářském trhu s uměním.

Navození protiprávního stavu veřejného uživatele a nekalého konkurenta ale může někdy odviset od „pouhého“ technického nastavení systému na straně podnikatele se shromaždištěm elektronických „dat“. Jednoduchou technickou operací jako je kupříkladu domácí stažení filmu nebo hudby či jiná podobná síťová operace totiž může dojít k veřejnému „zmnohočetnění“ neboli k jevu „sdílení informace“ na veřejnosti a s veřejností, což již není ničím jiným nežli sdělováním veřejnosti v právním smyslu mezinárodním, evropsko unijním i českém, jež však odvisí od opomenuté vůle třetí osoby, vlastníka práva, o jehož statek se jedná.

Trestně vinen je podnikatel úmyslně poskytující ukládací internetovou službu tohoto druhu. Takovou osobu tíží i soukromoprávní odpovědnost za službu, jíž dochází k zásahu do cizího práva a zároveň k nekalé soutěži na trhu. Soukromoprávní odpovědnost za čin veřejného sdělování dosud chráněných statků formou „sdílení“ vybočujícího ze soukromí ovšem stíhá i sdíleče, protože již přestal být volným domácím stahovačem v soukromí, neboť vstoupil na veřejnost a navíc na hospodářský trh, a to bez ohledu na vlastnické právo jiného.

Domácí stahovač, který se proměnil ve veřejného sdíleče (veřejného uživatele na právní a hospodářské úrovni kupříkladu provozovatele kina, nakladatele nebo obchodníka s filmy a hudbou on line či televizního vysílatele) může za určitých okolností nést dokonce i správně trestní, popř. soudně trestní odpovědnost (podobně jako kterýkoli jiný veřejný uživatel cizího).
Sdíleč ovšem mohl jednat třeba v právním omylu; např. v omylu o tom, že na síti veřejně nabízené filmy a hudba jsou právně volné. Veřejná osvěta, že tomu tak většinou není, bývá ovšem široká a někdy i docela působivá. V podobném právním a morálním postavení jako sdíleč (zpřístupňovatel cizího majetku veřejnosti) se ocitá i vkládač chráněných děl apod., který je ukládá do elektronického veřejného shromaždiště na síti, čímž se rovněž tak stává zpřístupňovatelem dosud chráněných předmětů veřejnosti. Nicméně, zde končí „právní hrátky“ a začíná širší společenský problém.

Předesílám, že nejen jako obhájce a spoluautor autorského zákona z roku 2000, ale zejména jako občan obecně odmítám trestní politiku kriminalizace nekomerčního veřejného užívání dosud chráněného duševního vlastnictví. Naštěstí u nás platí výslovný legální příkaz subsidiarity trestní represe, která smí nastoupit až na druhém místě (právní princip ultima ratio). Dohoda ACTA na tom nic nemění.

Při hledání společenského řešení tohoto problému ovšem musíme brát v potaz (a to i po právní stránce) okolnosti každého jednotlivého případu. Nezapomeňme, že k činu mohlo dojít třeba ze škodolibosti nebo pomsty, ve větším rozsahu, dlouhodobě a celosvětově, na stovkách či tisících filmech nebo hudebních dílech anebo v rámci organizované skupiny, která si ve vlastním hospodářském zájmu předem vše naplánovala pro svůj prospěch z cizího, aby se následně zbaběle „ukryla“ někde na síti.

Na druhou stranu může jít o něco zcela „školáckého“ či drobného, co lze velkoryse přehlédnout. Anebo o jednání zralé „jen“ pro výchovnou pozornost rodičů a školy, směřující k respektování vůle jiného a ke vštěpení úcty k cizímu talentu, cizímu právu, hospodářství a vlastnictví. Vyloučit nelze ani to, že určitý veřejný uživatel byl laikem v technických věcech internetu a informačních technologií, s nimiž nebyl obeznámen nad jednoduchou zákaznickou úroveň. Zrovna tak ale nelze vyloučit ani účastenství na přečinu až zločinu na straně návodce vzbuzujícího u jiného rozhodnutí dát se na dráhu, kterou slušní lidé (a jejich státy), jde-li o značný rozsah činu, považují za zločin. Pomocníkem může být i právní nebo technický rádce usnadňující svými radami spáchání až zločinu. Pro to všechno jsou mimořádně citlivé otázky kriminalizace mladistvých (nejen v těchto případech). Tam, kde by se jinak jednalo až o zločin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 270 odst. 3 tr. z.), u mladistvých půjde vždy „jen“ o provinění.

Objektem zájmu represivních orgánů mají být v prvé řadě podnikatelé v informačních službách, kteří něco takového úmyslně umožňují z důvodu své ziskuchtivosti z doprovodných reklam či placených služeb à la prémiové účty zákazníků apod. Tito lidé (trestné jsou i právnické osoby) jen těží ze všeobecné touhy po snadné zábavě a z nezájmu rodičů o to, co jejich nezletilé děti vlastně dělají. Hlavně, když „sedí u počítače“ a je „klid“. Skutečnými parazity internetu jsou někteří podnikatelé v informačních službách.

Nepohoršujme se proto nad odvahou orgánů USA razantně zasáhnout proti Megauploadu. Nedokáži si ale představit podobnou profesní odvahu a právní odbornost některých českých státních zástupců a policejních orgánů.

Škoda, že ACTA nejsou akty …

Dílo lze veřejně užívat na základě autorovy veřejné nabídky licence Creative Commons BY-NC-ND: Uveďte autora – Neužívejte komerčně – Nezasahujte do díla 3.0 Česko
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/

Co dál?

2012-02-17T12:26:00.001+01:00

V předchozích příspěvcích jsem kritizoval, teď bych se rád zamyslel konstruktivně: co mají soudy a politická moc v reakci na nález Ústavního soudu dělat? Dále uvedené platí pouze v případě, že ze strany EU nenastane žádná reakce na konstatování ÚS o tom, že Soudní dvůr EU (SDEU) jednal ultra vires. Do úvah tímto směrem se (zatím) pouštět nebudu, neboť ÚS spustil proces, který v EU nemá obdoby – a jsem zvědavý, zda zůstane bez odezvy.

Vycházím přitom z toho, že ani pro jednoho z aktérů (a to ani pro ÚS) není přijatelná varianta, která by respektovala jak Ústavní soud, tak SDEU: totiž vyplácet příspěvky všem, bez ohledu na jejich občanství. Česká republika by ztratila jakoukoliv možnost kontrolovat výši vyplácených důchodů: co když se např. Slovensko rozhodne snížit výplatu důchodu lidem, kteří mají podle nálezů ÚS nárok na dorovnání?

Začněme u NSS (a správních soudů obecně). NSS by si měl přestat hrát s ohněm a začít respektovat Ústavní soud. Po vynesení rozsudku SDEU ve věci Landtová mi dlouho nebylo jasné, jak se vlastně může Ústavní soud ještě dostat do hry: Soudní dvůr totiž výslovně vyloučil, že by vnitrostátní soudy samy o sobě přestávaly vyrovnávací příspěvky přiznávat. Tím by vlastně nebylo stěžovatele, který by se s porušením svých práv obrátil na Ústavní soud, poněvadž by až do přijetí komplexní úpravy (viz. bod 53 rozsudku Landtová) příspěvek musel být vyplácen všem.

Místo toho však Nejvyšší správní soud v navazujících řízeních rozhodl, že jelikož Ústavní soud judikaturu o vyrovnávacím příspěvku vystavěl mj. na závěrech o aplikovatelnosti práva EU, jež mohl učinit pouze Soudní dvůr, nepovažuje jeho judikaturu za závaznou v precedenčním smyslu. Odkázal přitom mimo jiné i na argumentaci samotného Ústavního soudu v nálezu II. ÚS 1009/08, kde Ústavní soud postihl porušení povinnosti položit předběžnou otázku k SDEU ústavní sankcí.

Striktně vzato to není ze strany NSS porušení rozsudku SDEU ve věci Landtová, a vstřícná interpretace by říkala, že tím chtěl NSS dát Ústavnímu soudu šanci se k věci vyjádřit – a třeba i položit předběžnou otázku do Lucemburku. Další pasáže, kde NSS výslovně ÚS vyzývá k tomu, aby přezkoumal rozsudek SDEU z hlediska materiálního ohniska Ústavy, to však spíše vylučují. A jak dnes víme, ÚS se nechal vyprovokovat k reakci, která (zcela zbytečně) do sporu zatáhla i Soudní dvůr.

S ohledem na loajalitu k Ústavnímu soudu, kterou by NSS měl ctít (bez ohledu na to, co si o správnosti rozhodnutí ÚS myslí – a já spolu s ním), by pak NSS měl předložit předběžnou otázku k SDEU a dotázat se na upřesnění rozsudku Landtová: tj. na to, zda tedy existují důvody, které by diskriminační zacházení s občany EU ospravedlnily a to ve světle posledního nálezu ÚS. S ohledem na to, že však mezitím ÚS vyhlásil SDEU válku, podobnou vstřícnost jako v prvním rozhodnutí bych od Soudního dvora nečekal.

Uvedený krok by měl ještě jednu výhodu: pozdržel by rozhodování o věci až do chvíle, než se obmění složení ÚS (do srpna 2013 8 soudců, zbytek pak brzy potom). NSS (a my všichni s ním) by však musel doufat, že mu rozhodnutí o položení předběžné otázky k SDEU mezitím nezruší, jako to učinil v III.ÚS 1012/10 (Slovenské důchody XVI).

NSS bych naopak v tuto chvíli nedoporučoval otázku typu: jaké jsou účinky rozhodnutí ÚS, který shledal rozhodnutí SDEU ultra vires, pro ostatní orgány dotčeného členského státu. Očekávatelná odpověď z Lucemburku (co jiného, než že „nicotné“, by asi tak mohl SD odpovědět?) by totiž urovnání současné ústavní krize příliš neprospěla.

NSS by se přitom měl řídit zákonem č. 428/2011 Sb., kterým zákonodárce skutečně přijal onu komplexní úpravu a vyplácení vyrovnávacích příspěvků zamezil – všem, tedy i občanům ČR. NSS by tedy měl příspěvek v probíhajících řízeních přiznat (pokud to nevylučují jiné okolnosti – někteří stěžovatelé, pokud se nemýlím, totiž například o důchod ve Slovenské republice ani nepožádali, nebo na něj nemají nárok z jiných důvodů, postavených na „jednoduchém“ právu).

Pokud by však NSS rozhodoval o nárocích, na něž se již dotčená novela vztahuje, měl by je odmítnout (případně – to je otázka, kterou ponechávám v tuto chvíli stranou, se dotázat SDEU, zda je časové vymezení hranice nemožnosti vyplácet přídavek v souladu s obecnými zásadami práva Unie – opět, bod 53 rozsudku Landtová).

Pozorný čtenář se v tuto chvíli zeptá: a jak mohu na jedné straně nabádat NSS, aby začal respektovat ÚS a přitom aplikoval zákon č. 428/2011 Sb., jenž ÚS prohlásil za obsoletní?

Odpovědi jsou dvě. První, která by dále eskalovala napětí mezi Ústavním soudem a politickou mocí, by zněla, že ve svém nálezu šel Ústavní soud za rámec svých pravomocí – přezkoumal zákon tam, kde k tomu neměl pravomoc. Podle mého názoru to je možná interpretace Ústavy, jejím nežádoucím účinkům se však dá vyhnout tím, že politická moc (a NSS) pouze poukáže na to, že ÚS sám dotčený zákon přezkoumal v rámci části nálezu nazvané „obiter dictum“ – tedy té, jež není závazná (ponechávám pro tuto chvíli stranou jinou otázku, a sice zda je postup ÚS, kdy si sám označuje určité části rozhodnutí za obiter, legitimní). Dokud tedy o dotčeném zákoně nerozhodne závazným způsobem, není důvod jej neaplikovat a tvářit se, že je obsoletní. Nakonec byl to sám ÚS, který v nálezu Melčák (Pl.ÚS 27/09)konstatoval:

„Demokratická konstitucionalistika se … shoduje na názoru, dle něhož je rozlišení významu ratia decidendi a obiter dicta pro závaznost precedentu relevantní: ‚napsaný názor precedenčního soudu není závazný celý, závazný je toliko důvod jeho rozhodnutí, ratio decidendi‘“.

Tím se dostávám k možné strategii vlády, jak minimalizovat škody: podobně jako NSS může poukázat na nezávazné účinky „obiter dicta“ nálezu ÚS a nadále dotčený zákon aplikovat.

Můžete se zeptat: a k čemu jí to bude, když se první odmítnutý žadatel na základě onoho zákona obrátí na ÚS a ten ho stejně zruší?

Zde by podobně, jako jsem uvedl již dříve, mohl pomoci institut předběžné otázky k SDEU, pomocí níž by NSS mohl rozhodování o dotčených nárocích pozdržet a vyčkat, než se ke slovu dostane (snad rozumnější) Ústavní soud, složený již novým prezidentem v průběhu příštího roku.

Asi by se hodilo na závěr přihodit pár dobrých rad Ústavnímu soudu. Na to si ale netroufám...

PS: Závěrem poděkování kolegům, s nimiž jsem na uvedené téma čile komunikoval, kterým však nemohu výslovně poděkovat za některé myšlenky, které jsem od nich převzal, popřípadě se jimi inspiroval k vlastním závěrům.

Debata v páté cenové

2012-02-16T12:31:00.001+01:00

Děkuji za věcné komentáře k mému příspěvku, níže bych rád zareagoval na ty z nich, jež s ním vyjádřily nesouhlas, ne-li rovnou pohoršení.

Začnu asi s tím odkazem na „atomovou bombu“: jak vysvětluji hned v úvodním odstavci, kdokoliv, kdo se v evropském kontextu alespoň trochu zajímá o debaty o vztahu SDEU a vnitrostátních ústavních soudů, tuhle metaforu zná - -a nebude mu připadat vůbec přehnaná, poněvadž ÚS udělal přesně to, co si žádná jaderná mocnost nedovolila – odpálil atomovou zbraň. Tím, jak Ústavní soud rozhodl, do téhle evropské debaty vstoupil; do debaty, kde evropské právo není „jednoduché“ a kde kautely a tenory nikoho neohromí.

Proto mi také přijdou poukazy typu „tam venku jsou lidi“ poněkud omezené. Jistě, v každém soudním řízení jde vždy o konkrétní jednotlivce a jejich práva. Ale čím výše se posouváme soudní hierarchií, tím větší roli tam hrají i další faktory. Chápu, že perspektiva soudce, jenž soudí mnoho věcí v prvním stupni je možná jiná, v evropském kontextu však lze postup Ústavního soudu postavit na roveň jednání prezidenta Klause ohledně Lisabonské smlouvy (a další paralely by se jistě našly). Lze dodat, jak poukázalo hned několik komentátorů, že ve skutečnosti už o dramatické lidské osudy dávno nejde. Bohužel tu už jen bojují dva zaťaté soudy o svoji prestiž. A podle mého názoru za kratší provaz tahá ÚS – především vlastní vinou.

Navíc je to „bouchnutí do stolu“ (které mi opravdu se vším respektem připadá jako hlasité pšouknutí) úplně zbytečné: zcela souhlasím s Davidem Schmidtem v tom, že SDEU ponechal České republice možnost „vyrovnávací příspěvek“ vyplácet. Ústavní soud si tedy nemusel před SDEU „lehat na koleje“, poněvadž mu SDEU umožnil přehodit výhybku. Což bohužel ÚS nevyužil a rozhodl se k přímému střetu.

Pokud si ale David Schmidt myslí, že k žádnému porušení práva EU ze strany ÚS nedošlo, hluboce se mýlí. Za prvé, Ústavní soud porušil povinnost položit předběžnou otázku – a to hned několikrát, nejen v tomto případě, ale i v předchozích, kdy poskytoval „závazný“ výklad dotčeného nařízení. Svým konstatováním, že SDEU jednal „ultra vires“, však také porušil závazek loajality k EU a princip rozdělení pravomocí mezi členskými státy a EU. Dovolím si tvrdit, že to jsou porušení svým charakterem úplně jiná, než neshoda na výkladu nařízení o koordinaci sociálního zabezpečení, neboť se zde Ústavní soud dotýká samých základů práva EU.

Vzhledem k tomu, jaké je moje chápání vztahů mezi ústavami členských států a právem EU, tak mi v principu vůbec nepřijde vyloučené, aby za určitých podmínek Ústavní soud něco takového udělal. Jenže tady to udělal způsobem, který svojí argumentační nedostatečností opravdu vybízí k paralelám se zažívacími pochody. Pro srovnání – a prosil bych ty, kteří zde budou reagovat, aby si uvedené rozhodnutí opravdu přečetli, tady je rozhodnutí německého SÚS (německy zde). Jakékoliv paralely s tímto soudem jsou zcela nepřípadné – jak úrovní argumentace, tak tím, že SÚS podmiňuje svoje rozhodnutí předchozím položením předběžné otázky. Ústavní soud namísto toho vyhlašuje Soudnímu dvoru válku ve stylu: „Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku“ – jak vtipně poznamenal jeden z mých kolegů v e-mailové komunikaci.

Tím se dostávám k dalšímu problematickému bodu nálezu ÚS. Ponechme stranou, že se ÚS domnívá, že právo na spravedlivý proces zřejmě mají i soudní tělesa. Ponechme stranou i to, že ÚS zcela zjevně nezná základní principy řízení o předběžné otázce, kdy např. účastníky řízení, tj. ty, kdo mohou předkládat svá vyjádření, vymezuje Statut SDEU (a podání mimo tento rámec SDEU konzistentně odmítá – viz např. C-305/05).

Co je pro mne naprosto nepochopitelné, je postup ÚS, kdy se sám dekapituje do pozice „účastníka“, nebo dokonce „strany“ řízení, posílá dopisy na Soudní dvůr, namísto toho, aby do jednání se Soudním dvorem vstoupil jako sebevědomý a rovnocenný partner prostřednictvím vlastní předběžné otázky – když ho k tomu navíc podle mého SDEU sám vybízí poukazem na to, že mu nebyly předloženy argumenty, které by odůvodňovaly nepřípustnou diskriminaci.

Tím se dostávám k více „technickému bodu“, a sice možnosti obhájit omezení „vyrovnávacího příspěvku“ pouze na občany ČR (poněvadž opakuji, SDEU nezakázal jejich výplatu, ovšem podmínil jejich přípustnost výplatou každému občanovi EU, nikoliv jen občanům ČR).

Každému, komu připadá neaplikovatelnost nařízení na situaci rozpadu ČSFR „intuitivní“, či kdo „nechápe“ rozhodnutí SDEU v kauze Landtová: stačí si přečíst disent soudce Nykodýma, který to myslím výstižně vysvětluje. Je jen další ukázkou arogance většiny Ústavního soudu, že se s (opakovaným!) disentem vůbec nevypořádala. Co mi na některých rozhodnutích Ústavního soudu velmi vadí, je jednoduše právní fušeřina – používání velkých slov typu „nerespektování evropských dějin“, popřípadě zavádění cizích slov, jako jsou "kautely" nebo "tenory nálezů" na úkor poctivé právničiny, kdy třeba musíte strávit celé odpoledne studiem toho dotčeného nařízení, jeho předchozích novel a související judikatury, abyste pochopili podstatu problému. V tom také tkví obtíž, kterou cítím v této debatě: někdy si prostě s intuicí a principy vystačit nelze.

Podle mého by totiž možná opravdu bylo možné SDEU přesvědčit, že je daný příspěvek nutné vyplácet způsobem, který je z evropského pohledu diskriminační – byť by to znamenalo ignorovat systematiku a historii toho koordinačního nařízení a pohybovat se čistě v rovině principů (a pokud bych měl podat své nestranné stanovisko, byl bych proti tomu). Pokud toho ale ÚS chtěl dosáhnout, tak svoji příležitost právě propásl.

Čímž se dostávám zpět na začátek: největší problém nevidím v tom, že se ÚS rozhodl nerespektovat závazky České republiky vůči EU, ale ve stylu, kterým to udělal. Jak poznamenal jiný můj kolega, „Celé mi to přijde jako banda křupanů z vesnice, která je zvyklá na debatu ve své páté cenové, a přišla do dobré restaurace a mysli si, ze z nich všichni padnou na zadek, protože oni přece mají kreditku“. Prostě machři z Brünn...

V Joštové vybuchla atomová bomba

2012-02-15T01:59:00.000+01:00

V Joštové vybuchla atomová bomba, mohlo čtenáře včerejšího nálezu Ústavního soudu v kauze slovenských důchodů napadnout. K taktice „vzájemného odstrašování“, která definovala vztah dvou jaderných velmocí během studené války, připodobnil vztah ústavních soudů a Evropského soudního dvora Joseph Weiler. Jak většina právníků v Evropě ví, německý ani italský Ústavní soud, které první přišly s doktrínami, jež se proti ESD vymezovaly na základě neporušitelných principů vnitrostátních ústav, nikdy své „atomové zbraně“ nepoužily. Naposledy k tomu měl možnost předloni v létě německý Ústavní soud, když přezkoumával rozhodnutí ESD v případu Mangold. Kauze, která vyprovokovala bývalého německého prezidenta Romana Herzoga k napsání článku „Zastavme Evropský soud“. Přestože bylo rozhodnutí Mangold tvrdě kritizováno nejen v německých kruzích, ale i uvnitř Soudního dvora, např. generálním advokátem Mazákem, německý Ústavní soud důvody ke svému zásahu nenašel.

Zdálo se, že český Ústavní soud bude tento přístup následovat. V různých rozhodnutích zdůraznil, že jeho zásah bude připadat v úvahu pouze tehdy, kdy dojde k porušení „materiálního ohniska“ ústavního pořádku, a to pouze jako „ultima ratio“. Po vynesení Lisabonských nálezů byl kritizován, že nikde pojem „materiální ohnisko“ nevymezuje. Po včerejšku je zřejmé, že do materiálního ohniska ústavního pořádku České republiky náleží i „justiční ego“ Ústavního soudu a jeho soudců.

Myslím, že není třeba znovu rozebírat spor mezi Nejvyšším správním soudem a soudem Ústavním ohledně tzv. „vyrovnávacích příspěvků“, vyplácených českým důchodcům, kteří v důsledku smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou dostávali nižší slovenské důchody (jež mimochodem v důsledku změny hospodářských poměrů v obou zemích už vůbec nejsou tak nízké). Nejvyšší správní soud se obrátil na Soudní dvůr do Lucemburku, a ten mu v rozhodnutí z loňského června v kauze Landtová dal za pravdu – „vyrovnávací příspěvky“ odporují za podmínek, definovaných Ústavním soudem právu EU, konkrétně zákazu diskriminace. V dalším případu se pak Nejvyšší správní soud na tyto závěry Soudního dvora odvolal a výplatu vyrovnávacího příspěvku odepřel (ponechme nyní stranou otázku, zda tak skutečně mohl na základě rozsudku ESD učinit).

Prostřednictvím ústavní stížnosti se věc dostala k Ústavnímu soudu. Ten se pak „napáral“ ani s Nejvyšším správním soudem, ani se soudem evropským. Bohužel se nepáral ani se svojí argumentací a atomová bomba tak vypadá spíše jako hlasitý pšouk. A ty jak víme, se ve slušné společnosti nedělají.

Ústavní soud svoji argumentaci založil na odlišnosti právních poměrů, plynoucích z rozpadu státu od právních poměrů vyplývajících z volného pohybu osob v EU. Tím, že Soudní dvůr toto rozlišení neučinil a aplikoval na posuzování „vyrovnávacích příspěvků“ nařízení EU, slovy Ústavního soudu „nerespektoval evropské dějiny“ a srovnával nesrovnatelné.

Možná by místo velkých slov a principů stačilo malé nahlédnutí do „jednoduchého práva“, kterým je podle Ústavního soudu i právo evropské. Ústavní soud by pak zjistil, že přílohy nařízení, jichž se dovolává, v různých obdobích obsahovaly mj. odkaz na smlouvy, jež řešily okolnosti vyplývající z evropských dějin (např. druhou světovou válku a následné rozdělení Německa). Nařízení dokonce výslovně dovolovalo ve vymezených případech na základě těchto smluv odlišné zacházení – tedy prolomení principu rovného zacházení mezi občany členských států EU. Česko-slovenská smlouva však v relevantní příloze obsažena nebyla (v rozporu s tím, co tvrdí Ústavní soud ve svém nálezu) a Soudnímu dvora tak nezbylo než konstatovat porušení zákazu diskriminace.

Je samozřejmě pravda, že v době vyjednávání Smlouvy o přistoupení ČR k EU (která mohla doplnit relevantní přílohu) nebylo o judikatuře Ústavního soudu nic známo. To snad ale není důvod k tomu právo EU nerespektovat.

Připusťme na chvíli, že se Soudní dvůr skutečně při výkladu nařízení „mýlil“. Ponechme tedy stranou otázku, zda se může mýlit soud, který je s nadsázkou, ovšem z procesní podstaty věci - jako vrcholný soudní orgán pro výklad práva EU – „neomylný“. Je takové rozhodnutí skutečně ultra vires, vyžadující zásah Ústavního soudu, jednajícího jako „ultima ratio“?

Hned v následující pasáží nálezu nás Ústavní soud „upozorňuje i na deficity týkající se kautel spravedlivého procesu v řízení před ESD“ v předmětné věci. Dozvíme se, že Ústavní soud v průběhu řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem zaslal do Lucemburku vyjádření, ve kterém vyslovil

„očekávání, že alespoň pro zachování zdání objektivity [sic!] se ESD seznámí i s argumenty respektujícími judikaturu Ústavního soudu a ústavní identitu České republiky, jež čerpá ze společné ústavní tradice se Slovenskou republikou, resp. z více než sedmdesátileté historie společného státu a jeho pokojného rozpadu, tj. ze zcela specifické a historicky podmíněné situace, která sama o sobě nemá v Evropě obdoby“.
Jak Ústavní soud dále uvádí, jeho vyjádření mu bylo vráceno zpět s tím, že „dle zavedených zvyklostí si členové ESD nevyměňují korespondenci s třetími osobami ohledně věcí, které jsou ESD předloženy“. Ústavní soud a „třetí osoba“? Kdepak, Ústavní soud

„v této souvislosti připomíná, že ESD institutu amici curiae v řízení o předběžných otázkách pravidelně využívá, a to zejména ve vztahu k Evropské komisi. Za situace, kdy si ESD byl vědom, že Česká republika jako účastník řízení, jejímž jménem jednala vláda, se ve svém vyjádření odmítavě vymezila k právnímu názoru Ústavního soudu, jenž byl předmětem posouzení, nelze hodnotit konstatování ESD, dle něhož v předmětné kauze představoval Ústavní soud „třetí osobu“, jinak, než jako opuštění principu audiatur et altera pars“.
Tady už opravdu kdokoliv obeznámený s fungováním Soudního dvora stěží zadržuje smích – anebo pláč, záleží-li mu na reputaci ochránce české ústavnosti v Evropě. Ano, Komise skutečně pravidelně předkládá vyjádření v řízeních o předběžné otázce – stejně jako mnohé vlády členských států – protože je k tomu výslovně opravňuje Statut Soudního dvora – o kterém zřejmě v Joštové neslyšeli…

Je samozřejmě problematické, že se vláda ve svém vyjádření v kauze Landtová otevřeně postavila proti judikatuře Ústavního soudu. Avšak úvahy nad tím, že byla porušena práva na spravedlivý proces Ústavního soudu (tak už i ten má svá práva!) tím, že se nemohl vyjádřit v řízení, v němž byla zkoumána jeho judikatura, je pro mne za hranicemi představitelného.

Navíc, pokud Ústavní soud tolik touží po tom, aby „byl slyšen“, proč porušuje svoji povinnost předložit předběžnou otázku do Lucemburku? O výkladu dotčeného nařízení zjevně nepanuje shoda a zároveň je Ústavní soud „soudem posledního stupně“, který je v takovém případě předložit předběžnou otázku povinen.

Nakonec ještě perlička v podobě „obiter dicta“, v němž se Ústavní soud vyjadřuje k ústavnosti zákona, který byl přijat v reakci na rozsudek v kauze Landtová českým Parlamentem. Ústavní soud sice uznává, že jej nemohl formálně přezkoumat (poněvadž nebyly naplněny podmínky postupu podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přesto jej však fakticky podrobí přezkumu a konstatuje jeho obsolenci. Jestli někdo v této kauze jedná ultra vires, pak je to Ústavní soud – nejen směrem k EU, ale i v rámci vnitrostátního vymezení svých pravomocí.

Když jsem si nedávno přečetl krátký úvodník Josepha Weilera, ve kterém připisuje neochotu německého Ústavního soudu položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru „justičnímu egu“ spolkových soudců, zdálo se mi použití toho výrazu nevhodné. Zatímco jsem směrem k tomuto soudu názor nezměnil (a na rozdíl od Weilera si myslím, že v mnoha případech je nepoložení předběžné otázky moudřejší, než otevřený konflikt), na postup českého soudu myslím pasuje bezvýhradně. Ústavní soud tak zamířil do učebnic evropského práva – podobně jako jeho obdivovaný německý kolega. Když však dva dělají totéž, není to vždy totéž.

Výběrové řízení na místo právníka – Šternberk (okr. Olomouc)

2012-02-14T10:22:00.001+01:00

Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva, která poskytuje sociální a právní služby v oblasti péče o ohrožené děti a rodiče, příslušníky sociálně vyloučených romských komunit, imigranty ze třetích zemí a nemajetné osoby, vyhlašuje výběrové řízení na pozici právníka pro svoji pobočku ve Šternberku (okr. Olomouc).

Požadujeme:
- ukončené vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo
- předchozí zkušenost v oblastech rodinného (včetně sociálněprávní ochrany dětí), civilního a pracovního práva
- smysl pro odpovědnost, samostatnost a pečlivost
- smysl pro empatii ve vztahu k uživatelům služeb a schopnost vcítění do jejich potřeb
- výborné komunikační dovednosti
- dobrou orientaci v právních předpisech z oblasti sociálních služeb, sociálně právní ochrany dětí, školství a sociálního zabezpečení
- znalost práce na PC (MS Office)

Nabízíme:
- zajímavou práci v profesionální organizaci, která dosáhla významných rozsudků ve věci porušení práv svých klientů u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a dalších justičních instancí
- možnost ovlivňovat koncepční materiály České republiky (jednotlivé národní akční plány, návrhy zákonů a podzákonných norem atd.)
- přátelské a vysoce tvůrčí zázemí s týmovou nebo individuální supervizí
- dobré platové ohodnocení
- možnost dalšího vzdělávání při poskytnutí studijního volna

Nástup: 1. března 2012; pracovní poměr na dobu určitou do 31.7.2013 s možností změny na dobu neurčitou
Místo výkonu práce: pobočka Šternberk

Svůj strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte nejpozději do 20. února 2012 na adresu volna.mista@poradna-prava.cz

K ústním pohovorům mohou být pozváni pouze vybraní uchazeči splňující výše zmíněné požadavky. Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva si vyhrazuje právo výběrové řízení zrušit.

Politická otázka či odepření spravedlnosti?

2012-02-13T11:53:00.008+01:00

V dnešním postu se chci věnovat otázce, o které jsem zatím nikdy nepsal, a půjde vesměs o mé prvotní myšlenky k této věci.

Vždy mě překvapovalo, že vzhledem k problémům, jaké americký způsob boje proti terorismu krátce po 11. září z pohledu lidských práv přinášel, se obětem příliš nedaří domoci se nápravy před americkými soudy. V řadě rozhodnutí, kde údajné oběti porušení lidských práv ze strany USA nebyly úspěšné, jednalo se o nějakou variaci na téma politické otázky. Tedy soudy žalobu odmítly s odkazem na nedostatek pravomoci o věci rozhodnout, protože by prý zasahovaly do oblasti, která je ve výlučné pravomoci jiných složek moci.

Nechci se zde zabývat doktrínou tzv. politické otázky obecně, tedy, zda existují nějaké oblasti o kterých by soudy neměly rozhodovat (viz zejména Baker v. Carr, 369 U.S. 186 (1962)). Zajímá mě pouze, zda politická otázka, což je doktrína judikovatelnosti předloženého sporu, má místo v oblasti lidských práv.

S odkazem na doktrínu politické otázky byla například odmítnuta žaloba snažící se předejít zamýšlenému usmrcení (tzv. targeted killing) člena Al-kajdy al-Aulaqiho, který byl nakonec vloni v září zabit útokem bezpilotního letounu v Jemenu. Takové široké pojetí politické otázky, nedovolující soudní přezkum ani jednotlivé válečné operace (ponechme nyní stranou, zda jde vůbec o ozbrojený konflikt ve smyslu mezinárodního práva), bylo kritizováno i konzervativními právníky.

Jeden z nejvíce zarážejících případů je však patrně Maher Arar, kanadský a syrský občan žijící v Kanadě, který byl omylem podezříván z napojení na Al-kajdu. Arar byl zatčen v roce 2002 na přestupu na New Yorském letišti a bez možnosti soudního přezkumu odeslán do Sýrie, kde byl asi rok vězněn a mučen. Následně byl navrácen domů do Kanady. Kanadská vláda se mu následně omluvila za svou účast na jeho zatčení a dala mu odškodnění 10 mil. dolarů. V USA se však žádné omluvy či odškodnění dosud nedočkal a jeho jméno je údajně stále na americkém seznamu teroristů, což mu mimo jiné znemožňuje v USA používat leteckou dopravu. Jeho civilní žaloba byla definitivně zamítnuta plénem New Yorského federálního odvolacího soudu (Nejvyšší soud mu odmítl udělit certiorari).

I když Ararův nárok ztroskotal na otázce neexistence žaloby na nelegálnost a náhradu škody za výjimečnou rendici (extraordinary rendition), tak závěr, že tuto věc žalovat před americkými soudy nelze (konkrétně šlo o to, zda v této oblasti je možná tzv. Biven žaloba - žaloba přímo na porušení ústavy), byl odůvodněn zejména tím (dalšími důvody byly citlivost utajovaných informací, které by bylo nutno v takovém řízení posuzovat, nutnost posuzovat diplomatické záruky, atd. vesměs však věci, které v jiných jurisdikcích žádné problémy nečiní), že rendice jsou prerogativou moci výkonné, jde o věc, která se dotýká zahraniční a bezpečnostní politiky a do té soudy nemohou zasahovat: „the judicial review of extraordinary rendition would offend the separation of powers and inhibit this country’s foreign policy“. (viz zejm. str. 40-42 rozsudku). Jinými slovy, budu-li to trošku vulgarizovat, tak soud říká: „Byl jste mučen? Možná, ale to je věcí vlády v oblasti stanovování bezpečností a zahraniční politiky. My s tím nic dělat nemůžeme“. Musím říci, že takovýto způsob dělby moci zdá se mi poněkud nešťastným...

Obdobně před americkými soudy neuspěl El-Masri, německý občan omylem považovaný za teroristu, který byl unesen z Makedonie a mučen v Afghánistánu. V současné době ESLP rozhoduje o jeho stížnosti proti Makedonii, která byla před několika dny postoupena velkému senátu.

Politická otázka není však doktrínou pouze amerických soudů, ale je používána i na evropském kontinentě. Ve věci Markovic ESLP řešil stížnost proti Itálii na porušení čl. 6 EÚLP z důvodu odepření práva na soud. Stěžovatelé se před italskými soudy domáhali náhrady škody za zabití svých příbuzných při náletu NATO na budovy televizní a radiové stanici v Bělehradě v době kosovského konfliktu. Italský kasační soud však žalobu odmítl s tím, že způsob vedení války je otázkou vlády, kterou soudy nemohou přezkoumávat. Zde tedy nejde o oblast lidských práv, ale o příbuznou oblast humanitárního práva. Přesto mi takové rozhodnutí italských soudů přijde velmi široké. Zvlášť pokud si uvědomíme, že způsob vedení války je poměrně podrobně regulován právě pravidly humanitárního práva. Není mi jasné, proč by italské soudy nemohly rozhodnout tuto čistě právní otázku, zda daná válečná operace byla v souladu s humanitárním právem, či nikoliv. Velký senát ESLP poměrem deseti hlasů k sedmi porušení čl. 6 neshledal. Nicméně disentující stanoviska jistě stojí za přečtení.

Přijde mi, že aplikace doktríny politické otázky ve sporech o porušení lidských práv, či příbuzných oblastí jako humanitární právo, je poněkud nešťastná. Lidská práva jsou práva, která má člověk vůči vládě. Je tedy za prvé logicky rozporné tvrdit, že o jejich aplikaci a dodržení v dané situaci má rozhodnout vláda. To je blízko tvrzení že Petr má dluh 100 Kč, ale o tom, zda má dluh 100 Kč rozhodne on. Doktrína politické otázky obecně totiž nejen že říká, že soudy nemají pravomoc o věci rozhodovat (negativní vymezení), ale že to je otázka, která je na rozhodnutí jiných složek moci (pozitivní vymezení).

Protože lidská práva jsou práva vůči státu je obecně nevhodné nechat o nich rozhodovat jen výkonnou složku moci. I když samozřejmě od demokratických vlád očekáváme, že budou lidská práva dodržovat a sama je chránit, je třeba nějaké další složky moci, která o rozsahu povinností vlády rozhodne a případně poskytne nápravu jedinci jehož práva porušena byla. Proto minimálně od konce druhé světové války se v Evropě rozšířil princip, že lidská práva by měla být pod ochranou moci soudní.

Pokud jde o konkrétní situaci v Česku, tak mi přijde, že v oblasti lidských práv taková doktrína nemá své místo už z důvodu pravomocí Ústavního soudu. Podle čl. 87 odst. písm. d) má Ústavní soud pravomoc rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Česká ústava tedy pravomoc rozhodovat o zásazích do lidských práv svěřuje v konečném důsledku Ústavnímu soudu. Ten tedy nemůže stížnost na porušení lidských práv odmítnout s odůvodněním že jde o otázku o které mají rozhodovat jiné složky moci.

Samozřejmě Ústavní soud může v konkrétních otázkách nechat jiným složkám moci široký prostor pro uvážení (jako například výši daní z pohledu čl. 11 Listiny, viz Pl. ÚS 29/08 o ústavnosti daně z převodu nemovitostí, § 39) a může vyslovit neporušení daného lidského práva. Ale to už je pojmově zcela něco jiného než říci, že o výši daní nesmí vůbec rozhodovat.

Pokud jde o praxi českého Ústavního soudu, tak jsem v NALUSu byl schopen dohledat následující rozhodnutí, kde se explicitně zmiňuje doktrína politické otázky:

a) Pl.ÚS 50/06 o rozpočtovém určení daní29. Návrh uvádí, že skutečným smyslem zrušení napadených ustanovení má být vyprovokování veřejné debaty a následné stanovení "životního minima obce, tj. zákonné garantování takových příjmů, které by zajistily fungování územní samosprávy a odpovídající životní podmínky i obyvatelům menších obcí.". Ústavní soud v tomto bodě zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto smyslem jeho rozhodovací činnosti zahajovat či spouštět jakoukoliv politickou diskusi. Většina účastníků řízení, stejně jako dalších institucí, které se k návrhu vyjádřily, zdůraznila komplexní politickou povahu celé věci, která vyžaduje jistou míru experimentování, ale také zkušeností s reálným časovým dopadem zákona do fungování jednotlivých obcí. Ústavní soud upozorňuje, že s ohledem na podstatu fungování soudní moci žádnými informacemi v těchto oblastech nedisponuje a disponovat ani nemůže. I proto mu nepřísluší se k účelnosti, spravedlnosti či rozumnosti právní úpravy jakkoliv vyjadřovat (obdobné úvahy vedly Nejvyšší soud USA k formulování zásady zdrženlivosti soudu v otázkách primárně politických - viz political question doctrine).

Odkaz na doktrínu politické otázky tu však není nějakým nosným důvodem rozhodnutí (tím je neshledání diskriminace – viz § 24-25 nálezu). Zdá se, že jím chtěl ÚS pouze říci, že nemá potřebnou expertizu, aby stanoval nejvhodnější pravidla pro rozpočtové určení daní. Pouze přezkoumává soulad těchto pravidel s ústavou.

b) Pl.ÚS 2/03 o cenové regulaci nájemného

„Posouzení, zda nastalý stav vyžaduje vydání cenového moratoria, jakož i volba následných ekonomických opatření v zásadě patří mezi tzv. political questions, jež soudní moci nepřísluší posuzovat, to ovšem za předpokladu, že výkonná moc respektuje zákonné meze.“

Tady bych řekl, že je zmínka o political question poměrně neškodná a v zásadě říká jen banalitu, že pokud je vláda k něčemu zmocněna zákonem je na ní, zda to zmocnění využije. Na soudu je poté rozhodnout, zda tak učinila v souladu se zákonem.

c) Nálezy týkající se reformních zákonů z roku 2007 (Pl.ÚS 1/08 a Pl. ÚS 2/08) primárně vymezují rozsah přezkumu sociálních práv. Oba obsahují následující větu:

„Posoudit otázku účelnosti, vhodnosti a sociální spravedlnosti zákonné úpravy v této oblasti je pouze v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud kromě případů zjištěné neústavnosti zasahovat nemůže. Jedná se totiž o otázky v podstatě politické, kam primárně spadá i celá oblast tzv. sociálních práv.“

Nicméně nálezy následně formulují pravidla přezkumu sociálních práv, která, byť poměrně deferenční, přeci jen určitý přezkum představují (viz zejména Pl.ÚS 1/08, § 103). Není tedy jasné proč Ústavní soud zmiňoval, že “celá oblast tzv. sociálních práv je v podstatě politickou otázkou“ a co tím myslel. Naštěstí se tak následně nechová a jde tedy pravděpodobně pouze o jeden nešťastný výrok. To se samozřejmě v mnohastránkovém rozhodnutí může lehce stát.

d) Pl.ÚS 25/07 , Ústav pro studium totalitních režimů

49. Ústavní soud musí předeslat, že samotné zřízení Ústavu nemá žádný ústavněprávní rozměr. Je totiž legitimním právem státu takovou instituci zřídit, a to přesto, že zde již existují jiné instituce, které se obdobnou problematikou zabývají. Nemůže do svých úvah zahrnout otázku účelnosti instituce zřizované zákonem, kterou argumentují navrhovatelé, protože taková úvaha spadá do oblasti politického rozhodování, a pokud by z takové úvahy vycházel, porušil by princip dělby moci.

Lze tedy shrnout, že Ústavní soud vesměs tuto doktrínu používá velmi zřídka a pokud odhlédneme od nešťastných výroků ve věcech Pl.ÚS 1/08 a Pl. ÚS 2/08 (které však nejsou následně v odůvodnění a aplikaci ústavy reflektovány) tak tuto doktrínu ještě nikdy nepoužil ve smyslu, že by neměl rozhodnout o otázce mající dopad na lidská práva.

Ľubomír Majerčík: Peter Tomka předsedou Mezinárodního soudního dvora

2012-02-08T14:47:00.004+01:00

Jaký je hierarchicky nejvýše postavený mezinárodní soud? Debaty o fragmentaci mezinárodního práva stranou – hlavním soudním tělesem Organizace spojených národů je Mezinárodní soudní dvůr. Kdo stojí od pondělka v jeho čele? Slovenský soudce Peter Tomka.

Peter Tomka je společně s japonským soudcem Owadou nejdéle sloužícím soudcem zasedajícím v haagském Peace Palace. Oba byli (znovu)zvoleni Valným shromážděním a Radou bezpečnosti OSN k devítiletým mandátům počínajícími od roku 2003 a 2012. Hisashi Owada si předsednictví vyzkoušel v letech 2009-2012 a nyní předal žezlo svému slovenskému kolegovi.

Dalo by se snadno namítnout, že soudce Tomka si jako dosavadní místopředseda předsednické místo svým způsobem zasloužil. Jednak to ale zdaleka není pravidlem: předchozí místopředseda byl povolán zachraňovat jordánskou politiku, kde ho záhy jmenovali premiérem. (Ne že by aktuální slovenská politika rovněž nepotřebovala záchranu.) Především však pohled na životopis Petra Tomky vypovídá o jeho dlouholeté kariéře mísící vysokou diplomacii s mezinárodněprávními posty.

Účast soudců pocházejících z česko-slovenských končin je u Mezinárodního soudního dvora minimální. Ve věcí Corfu Channel (1948) zasedal Igor Daxner jako ad hoc soudce zastupující Albánii, ze zdravotních důvodů byl vystřídaný Bohuslavem Ečerem. Ve věci Aerial Incident of 27 July 1955 (1959) zastupoval Bulharsko ad hoc soudce Jaroslav Žourek, známý propagátor “socialistické vědy mezinárodního práva”. Z toho důvodu je volba Petra Tomka nejspíš nejvýše dosažená judiciální meta v mezinárodním právu v slovenské a potažmo československé právní historii.

Jaká bude nyní role soudce Tomky? Na rozhodnutí MSD čeká řada zajímavých případů, mj. spor mezi Chorvatskem a Srbskem vznesený na základě Úmluvy o genocidě. Předseda může mít rozhodující hlas, dojde-li ke shodě, řídí veřejná slyšení, ale také soud reprezentuje v rámci OSN i navenek. Britská soudkyně Rosalyn Higgins, jež předsedala MSD v letech 2006 - 2009, měla podle rozhovorů (zde nebo zde) velmi jasnou představu o úloze soudu, jeho slabinách i možnostech reformy. Z jejích slov vyplývá, že se jedná o náročnou pozici kladoucí jak vysoké odborné, tak osobnostní nároky. Doufejme, že se soudci Tomkovi povede proplout nástrahami tak exponovaného místa dobře a dále přispěje k propagaci mírového urovnávání sporů.

Kubo Mačák: Banánový judikát?

2012-02-08T02:40:00.000+01:00

Niektoré veci je lepšie nevidieť. Uznesenie Okresného súdu Bratislava I z minulého týždňa, ktorým súd zakázal kanadsko-slovenskému novinárovi Tomovi Nicholsonovi publikovať pripravovanú knihu o kauze „Gorila“ bez toho, aby sudca vôbec videl jej rukopis, je zrejme jednou z nich. Pravda, dvadsaťšesťstránkový elaborát má istý potenciál využitia. Ako dlhoročný člen debatnej komunity ho môžem vrelo odporučiť kolegom debatným koučom, ktorí by hľadali dobrý „matroš“ na tréning identifikácie logických chýb (logical fallacies). Kolegom s citom pre štylistiku a milovníkom slovenskej gramatiky, ktorí zároveň trpia nízkym tlakom, môže text poslúžiť namiesto medicínskych prípravkov s menej istým účinkom. No v tomto príspevku by som sa zameral na zbežné priblíženie právnej argumentácie súdu a náčrt jeho kritiky. Keďže kontext tohto rozhodnutia tvorí korupčný škandál, ktorý v poslednej dobe otriasa Slovenskom a keďže sa rozhodnutie týka prípustných hraníc práva na slobodu prejavu, môže snáď nasledujúci text zaujímať aj českú časť čitateľskej obce Jiného práva.

(Pozor, dlhší text.)

Gorila 101

Na úvod je namieste uviesť pár slov o kauze „Gorila“. V závere minulého roka sa na internete objavila údajná spravodajská analýza záznamov odpočúvania, ktoré mala v rokoch 2005 až 2006 vykonávať Slovenská informačná služba (SIS). Podľa týchto materiálov tajná služba odpočúvala byt, v ktorom sa mal stretávať spolumajiteľ finančnej skupiny Penta Jaroslav Haščák s vysokými štátnymi funkcionármi a politikmi vrátane vtedajšej šéfky Fondu národného majetku Anny Bubeníkovej, ministra hospodárstva Jirka Malchárka a predsedu najsilnejšej opozičnej strany Roberta Fica.

Ak sú zaznamenané rozhovory čo i len sčasti pravdivé, potvrdzujú obavy o prerastaní vplyvu finančných skupín do politiky a o rozsiahlych korupčných vzorcoch správania vo vysokých vrstvách politiky bez ohľadu na stranícku príslušnosť. Text prepisov, ktorý medzičasom nadobudol kolokviálny názov „Gorila“ podľa údajného názvu pôvodnej akcie SIS, napríklad hovorí o tom, ako mal Haščák „deliť provízie“ za správne prevedenie privatizácie štátnych podnikov medzi spriaznených štátnych funkcionárov, a to v sumách často prevyšujúcich stovky tisíc eur. Pre účely tohto postu je kľúčové, že na Slovensku si jednu z verzií „Gorily“ doposiaľ stiahol z internetu snáď už každý a jej obsah bol dôkladne prediskutovaný v každej krčme od Bratislavy po Čiernu nad Tisou.

Investigatívny novinár Tom Nicholson je jedným z ľudí, ktorí mali text „Gorily“ k dispozícii ešte predtým, ako sa objavil voľne na internete. Podľa svojich slov sa snažil presvedčiť k publikácii článku o „Gorile“ väčšinu významných slovenských periodík, no žiadne z nich na to nenazbieralo dostatok odvahy. Nicholson v súkromí pripravoval knihu, v ktorej by „Gorilu“ podrobil dôkladnej analýze. Udalosti napokon po zverejnení textu na internete nabrali iný spád, no Nicholson sa podľa svojich mediálnych vystúpení držal a drží svojho plánu knihu dopísať a vydať. A je to práve táto „kniha o Gorile“, ktorej publikáciu mu predbežným opatrením súd zakázal.

Stručné zhrnutie rozhodnutia

Argumentácia súdu sa rozprestiera na stranách 13 až 26 predmetného rozhodnutia, no jej podstata sa dá zhrnúť nasledovne. Autenticita materiálu „Gorila“ je zatiaľ neoverená a akákoľvek kniha venujúca sa tejto problematike tak musí vychádzať z podkladov, ktorých pravdivosť je neistá. Tým podľa súdu hrozí, „že v pripravovanej knihe budú zvolené také slová, slovné spojenia a formulácie, ktoré si čitateľ môže vysvetľovať tak, že vina navrhovateľa [Jaroslava Haščáka] bola súdom preukázaná.“ (str. 15 uznesenia). Vydanie knihy by tak Haščákovi mohlo zasiahnuť do jeho osobnostných práv, a teda bolo namieste nariadenie predbežného opatrenia, ktorým sa Nicholsonovi ako aj potenciálnemu nakladateľstvu Petit Press zakazuje knihu vydať.

Súd odmietol, že by Nicholsonove právo na slobodu prejavu mohlo mať za daných okolností prednosť pred právom na ochranu osobnosti navrhovateľa, a to bez citácie jediného rozhodnutia z judikatúry Európskeho súdu pre ľudské práva (ESĽP) alebo slovenského ústavného súdu (ÚS SR) týkajúcej sa ochrany ľudských práv. V tomto smere sa súd oprel predovšetkým o prezumpciu neviny navrhovateľa (str. 14-15), jeho postavenie ako „inej“ fyzickej osoby (teda nie politika, viď str. 16) a utajený charakter skutočností uvádzaných v „Gorile“ (str. 18). Súd napokon uviedol, že informovať verejnosť o existencii takýchto podozrení je prípustné prostredníctvom „bežnej tlače“, no súbor prepisov odpočúvaní podľa neho „neobstojí ako podklad pre vydanie publikácie vo forme knihy“ (str. 19). Pritom z textu rozhodnutia vyplýva, že rozhodujúci sudca rukopis knihy nevidel a nevie, do akej miery pripravovaná kniha preberá, potvrdzuje, či prípadne kritizuje text „Gorily“:

„Pri skúmaní, či pripravovaná kniha [Toma Nicholsona], ktorá má obsahovať prepisy z vykonaných odposluchov zverejnených na internete resp. má minimálne z týchto podkladov vychádzať (čo mal súd za osvedčené z listín predložených navrhovateľom, pričom je logické, že kniha ktorú pripravuje vydať [Nicholson] na to, aby zachytávala túto „kauzu“ musí z týchto podkladov vychádzať) môže zasahovať do osobnostných práv navrhovateľa, je osobitne významná otázka pravdivosti skutkových okolností, ktoré sú v nej uvedené resp. materiálov (podkladov) z ktorých kniha vychádza.“ (str. 14, text prevzatý doslova aj s gramatickými chybami, zvýraznenie doplnené)

To, že sudca rukopis knihy nemal v čase rozhodovania k dispozícii, a teda ho ani nemohol prečítať, napokon neskôr potvrdil aj v rozhovore poskytnutom denníku SME.

Rozhodnutie obsahuje nad rámec uvedenej analýzy niekoľko perličiek, o ktoré stojí za to sa podeliť aj na tomto mieste. Vedený snahou odlíšiť osobu navrhovateľa od politikov prostredníctvom nejasnej kategórie „iná“ fyzická osoba, súd špekuluje o mravnej povinnosti politikov automaticky odstúpiť v prípade objavenia sa podozrení z páchania trestnej činnosti, a to týmito slovami:

„...pokiaľ ide o politikov, už samotné „objavenie“ sa podozrení z páchania trestnej činnosti, by (aj keď tieto osoby neboli obvinené) malo zakladať minimálne morálnu (nie právnu) zodpovednosť v tom, že títo by mali dobrovoľne odísť zo svojich funkcií (preto pri týchto osobách je možné zverejňovať informácie v širšom rozmedzí).“ (str. 16, zvýraznenie doplnené)

Sudca má takisto vlastný názor na to, čo je v demokratickej spoločnosti úlohou novinára, ktorý odkryje informácie nasvedčujúce korupčnému správaniu verejne činných osôb:

„V tomto smere úlohou novinára (ak sa mu do rúk dostal materiál obsahujúci informácie o možnom korupčnom správaní sa subjektov verejného záujmu a nie je schopný zákonnou cestou overiť si ich pravdivosť) bolo v tomto štádiu veci poukázať verejnosti na existenciu týchto skutočností ako aj bolo povinnosťou odovzdať takéto materiály príslušným štátnym orgánom (tam sa úloha novinára končí), avšak jeho povinnosťou už nie je prípad vyšetrovať a poukázať na vlastné závery svojho vyšetrovania (a to najmä pokiaľ ide o závažnú trestnú činnosť) a tieto formou komentára alebo skutkových tvrdení prípadne úsudkov podávať verejnosti.“ (str. 20, zvýraznenie doplnené)

Nechajme však tieto „bonusy“ v túto chvíľu stranou a pokúsme sa namiesto strieľania na ľahký terč o alternatívnu analýzu právneho problému, ktorému súd v tomto prípade čelil.

Riešenie konfliktu práv s prihliadnutím k existujúcej judikatúre

Zákaz publikácie akejkoľvek knihy je evidentne zásahom do práva na slobodu prejavu jej autora. Predtým, než takýto zákaz súd vydá, by sa teda mal, za použitia existujúcej judikatúry, uistiť o tom, že tento zásah je opatrením „v demokratickej spoločnosti nevyhnutn[ým] na ochranu“ ústavou a Dohovorom vymenovaných hodnôt, v tomto prípade zjavne „práv a slobôd iných“ (čl. 26 ods. 4 Ústavy SR), resp. „povesti alebo práv iných“ (čl. 10 ods. 2 Dohovoru). Test proporcionality, ktorý z týchto ustanovení vyplýva, pritom solídne rozpracoval slovenský ústavný súd napr. v náleze sp. zn. II. ÚS 152/08 zo dňa 15. 12. 2009 (najmä ods. 38), ktorý by mal byť „malou násobilkou“ pre každého sudcu, ktorý sa takýmto konfliktom práv zaoberá:

„Primeranosť zásahu skúma ústavný súd, podobne ako mnohé európske ústavné súdy, na základe trojstupňového testu proporcionality.

Test proporcionality je klasicky založený na nasledujúcich troch krokoch. Prvým krokom (A) je test dostatočne dôležitého cieľa (test of legitimate aim/effect), teda test vhodnosti (Geeignetheit)–či zásah smeruje k cieľu, ktorý je dostatočne dôležitý na ospravedlnenie zásahu; a test racionálnej väzby medzi zásahom a cieľom zásahu–či daným prostriedkom (obmedzením slobody prejavu) je možné dosiahnuť akceptovateľný cieľ (ochranu cti).

Druhým krokom (B) je test nevyhnutnosti (test potrebnosti použitia daného prostriedku–zásahu (Erforderlichkeit, test of necessity, test of subsidiarity)–teda či nebolo možné použiť šetrnejší zásah.

Napokon tretím krokom (C) je test proporcionality v užšom slova zmysle (Angemessenheit, test of proporcionality in the strict sense, proporcionate effect), ktorý zahŕňa jednak (C1) praktickú konkordanciu (praktickú súladnosť), t. j. test zachovania maxima z obidvoch základných práv, a jednak (C2) tzv. Alexyho vážiacu formulu, vážiaci vzorec. Príkladom praktickej súladnosti môže byť situácia, keď obec namiesto toho, aby zakázala zhromaždenie z dôvodu, že na danom mieste sa v tom istom čase koná iné zhromaždenie, umožní napr. za asistencie polície konanie oboch. [...] Vážiaca formula pracuje s trojstupňovou stupnicou hodnôt: „nízka“, „stredná“ a „podstatná“. Intenzita zásahu do jedného základného práva sa pomeruje s mierou uspokojiteľnosti druhého práva v kolízii, pričom intenzita zásahu a miera uspokojenia nadobúdajú jednu z hodnôt–„nízka“, „stredná“ a „podstatná“.“ (vnútorné odkazy a pôvodné zvýraznenie vypustené)

Ak prijmeme túto „malú násobilku“ za vlastnú, prípad rozhodne práve porovnanie zásahu do práva na slobodu prejavu autora „knihy o Gorile“ s mierou uspokojiteľnosti práva na ochranu osobnosti v „Gorile“ spomínaného navrhovateľa, teda bod C2 zhora. Sprievodcom pri tomto vážení by nám mala byť ustálená judikatúra ESĽP a ÚS SR. V prvom rade, oba súdy zdôrazňujú úlohu tlače ako „strážneho psa“ demokracie. Z nej vyplýva nielen právo tlače sprostredkovať verejnosti informácie a myšlienky týkajúce sa záležitostí verejného záujmu, ale aj právo verejnosti obdržať takéto informácie. (Viď napr. Sunday Times proti Spojenému kráľovstvu (č. 2), rozsudok pléna ESĽP zo dňa 26. 11. 1991, sťažnosť č. 13166/87, ods. 50 písm. b), Bladet Tromsø a Stensaas proti Nórsku, rozsudok veľkého senátu ESĽP zo dňa 20. 5. 1999, sťažnosť č. 21980/93, ods. 59 a 62, Colombani a ďalší proti Francúzsku, rozsudok senátu ESĽP zo dňa 25. 6. 2002, sťažnosť č. 51279/99, ods. 55, Éditions Plon proti Francúzsku, rozsudok senátu ESĽP zo dňa 18. 5. 2004, sťažnosť č. 58148/00, ods. 43, ale aj napr. nález ÚS SR sp. zn. III. ÚS 42/09 zo dňa 2. 6. 2009: „V demokratickej spoločnosti založenej na princípe suverenity ľudu ... je ... slobodná diskusia a konfrontácia názorov vo veciach všeobecného záujmu nevyhnutnou súčasťou slobody a tvorby politickej vôle.“)

Ďalej, na rozdiel od rozhodnutia vo veci „kniha o Gorile“, ESĽP nerozlišuje pri uplatnení týchto princípov, či v danom prípade ide o publikáciu knihy alebo periodickej tlače, pokiaľ sa ich predmet týka záležitostí verejného záujmu. (Éditions Plon proti Francúzsku, ods. 43). Tak je to napokon aj správne: kniha sa ako rozsiahlejšie médium môže dôkladne venovať aj detailom komplikovanejšej kauzy, a môže tak lepšie slúžiť verejnej kontrole v demokratickej spoločnosti než denná tlač, ktorej analýza bude už z povahy veci často povrchnejšia. Čo sa týka bránenia vo zverejnení informácií (tzv. prior restraint), štrasburský súd upozorňuje na to, že oneskorenie publikácie môže znamenať stratu hodnoty potenciálne publikovaných informácií pre verejný diskurz, a teda rozhodnutia tohto druhu podrobuje nanajvýš dôkladnému prieskumu (napr. Sunday Times proti Spojenému kráľovstvu (č. 2), ods. 51). Na rozdiel od slovenského súdu, ktorý sa paternalisticky obáva ovplyvnenia voličov tým, že by mali prístup k širšiemu spektru informácií (str. 21 uznesenia: „[v predvolebnom čase] môže publikovanie viesť ku nenapraviteľnému skresleniu reality a deformovaniu politicky korektného zápasu o voliča“), teda ESĽP správne zdôrazňuje dôležitosť včasného zverejnenia informácií, ktoré vplývajú na tvorbu verejnej mienky.

Slovenský súd kládol dôraz na to, že pravdivosť informácií v „Gorile“ zatiaľ nebola preukázaná. To by však nemalo brániť novinárom v ich samostatnej analýze a kritike. Patrí sa pripomenúť, že rozhodujúci sudca Nicholsonov rukopis podľa vlastných slov nevidel, nemohol teda tušiť, či autor bude informácie nekriticky preberať, alebo naopak vyvracať a prípadne Haščáka dokonca obhajovať. Platí však, že „nemožno pripustiť, aby novinár mohol formulovať kritické názory iba pod podmienkou, že môže dokázať ich pravdivosť“ (Dalban proti Rumunsku, rozsudok veľkého senátu ESĽP zo dňa 28. 9. 1999, sťažnosť č. 28114/95, ods. 49). Hodnotenie autenticity a pravdivosti informácií v texte „Gorila“ nie je, ako sa domnieva slovenský sudca, iba vecou štátnych orgánov (str. 20 uznesenia), ale legitímnym predmetom verejného diskurzu, do ktorého bude patriť aj Nicholsonova kniha.

Keďže teda je nositeľom práva na slobodu prejavu novinár zamýšľajúci vydať knihu o skutočnostiach nanajvýš závažných pre verejný diskurz na Slovensku, intenzitu zásahu do tohto práva tým, že by sa publikácia takej knihy zakázala, podľa mňa nemožno označiť inak ako „vysokú“.

Na druhej strane stojí právo na ochranu osobnosti navrhovateľa – Jaroslava Haščáka. Pri úvahe o miere jeho uspokojiteľnosti je kľúčové postavenie navrhovateľa v slovenskej spoločnosti. Na rozdiel od toho, čo tvrdí slovenský súd (str. 16 uznesenia), rozsah akceptovateľnej kritiky je podľa judikatúry ESĽP širší nielen u politikov, ale aj u iných verejne činných osôb, akými sú napríklad vplyvní podnikatelia, pokiaľ sa ich aktivity týkajú verejného záujmu (viď Fayed proti Spojenému kráľovstvu, rozsudok senátu ESĽP zo dňa 21. 9. 1994, sťažnosť č. 17101/90, ods. 75, podobne však aj nález ÚS SR sp. zn. II. ÚS 152/08 zo dňa 15. 12. 2009, ods. 24 („[k] veciam verejným ... patrí ... taktiež činnosť osôb pôsobiacich vo verejnom živote“)). Toto kritérium Haščák spĺňa v plnej miere – ako spolumajiteľa jednej z dvoch najvýznamnejších finančných skupín na Slovensku, ktorá u nás okrem iného ovláda veľkú zdravotnú poisťovňu a iné zdravotnícke zariadenia, banky a letisko a priznáva aktíva vo výške 3,4 miliardy eur, ho jednoznačne treba považovať za verejne činnú osobu, ktorej stupeň ochrany pred kritikou týkajúcou sa jeho aktivít vo verejnej sfére je analogický zníženej ochrane poskytovanej politikom.

Dôležité je tiež to, že materiál, ktorý obsahuje tvrdenia potenciálne difamačného charakteru, a ktorý je výlučným podkladom pre rozoberané rozhodnutie, teda text „Gorila“, je už dlhé týždne verejne dostupný na internete. V podobných prípadoch ESĽP judikoval, že ak je predmetný obsah verejnosti k dispozícii, bránenie v jeho (ďalšej) publikácii už nie je v demokratickej spoločnosti nevyhnutné. Napríklad, dediči francúzskeho prezidenta Mitteranda sa po jeho smrti snažili zabrániť publikácii knihy detailne rozoberajúcej jeho zdravotný stav počas jeho výkonu funkcie. ESĽP v rozhodnutí vo veci uviedol, že súdnym zákazom zverejnenia Francúzsko porušilo právo na slobodu prejavu nakladateľstva, pretože vo chvíli, keď kniha voľne cirkulovala na internete, už zákaz jej publikácie nebol proporčný ochrane práv a reputácie Mitterandových dedičov (Éditions Plon proti Francúzsku, ods. 53, podobne napr. Observer a Guardian proti Spojenému kráľovstvu, rozsudok pléna ESĽP zo dňa 26. 11. 1991, sťažnosť č. 13585/88, ods. 66-70).

Keďže navrhovateľ je verejne činnou osobou a keďže „Gorilu“ už každý na Slovensku pozná, miera uspokojiteľnosti jeho práva na ochranu osobnosti je v kontexte tohto prípadu podľa môjho názoru „nízka“, nanajvýš „stredná“ (porov. nález ÚS SR sp. zn. II. ÚS 152/08 zo dňa 15. 12. 2009, ods. 38 in fine). Môj záver by teda bol, že sloboda prejavu v prípade „knihy o Gorile“ musí mať prednosť pred ochranou osobnostných práv v nej spomínaných osôb, vrátane navrhovateľa.

Čo z toho vyplýva?

Iste, maximu akademických debát tu v Oxforde často omieľanú, a síce, že reasonable people may disagree, je možné použiť i na tento právny záver. Určite sa dajú nájsť aj judikáty podporujúce prísnejší prístup k ochrane slobody prejavu než je ten, ktorý obhajujem v tomto poste. Pointou môjho príspevku však bolo poukázať na to, ako prostredníctvom deficientnej právnej analýzy dokáže sudca zakázať publikáciu knihy, ktorú nikdy nevidel. Mnohí tvrdia, že slovenské súdnictvo je dnes v existenciálnej kríze. Rozhodnutie o „knihe o Gorile“ veru tieto náreky nijako neoslabuje.

(Rád by som vyslovil poďakovanie Igorovi Barilikovi za jeho prínos pri konzultácii pracovnej verzie tohto príspevku a analýze case-law ESĽP a ÚS SR; zodpovednosť za všetky prípadné chyby však samozrejme nesiem len ja sám.)

Michal Ryška: Anketa k transparentnosti justice

2012-02-07T12:55:00.000+01:00

Osobně se snažím velmi silně hlásit k myšlence, že transparentní výkon funkce soudce je nejen nezbytným předpokladem demokratické kontroly justice zvenčí, ale také nejlepším (byť zdaleka ne dokonalým) nástrojem k omezení rizika mediální dezinterpretace kauzy a manipulace s veřejným míněním. I vzhledem k tomu, že daná problematika je na Jiném právu občasným předmětem kritického zájmu (viz post Vojty Šimíčka), přidávám odkaz na inspirativní výsledky čerstvě publikované ankety. I přes poměrně nešťastně formulovanou otázku pěkně ilustrují, že optika posouzení této problematiky je mezi zdejší právní scénou zcela různorodá (a to i za situace, je-li zachována anonymita dotázaných právníků). Neměly by proto uniknout pozornosti místních čtenářů.

20 let Úmluvy (zn: naděje bez zklamání)

2012-02-07T10:58:00.021+01:00

Za pomoci poněkud levného titulku navazujícího na předchozí post si dovoluji pozvat všechny zájemce na konferenci České společnosti pro evropské a srovnávací právo a Ministerstva zahraničích věcí, konané u příležitosti 20. výročí ratifikace Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

KONFERENCE K 20. VÝROČÍ RATIFIKACE ÚMLUVY O OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV A ZÁKLADNÍCH SVOBOD

POŘADATELÉ: Česká společnost pro evropské a srovnávací právo a Ministerstvo zahraničních věcí České republiky

DATUM: Pátek, 25. května 2012, 9:30 hod – 17:30 hod

MÍSTO: Velký sál Ministerstva zahraničních věcí, Černínský palác, Loretánské náměstí 5, Praha

V roce 2009 uplynulo 60 let od založení Rady Evropy a 50 let od vytvoření Evropského soudu pro lidská práva. O rok později oslavila šedesátiny Úmluva o ochraně lidských práva a základních svobod. Česká republika sice nestála u jejího zrodu, v březnu 2012 tomu však bude již 20 let, co uložením ratifikačních listin se i tehdejší Česká a Slovenská Federativní republika stala smluvní stranou Úmluvy. Dvě desetiletí představují nepochybně dostatečně dlouhou dobu, aby stálo za to zavzpomínat na počátky, zhodnotit toto období z různých úhlů a zamyslet se i nad některými obtížemi, které „život s Úmluvou“ přináší z pohledu českých orgánů.

PROGRAM:

9:30
ÚVODNÍ SLOVO:
Tomáš Boček, velvyslanec ČR při Radě Evropy

KŘEST KOMENTÁŘE K ÚMLUVĚ:
Helena Válková, šéfredaktorka nakladatelství C. H. Beck

10:00
PANEL 1: PŘISTOUPENÍ ČESKÉ REPUBLIKY K ÚMLUVĚ A PRVNÍ LÉTA – VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ
Moderuje: Jan Kratochvíl, kancelář Evropského soudu pro lidská práva

Průběh přistoupení k Úmluvě
Jiří Malenovský, soudce Soudního dvora Evropské unie (bývalý stálý představitel ČR u Rady Evropy)

Fungování „starého“ Evropského soudu pro lidská práva
Karel Jungwiert, soudce Evropského soudu pro lidská práva od roku 1993

Fungování bývalé Evropské komise pro lidská práva
Jiří Mucha, soudce Ústavního soudu (člen Evropské komise pro lidská práva v letech 1993-1998)

Zastupování ČR v řízení před orgány Úmluvy
Jana Wurstová, Česká advokátní komora (bývalá ředitelka mezinárodního odboru Ministerstva spravedlnosti)

Diskuse

[… přestávka na oběd … ]

13:30
PANEL 2: ČESKÁ REPUBLIKA PŘED EVROPSKÝM SOUDEM PRO LIDSKÁ PRÁVA – BILANCE PRVNÍCH DVACETI LET
Moderuje: Jiří Kmec, kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva

Pohled ze strany vlády
Vít A. Schorm, vládní zmocněnec ČR před Evropským soudem pro lidská práva

Pohled ze strany stěžovatelů
David Strupek, advokát

Pohled ze strany nevládních organizací
Barbora Bukovská, Article 19

Pohled zevnitř Evropského soudu pro lidská práva
Eva Hubálková, kancelář Evropského soudu pro lidská práva

Diskuse

[ … přestávka na kávu … ]

15:30
PANEL 3: IMPLEMENTACE EVROPSKÉ ÚMLUVY A JUDIKATURY EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA ČESKÝMI ORGÁNY
Moderuje: Michal Bobek, Institute of European and Comparative Law, University of Oxford Faculty of Law

Pohled Ústavního soudu
Ivo Pospíšil, vedoucí analytického oddělení Ústavního soudu

Pohled obecných soudů
Pavel Simon, soudce, Nejvyšší soud a Jakub Camrda, soudce, Nejvyšší správní soud

Pohled zákonodárce
Jan Kysela, Kancelář Senátu PČR a Právnická fakulta UK

Pohled správních orgánů
Jitka Morávková, Odbor všeobecné správy, Ministerstvo vnitra

Diskuse

17:00
SHRNUTÍ A ZÁVĚREČNÉ SLOVO
Jan M. Passer, předseda České společnosti pro evropské a srovnávací právo, soudce Nejvyššího správního soudu
***

REGISTRACE:

Konferenci je otevřena všem. Je však nezbytné se registrovat, a to nejpozději do 1. května 2012 na emailové adrese: 20letumluvy(zavinac)gmail.com

Při registraci uveďte prosím Vaše jméno a místo profesního působení.

O naději a zklamání

2012-02-06T11:59:00.007+01:00

V loňském roce Evropský soud pro lidská práva (ESLP) samosoudcem prohlásil za nepřijatelné 46 930 stížností (podle čl. 27 EÚLP tak samosoudce může rozhodnout, pokud takové rozhodnutí lze učinit bez dalšího přezkoumání). Přesné statistiky o důvodech odmítnutí se nevedou. Lze však odhadovat, že možná až polovina z nich obsahovala námitku, která byla odmítnuta s odkazem na doktrínu čtvrté instance. Na vzorku 200 stížností proti Česku zamítnutých samosoudcem v roce 2010 jsme s kolegou Ľubo Majerčíkem zjistili, že 9% bylo odmítnuto čistě z důvodu, že Soud není další (zpravidla čtvrtou, v českém kontextu běžněji dokonce pátou) přezkumnou instancí. Obdobně v kontextu odmítnutých stížností proti Británii kolega Paul Harvey uvádí, že velká část z nich jsou stížnosti čtvrté instance.

Podle doktríny čtvrté instance ESLP nemá pravomoc a nebude přezkoumávat právní ani skutkové závěry vnitrostátních soudů, pokud jde o výklad vnitrostátního práva. Není tedy například zásadně přijatelná námitka pod čl. 6 EÚLP (právo na spravedlivý proces), že vnitrostátní soudy rozhodly špatně.

Chtěl bych se v tomhle postu krátce zamyslet nad důvody, které stěžovatele k podávání těchto, zjevně nepřijatelných, stížností vedou.

Doktrína čtvrté instance není specialitou ESLP, ale její obdobu zná například i český Ústavní soud (ÚS), který soustavně judikuje, že „zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy“, případně používá obdobnou formulaci. ÚS v roce 2010 podle informací ze své ročenky z celkového počtu 3719 rozhodnutí odmítl 2340 jako zjevně neopodstatněných. Nevím kolik z těchto stížností bylo stížností tzv. čtvrté instance, ale určitě to nebylo množství zanedbatelné (jako příklad klasického zamítavého rozhodnutí tohoto typu viz např. III. ÚS 3081/11). Soudím-li podle rozhodnutí Ústavního soudu, se kterými se setkávám ve spisech týkajících se stížností u ESLP, tak jich rozhodně málo nebude.

Otázka, která mě v této souvislosti napadá, je, proč stěžovatelé tyto stížnosti podávají, když jejich šance na úspěšnost je prakticky nulová.

První odpověď může být proč ne, když jak ústavní stížnost, tak stížnost k ESLP je zadarmo. Taková odpověď však jistě neuspokojuje. Samotné podání stížnosti sice nemusí být zpoplatněno, ale náklady jistě nenulové nejsou. Za podání stížnosti je třeba zaplatit odměnu advokátovi. Popřípadě, pokud podává stěžovatel stížnost k ESLP bez advokáta, tak s ní stráví spoustu času a nikdo přeci nebude dělat zbytečnou práci.

Samozřejmě, že důvodem podávání těchto stížností může být obyčejná neznalost, kdy stěžovatelé nemají dostatečné znalosti o pravomocích Ústavního soudu, či ESLP. Tyto stěžovatele však nechme nyní stranou (byť taková informace by byla jistě důležitá a znamenala by mimo jiné nutnost více veřejnosti ozřejmit pravomoci těchto soudů, pro ilustraci posledních snah ESLP viz video zde). Toto vysvětlení se navíc týká spíše pouze ESLP a stížností podaných bez advokáta. U stížností podaných advokátem totiž přepokládám, že tito mají dostatečné znalosti o pravomocích ÚS a ESLP a klienta řádně poučí, že jeho stížnost nemá valnou šanci na úspěch. Navíc v již zmíněném článku jsme s kolegou nezjistili, že advokáti námitky čtvrté instance nepodávali.

Jedno z možných vysvětlení, u kterého bych se chtěl zastavit, je, že byť šance na úspěšnost takové stížnosti může být téměř nulová, tak přeci jen není úplně beznadějná. V takové situaci potom i řádně poučený klient může na podání stížnosti trvat. Zvlášť pokud jde o věc, která je pro něj velmi důležitá a skutečně subjektivně cítí, že řádné soudy rozhodly nespravedlivě. Pokud tedy existuje alespoň nějaká naděje... Vnitřně dokážu jistě takového člověka, pro kterého třeba daný spor představuje téměř životní záležitost, pochopit. Otázka tedy je, jak velká, zda vůbec nějaká, ta naděje je.

Bez toho, abych nějak blíže pátral, jsem v nedávné době narazil namátkou na následující tři rozhodnutí Ústavního soudu, kde se podle mého názoru zachoval jako klasická čtvrtá instance a rozhodnutí obecných soudů zrušil, protože měl na věc jiný názor:

III. ÚS 107/04 kauza navrácení zámku Opočno rodině Colloredo Mansfeld. Obecné soudy majetek navrátily restituentům, Ústavní soud však měl jiný názor než obecné soudy na otázku, zda byly splněny podmínky restitučního zákona a jejich rozhodnutí zrušil. ÚS kritizoval obecné soudy, že si neopatřily dostatek důkazů, špatně důkazy hodnotily a učinily špatné právní závěry v oblasti tzv. obyčejného práva.
II. ÚS 372/04 kauza týkající se odměn a náhrad hotových výdajů exekutora při zastavení exekuce. ÚS nesouhlasil s interpretací občanského soudního řádu a exekučního řádu provedenou obecnými soudy.
I. ÚS 1737/08, kde ÚS nesouhlasil se závěry obecných soudů, že bezdůvodné obohacení nebylo úmyslné, což bylo zásadní z důvodu rozhodnutí jak dlouhá promlčecí doba se uplatní (viz § 43 rozhodnutí).

Je tedy dost možné, že za podávání stížností, které ÚS či ESLP staví do pozice další přezkumné instance si tyto soudy mohou částečně samy, protože je prostě systematicky neodmítají, ale občas takovým stěžovatelům dají za pravdu. To pak budí naděje u dalších a dalších stěžovatelů. Chápu, že pokud jsou ústavní soudci přesvědčeni, že obecné soudy rozhodly špatně, tak vyžaduje velkou dávku sebezapření takovou stížnost odmítnout. U ESLP jsem se již sám setkal s několika stížnostmi, kdy jsem byl silně přesvědčen, že vnitrostátní soudy rozhodly mylně. Soudcům rozhodujícím o dané stížnosti jsem toto sdělil, ale přesto jsem jim navrhoval stížnost odmítnout, protože staví ESLP do pozice další přezkumné instance, která mu nepřísluší. V konečném důsledku tak tedy jde o to, jak který soud sám sebe vnímá. Pokud se Ústavní soud domnívá, že v některých případech, které považuje za „extrémní“, by měl rozhodnutí obecných soudů zrušit, má-li jiný názor, tak je to jistě možné. Nakonec interpretaci, že právo na spravedlivý proces neobsahuje pouze procesní záruky, razili, byť neúspěšně, i někteří soudci ESLP (viz disent soudce Loucaidese ve věci Göktan proti Francii, 2. 7. 2002, č. 33402/96) Ústavní soud však pak také musí počítat s tím, že další a další stěžovatelé to budou zkoušet a budou se na něj obracet s desítkami stížností, které zpravidla odmítá jako zjevně neopodstatněné.

U ESLP jasně převažuje povědomí, že jako další přezkumná instance působit nebude. V posledních letech nevím o žádné stížnosti, kde by toto pravidlo ESLP porušil a přitom počet takových námitek jde každý z posledních roků možná do desetitisíců. A i případy z minulosti, kdy se tak zachoval by šly spočítat na prstech jedné ruky. Jedním z případů je Khamidov proti Rusku (15. 11. 2007, č. 72118/01), kde ruské soudy při posuzování civilní žaloby o náhradu škody naprosto flagrantně ignorovaly řadu důkazů předložených stěžovatelem, včetně úředních listin, které potvrzovaly poškození stěžovatelova majetku státem. Nutno si však také povšimnout, že šlo o případ čečenského stěžovatele a žaloba byla podána u moskevského soudu proti ministerstvu vnitra za škody způsobené ruskými bezpečnostními silami na jeho pozemku za čečensko-ruské války. Z případu tedy přímo čiší určitá nevole ruských soudů dát za pravdu čečenskému stěžovateli v žalobě proti státu. Tyto okolnosti jsou asi s čímkoliv v Česku ztěží srovnatelné. Pokud jde o stížnosti u ESLP proti Česku, tak mi není známo, že by kdy bylo shledáno porušení Úmluvy z důvodu, který by šlo považovat za výjimku z pravidla, že Soud nepůsobí jako čtvrtá instance. Úspěšnost takové stížnosti ve Štrasburku je tedy skutečně prakticky nulová.

V důsledku tedy naděje, že ESLP prohlásí, že spor byl rozhodnut špatně, neumírá až při přezkumu ve Štrasburku, ale již před ním. Obecněji lze také říci, že jde o dobrý příklad principu, že ne každá nespravedlivost světa se transponuje do porušení lidského práva.

Korektor/ka Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu

2012-02-06T11:09:00.003+01:00

Ústavní soud hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici korektor/ka Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a rozhodnutí Ústavního soudu vyhlašovaných ve Sbírce zákonů.

Náplní práce je odborná právní a zejména jazyková korektura rozhodnutí Ústavního soudu před jejich publikací, konkrétně redakční úprava textů rozhodnutí (úpravy a opravy legislativně-technického charakteru, jazykové úpravy), konzultace závažnějších zásahů do textu s příslušným soudcovským pracovištěm, dále tvorba systematických rejstříků, věcného rejstříku a seznamu použitých právních předpisů a spolupráce s redakcí vydavatele.

Požadavky:
- vysokoškolské magisterské vzdělání, obor právo
- výborná znalost českého jazyka, pravopisu a gramatiky
- schopnost rozpoznat a opravit pravopisné, gramatické a stylistické chyby v textu: větnou interpunkci, větné vazby, správné tvary slov, zájmena atd. (v tomto směru je vítáno lingvistické vzdělání či předchozí korektorská zkušenost)
- základní přehled o legislativních pravidlech vlády
- schopnost rozeznat (a opravit) věcné nesprávnosti v rozhodnutích soudu
- výborná znalost práce s programem Microsoft Word
- uživatelská znalost Windows, Microsoft Outlook, Adobe Acrobat, Internet Explorer (schopnost vyhledávat informace), ASPI, Beck-online, NALUS
- samostatnost, pracovitost, invence, pečlivost, svědomitost
- umění jednat s lidmi
- minimálně dvouletá praxe v právní profesi

Nabízíme:
- klidnou, ryze samostatnou a odpovědnou práci
- dlouhodobou pracovní perspektivu
- odpovídající platové ohodnocení

Nástup možný ihned, případně dle dohody.

Písemné nabídky s životopisem v epické formě v rozsahu jedné normostrany a současně též životopis strukturovaný zasílejte elektronicky do 29. 2. 2012 včetně na adresu: podani@usoud.cz.

Děkuji za pozvání

2012-02-05T21:49:00.006+01:00

Děkuji Jinému právu za pozvání a Davidovi za milé uvítání. Snad čtenáře nezklamu a alespoň pro některé z nich budou mé posty inspirativní.

Hostování na Jiném právu bych rád využil mimo jiné k napsání postů o otázkách o kterých jsem zatím přemýšlel jen velmi letmo, ale které považuji za velmi zajímavé. Beru to jako příležitost nejen nabídnout vám témata co mně (a snad i vám) přijdou zajímavá, ale třeba také v případné diskuzi si na věc nějaký názor učinit. Vzhledem k mému zaměření budou patrně všechny více či méně souviset s lidskými právy. Evropská úmluva o lidských právech, či praxe Evropského soudu pro lidská práv (ESLP) se jimi bude prolínat.

ESLP, kde jsem v současné době zaměstnán, je patrně nejvytíženější soud na světě. V posledních letech vyřizuje kolem 50.000 stížností ročně (v roce 2011 to bylo přesně 52,188 stížností). Zaměstnává soudce, právníky a další personál prakticky ze všech států vůči kterým má jurisdikci a kterých je v současné době 47 od Islandu po Rusko a od Norska po Turecko.

Studenti (ale nejen oni), kteří by měli zájem získat ve Štrasburku nějaké zkušenosti, mají možnost ucházet se u ESLP o stáž. O zkušenostech Martina Kopy, který zde byl na stáži vloni, se lze dočíst zde. Pro zájemce v pokročilejších fázích kariéry existuje u ESLP program tzv. seconded officials, což jsou právníci zaměstnaní v členských zemích, kteří jsou, zpravidla na rok, vysláni k ESLP. Zde působí na stejné pozici jako právníci Kanceláře ESLP. Tímto způsobem jsem z různých zemí přijíždějí justiční čekatelé, právní čekatelé u státních zastupitelství, asistenti soudců, ale i soudci, či prokurátoři sami, případně advokáti. Tyto pobyty jsou hrazeny buď přímo státy ze kterých přicházejí, či z projektů Evropské unie, případně z jiných zdrojů. Z Česka u ESLP zatím žádný právník tímto způsobem nepůsobil, oproti tomu například ze Slovenska již ano.

Než zveřejním svůj první post, tak na úvod ještě také musím zmínit, že veškeré mé názory, které zde budu v průběhu tohoto měsíce prezentovat, jsou striktně moje osobní a nemohou být spojovány s mým současným zaměstnavatelem.

Ludvík Matoušek: Senát v křížové palbě soudů?

2012-02-02T13:33:00.000+01:00

Zdá se, že by do skončení funkčního období většiny soudců Ústavního soudu, jmenovaných prezidentem Klausem, ještě mohlo dojít k odpovědím na závažné ústavněprávní otázky, které se právě složení tohoto soudu týkají. O co jde? Kdybych měl parafrázovat slavný a stále platný výrok někdejšího federálního ministra financí, pak „o moc jde až na prvním místě“.

Do konce volebního období prezidenta V. Klause (7. 3. 2013) skončí ve funkci 3 ústavní soudci (E. Wagnerová, F. Duchoň, J. Mucha). Do konce srpna 2013 pak skončí dalších 5 soudců (M. Výborný, D. Lastovecká, V. Güttler, P. Holländer a P. Rychetský) a do konce roku 2013 pak ještě další 2 (J. Musil a J. Nykodým). Během 20 příštích měsíců tak skončí ve funkci 10 soudců, tj. 2/3 všech současných soudců Ústavního soudu (většina způsobilá rušit – i ústavní – zákony činí již 9 soudců).

Protože si poslanci a v poslední době též senátoři velmi oblíbili politický boj „na pokračování“ a zřejmě i kvůli neutuchající potřebě mít určité procento tištěného a audiovizuálního prostoru ve sdělovacích prostředcích, bez uzardění vyměňují lavice sněmovní a senátorské za lavice navrhovatelů a odpůrců před Ústavním soudem. A rádi by z těchto lavic odcházeli jako vítězové, jako oprávnění držitelé svých mediálních pravd, k čemuž jim má zajisté napomoci nejen jejich lidskoprávní názor, ale – a o to v českých podmínkách jde především – hlavně takové smýšlení jednotlivých členů pléna Ústavního soudu, které bude jejich stranickému, resp. politickému přesvědčení a světonázoru koherentní. Intuice a politický kalkul jim již napověděly, že v následujících měsících mají jedinečnou příležitost pokusit se dosadit pro celou příští dekádu do klíčové instituce politického, ale i občanského života, myšlenkově nakloněné příznivce.

Proslýchá se, že politicky monolitní většina v Senátu hodlá odepřít prezidentu republiky souhlas k jakémukoli kandidátovi na soudce Ústavního soudu, který nebude s touto většinou ještě před vlastním jmenovacím aktem, jenž podle Ústavy žádosti o souhlas Senátu předchází, se senátory konzultován, resp. že Senát vysloví svůj souhlas s „prezidentským“ kandidátem jen tehdy, když spolu s ním bude na Pražském hradě jmenován i kandidát, jehož jméno vzejde z útrob této většiny. Zlí jazykové tvrdí, že prý proto se v poslední době zvýšila návštěvnost Senátu ze strany nynějších advokátů a advokátek, bývalých to představitelů malých či již dokonce zaniklých politických stran, a dalších osob, u kterých těžko říci, zda se díky svým předchozím zkušenostem ve vysokých státních funkcích jedná též o budoucí kandidáty na soudcovské funkce, nebo jen o lobbisty, případně o „odborné konzultanty“.

Ambice Senátu ovlivňovat výběr kandidátů již před vlastním jmenovacím aktem prezidenta republiky, tu byla již od jeho počátku; tyto snahy tedy nepočínají až „oranžovým“ Senátem – ten ale své chování v čase nikterak nekultivuje, spíš tento neblahý trend rozvíjí i přesto, že byl za tento přístup v minulosti kritizován (viz Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 407). Lidové noviny (článek „ČSSD prý Sváčka za Koudelku nevymění“, vydání ze dne 30. 1. 2012) napsaly, že podle místopředsedkyně ČSSD Marie Benešové nejsou senátoři nijak nadšeni z toho, že „nemají na výběr“ a že jim byl prezidentem V. Klausem „naordinován jen jeden kandidát“.

Ostatně podobná (chorobná) „touha ovlivňovat“ se netýká jen procedury výběru soudců Ústavního soudu, paralely lze shledat i u výběru kandidátů na soudce obecných soudů [zejména v soupeření mezi ministerstvem spravedlnosti a jednotlivými předsedy soudů, kdo by rád měl větší vliv na tvorbu seznamu kandidátů, jenž je pak – po schválení vládou – prezidentu republiky při jmenování soudců závaznou pomůckou (dovodil Nejvyšší správní soud)].

V čem je ale situace dnes jiná oproti době, v níž byli jmenováni současní ústavní soudci a soudkyně? V mezidobí totiž nejen Ústavní soud, ale i Nejvyšší správní soud rozvinuly některé úvahy, které pak – vyjádřeny v dále uvedených rozhodnutích – stanovily mantinely pro další státotvorný život.

Kdo sledoval dosavadní průběh slyšení na půdě druhé komory Parlamentu ve věci jejího souhlasu se jmenováním JUDr. Sváčka soudcem Ústavního soudu, nemohl se ubránit podivnému pocitu, že i když v obou výborech (ve Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice i ve Výboru ústavně-právním) nebylo z průběhu „grilování“ kandidáta patrné, že by se jednalo o osobnost k výkonu funkce ústavního soudce vyloženě nevhodnou, z hlasování o něm však svědčil úplný opak. Velmi podivným se pak jeví zjištění, že s největší pravděpodobností hlasování neprobíhalo podle vnitřního přesvědčení jednotlivých členů výborů, ale podle „směrnice“ dané stranickou příslušností – dosud ctihodní senátoři a senátorky tak zřejmě byli vedeni hledisky velmi pofidérními, netransparentními, nedůstojnými, a chtělo by se říci přímo státoboreckými, ale jak přiblížím dále, v konečném důsledku předznamenali možný nezákonný a protiústavní postup celé komory.

Pro úplnost: ve Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice [složení: 3 senátoři za ODS, 5 za ČSSD a 1 za KSČM; v hlasování ze dne 11. 1. 2012 z 8 přítomných (chyběl jen senátor R. Svoboda za ODS) – získal JUDr. J. Sváček podporu 2 senátorů, ostatních 6 se vyslovilo proti doporučení, aby komora vyslovila souhlas se jmenováním]. Ve Výboru ústavně-právním (složení: 5 senátorů za ČSSD, 2 za ODS, 2 bezpartijní a 1 za KDÚ-ČSL; v hlasování ze dne 1. 2. 2012 z 8 přítomných [chyběli senátoři V. Vlček (ODS) aj. Čunek (KDÚ-ČSL)] – získal JUDr. J. Sváček podporu 3 senátorů, ostatních 5 se vyslovilo proti doporučení, aby komora vyslovila se jmenováním souhlas).

Možný nezákonný a protiústavní postup celé komory, bude-li postupovat stejně jako její zmíněné výbory, lze dovodit ze závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu ve věci (ne)jmenování justičních čekatelů do soudcovských funkcí a ve věci možnosti přezkumu rozhodnutí rektora (ne)jmenovat kandidáta do funkce děkana fakulty (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 66/2010-119 ze dne 24. 11. 2011, dostupný na www.nssoud.cz), jakož i Ústavního soudu v kauze Brožová vs. prezident republiky. Na tomto místě je korektní, abych doplnil, že s rozsudky NSS ve věci justičního čekatele proti prezidentu republiky nesouhlasím, podrobil jsem je veřejné kritice (viz Nad některými rozhodnutími soudní moci ve věci jmenování soudců prezidentem republiky; Správní právo. Roč. 41, č. 1 (2008), s. 41-59) a z této kritiky nemám důvodu slevovat. Beru však na vědomí, že se v materiálním smyslu staly součástí právního řádu a dosud nebyly změny; nezbývá proto než je respektovat a brát na ně zřetel.

Když prezident republiky nejmenoval kandidáta na funkci soudce, protože v době jmenování již platila jiná právní úprava, která obecně požadovala pro výkon funkce vyšší věk, byť tento kandidát mohl požívat beneficia přechodných ustanovení, a nevydal o tom rozhodnutí, shledal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007-197 (dostupný na http://www.nssoud.cz/), že je s ohledem na ústavní principy nezbytné rozsah kompetenčních výluk ve správním soudnictví vykládat restriktivně: pouze ty věci, které zákonodárce výslovně vyňal, jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny. I na počínání prezidenta republiky se má beze zbytku vztahovat striktní požadavek uplatňování státní moci jen v případech stanovených zákonem a v jeho mezích (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, respektive čl. 2 odst. 3 Ústavy). Prezident republiky při jmenování soudců má realizovat úvahu svěřenou mu zákonem, která musí zůstat v zákonných mezích. Je vázán co do počtu a obsahu zákonných podmínek a není oprávněn stanovit podmínky vlastní, které by nebyly obsaženy v zákoně samotném. Stejně tak není oprávněn od některé ze zákonných podmínek odhlédnout a jmenovat kandidáta, který by některou z těchto podmínek nesplňoval. Pokud se prezident republiky rozhodne kandidáta navrženého vládou nejmenovat, pak je povinen jasně a srozumitelně odůvodnit, proč jeho jmenování odmítl.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005 – 35 se justiční čekatel může dovolávat práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], a toho, aby nebyl na tomto právu diskriminován (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) i v situaci, kdy na jmenování soudcem není právní nárok a sám návrh na své jmenování podat nemohl.

Na věc jsou uplatnitelné i závěry učiněné při soudní kontrole procesu udílení státního občanství, na nějž rovněž není právní nárok - např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2009, čj. 5 As 39/2009 - 81, (dostupný na http://www.nssoud.cz/) se lze dozvědět, že „Úkolem soudu zajisté není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. I když správní orgán rozhoduje na základě volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování. Nezákonnost takovéhoto rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního uvážení (ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s.), nebo může být způsobena porušením procesních předpisů.“

Podle s. ř. s. je správním orgánem kterýkoli orgán, pokud je mu svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy; protože přezkum aktů Senátu z rozhodování ve správním soudnictví zákonodárcem vyloučen nebyl, musel by tedy obdobně i Senát jasně a srozumitelně odůvodnit, proč odmítl souhlasit se jmenování JUDr. Jana Sváčka soudcem Ústavního soudu. Je totiž docela dobře možné, že za vším stojí jen diskriminace z důvodu politického či jiného smýšlení a snaha upřít mu z těchto příčin přístup k veřejné funkci.

Jestliže by Senát neodůvodnil, proč souhlas neudělil, domnívám se, že JUDr. Jan Sváček bude k žalobě aktivně legitimován, neboť žalobní legitimace ve správním soudnictví není svázána s existencí ex ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným zásahem do právní sféry žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon správního orgánu (byť v případě Senátu půjde o správní orgán „sui generis“) vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry žalobce. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, dostupný na http://www.nssoud.cz/).

Ostatně nepředvídatelnost senátního rozhodování již byla veřejně kritizována a při projednávání „Návrhu usnesení Senátu vyzývající prezidenta republiky k urychlenému předložení návrhu na vyslovení souhlasu se jmenováním soudců Ústavního soudu.“ dne 8. dubna 2004 senátor Jiří Stodůlka sdělil: „Senát bývá často kritizován za nečitelnost rozhodování, tj. za nedostatečné odůvodnění svých hlasování. Senátorů je ale 81 a hlasují tajně. Těžko proto mohou formulovat nějaké společné důvody. Řada argumentů proti kandidátům má navíc velmi osobní povahu. Jejich vyslovením bychom neúspěšnému kandidátovi mohli poškodit další kariéru.“ (viz stenozáznam z uvedeného dne na http://www.senat.cz/).

Sluší se jen podotknout, že Senátu nic nebrání v tom, aby o každé, byť i osobní námitce a výhradě toho kterého senátora bylo v plénu zvlášť a tajně hlasováno; ostatně proč by se veřejnost, včítaje v ní nejen prezidenta republiky, ale i kandidáta samotného, neměla dozvědět, jaké výhrady k osobě budoucího soudce Ústavního soudu Senát většinově má a sdílí. Z takového přístupu přeci může plynout jen poučení, a to i pro Senát samotný; rozhodně lze ale jen z takového postupu dovodit, zda Senát jako celek byl či nebyl při rozhodování veden diskriminačními (a tedy zakázanými) úvahami. Jistě, transparentní přístup si vyžaduje poctivý přístup, přemýšlení, vyhodnocování, pečlivé formulování a reflexi. Od toho ale občané druhou komoru Parlamentu mají a právem mohou po senátorech uvedené, alespoň v rovině morální, žádat. Zda to někdy v budoucnu bude žádat v rovině právní i nějaký „odmítnutý“ kandidát, nelze předjímat.

Kuriózní, ale nikoli nemyslitelné je, že by svého práva – u Ústavního soudu – mohl dovolávat i prezident republiky, jestliže by Senát bezdůvodně odmítl souhlasit se jmenováním JUDr. J. Sváčka soudcem. Postačilo by zobecnit závěry Ústavního soudu, vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006, dle kterého se článek 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon (…). Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého článku 21, se nevyčerpává pouhým získáním funkce (prezidenta republiky), nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny základních práv a svobod sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu (in concreto Senátu), která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce. Z uvedeného by tedy bylo možné dovodit, že Senát tím, že nesouhlasí se jmenováním JUDr. J. Sváčka soudcem Ústavního soudu z blíže neseznatelných důvodů, činí tak libovolně, protiprávně a protiústavně, čímž zasahuje do výkonu funkce prezidenta republiky; příslušné usnesení Senátu by tak mohl Ústavní soud zrušit, případně vyložit ustanovení § 6 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak, že fikce udělení souhlasu Senátu se uplatní i v takové situaci, kdy Senát sice o záměru vyslovit souhlas se jmenováním hlasuje, činí tak ale způsobem odporujícím ústavnímu pořádku. Spor by mohl být vyvolán zřejmě i jako kompetenční v případě tvrzení, že Senát svým jednáním, aniž by shledal na jmenovaném kandidátovi relevantních nedostatků, de facto jen usiluje o jmenování takového kandidáta, kterého Senát sám „vybere“ resp. prezidentu republiky „naznačí“, že v případě jmenování té a té osoby by souhlas se jmenováním dal, přičemž však z Ústavy k jeho jmenování nemá kompetenci.

To, oč tu běží, totiž není nic menšího, než aby Senát při svém hlasování dostatečně projevil svoji vlastní vůli (nikoli jen osobní postoje jednotlivých řečníků) a sdělil, proč odmítá udělit prezidentu republiky svůj souhlas se jmenováním toho kterého kandidáta na soudce Ústavního soudu. V tom lze spatřovat nikoli výraz konfrontace, ale spolupráce mezi nejvyššími orgány; a má-li tu být nějaký prostor pro ingerenci soudů, pak jen z toho hlediska, aby tuto spolupráci učinily možnou – tj. aby tyto správní orgány sui generis vzájemně projevily své postoje. A tím se současně vytvoří i předpoklad pro ochranu základních práv a svobod kandidáta, o něhož tu (taktéž) jde.

Dle mého názoru by Senát měl přivítat, že si prezident republiky na funkci soudce Ústavního soudu vybral profesního soudce, který na rozdíl od právníků-politiků ví, jak se píše soudní rozhodnutí a je mu „soudcovské řemeslo“ vlastní. Možná ale, že Senát v tuto chvíli preferuje, aby Ústavní soud byl obsazen pouze osobami z politického života; ČSSD ostatně disponuje paletou osobností, které by formální podmínky na soudce Ústavního soudu splňovaly.

Ať už se čtenář se shora uvedenými úvahami ztotožní, či nikoli, je možné se shodnout na jedné zásadní věci: Dosavadní postupné jmenování ústavních soudců způsobilo různé konce jejich funkčních období a vyloučilo do budoucna jednorázovou (a početně výraznou) obměnu soudců Ústavního soudu, jinak závislou na složení Senátu a osobě prezidenta republiky v jeden časový okamžik (kupř. v červenci 1993 bylo jmenováno 12 soudců a soudkyň); tím byla odstraněna jedna ze slabin jmenovacího procesu (správně mělo být funkční období prvních soudců u některých z nich zkráceno tak, aby jmenování posléze probíhalo postupně a periodicky, nikoli nárazově; obdobně se později postupovalo při prvních volbách do Senátu). Pseudotaktizování a zdržování Senátu, který by chtěl svůj souhlas se jmenováním bezdůvodně odmítat jakémukoli současným prezidentem republiky jmenovanému kandidátovi, naopak přispěje ke zpětnému návratu k výchozí pozici „skupinového jmenování“ a k opětnému zvýraznění uvedeného ústavního deficitu.

Uvedené bych rád uzavřel apelem, že česká politická reprezentace, která podle hodnocení spokojenosti občanů s její prací rozhodně není elitou, by měla již v rámci pudu sebezáchovy výrazně omezovat dennodenní politický „jáchcismus“; toto je jen jedna z mnoha příležitostí, jak prokázat, že stále existují hodnoty a ideály, ve které mohou lidé věřit a k nimž mohou upínat své naděje.

Ludvík Matoušek

Rozloučení s Ladislavem Vyhnánkem a přivítání Jana Kratochvíla

2012-02-01T19:30:00.006+01:00

Leden utekl jak voda a tak přichází další střídání stráží na postu hostů Jiného práva. V prvé řadě bychom chtěli poděkovat našemu lednovému hostu Ladislavu Vyhnánkovi za jeho podnětné posty o ústavním přezkumu sociálních práv. Budeme jen rádi, když se debaty na Jiném právu bude účastnit i nadále, ať už jako komentátor nebo jako občasný blogger.

Současně s potěšením vítám a představuji hosta únorového – Jana Kratochvíla. Honza působí jako právník v české sekci Kanceláře Evropského soudu pro lidská práva, a tudíž by nám mohl umožnit nahlédnout „pod pokličku“ této štrasburské instituce. Nečekám, že Honza konečně splní sen všech stěžovatelů před Evropským soudem pro lidská práva a ozřejmí, jak vypadá ta „kouzelná štrasburská tabulka“ (prý vůbec neexistuje), podle které se vypočítává výše přiznané materiální a morální újmy, ale těším se i na jiné „povídačky ze Štrasburku“. Honza (naštěstí) nezanevřel ani na akademické psaní, a tak se můžeme třeba dočkat i pokračování debaty nad ochranou sociálních práv (Honzovi na toto téma nedávno vyšla kniha) či nad úskalími doktríny prostoru pro uvážení ve štrasburské judikatuře (viz jeho článek v Netherlands Quarterly of Human Rights). Přejeme Honzovi, aby jeho hostování na Jiném právu bylo pro něj příjemnou zkušeností, a čtenářům jeho postů inspirativní čtení.

Maxim Tomoszek: Filipika za právní kliniky

2012-01-31T11:29:00.000+01:00

V poslední době se zdá, že se právní kliniky konečně staly součástí odborných debat o právním vzdělávání a bezplatném právním poradenství, ať již na konferencích, v odborných časopisech či na blogu Jiné právo. To je jednoznačně dobře, neboť se tím právní kliniky stávají součástí obecného právně-vzdělávácího povědomí. Také však tyto diskuse ukazují, že povědomí o právních klinikách je v České republice poměrně malé a že informace, které o nich kolují, mají často spíše charakter mýtu nebo jsou zkreslené. Jako vedoucí Centra pro klinické právní vzdělávání Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci považuji za důležité přispět k doplnění a zpřesnění informací o právních klinikách. Pokusím se proto poskytnout alespoň základní informace o klinickém právním vzdělávání jako o metodě výuky práva, o klinikách v České republice, zejména pak v Olomouci, a vyvrátit některé mýty o právních klinikách.

Nejprve je vhodné přiblížit, co právní kliniky a potažmo klinické právní vzdělávání vlastně jsou. Proto jen stručně: klinické právní vzdělávání je koncept právního vzdělávání rozvinutý v řadě zemí v Evropě (např. Velká Británie, Polsko) i ve světě (USA, Jižní Afrika, Austrálie, Nigérie a další). Ve své klasické podobě znamená, že studenti se učí právo tím, že pod supervizí svých pedagogů poskytují pro bono právní pomoc nemajetným (pro bližší informace doporučuji např. skvělý materiál z pera Veroniky Kristkové, dostupný zde), ovšem do rámce klinického právního vzdělávání se na evropském kontinentě, kde je výuka práva tradičně pojímána velmi konzervativně, řadí také předměty, kde se princip „learn by doing“ uplatňuje díky využití reflektivních a interaktivních metod výuky práva. Ve zkratce se někdy právní kliniky označují jako most mezi teorií a praxí. Právní kliniky nemusejí nutně vznikat pouze na právnických fakultách, ve světě existuje celá řada tzv. extrakurikulárních právních klinik, tedy klinik existujících mimo univerzitní prostředí. Domnívám se, že bychom mohli podobné projekty nalézt i v České republice.

Přínos právních klinik má hned dvě roviny. První z nich je rovina vzdělávací, díky které se studenti již během vysokoškolských studií setkají s reálným životem práva a přijdou o některé zkreslené představy, které získali studiem takzvaného law in books. Komplexita reálné situace umožňuje studentům jedinečným způsobem propojit znalosti z jinak odděleně vyučovaných odvětví práva. Studenti se naučí uvažovat v kontextu konkrétní situace, hledat řešení, komunikovat s klientem, hledat pro něj alternativy, vidět právní problémy jako reálné životní situace, nikoliv jako příklady ze cvičebnice.

Při prvních pohovorech s klienty právních klinik mnoho studentů také zjistí, jak moc jsou potřeba právnické dovednosti jako je vedení úvodního rozhovoru s klientem (interviewing), poskytování právní rady klientovi (counselling), které lze jedním slovem shrnout jako právničinu (lawyering). Bez nich má výbava v podobě právních vědomostí spíše povahu zbraně nabité slepými náboji. Kromě toho mají studenti při poskytování právní pomoci nemajetným klientům možnost zamyslet se nad poskytováním právní pomoci pro bono a obecně rolí profesní etiky a hodnot v právu, jejichž absence v dnešní praxi vede k důsledkům, o nichž psala např. Kateřina Šimáčková ve svém skvělém blogu „Nejnespravedlivější rozsudky“ (tento dechberoucí text naleznete zde).

Druhou rovinu pak představuje společenský přínos, kterým je možnost těch, kdo si nemohou dovolit placenou pomoc advokáta, najít špetku právní naděje právě v právní klinice. Pojistkou je supervize zkušených klinických pedagogů, mezi nimiž tradičně nechybí advokáti, a jakékoliv obavy o neodbornost právních rad jsou proto skutečně liché. Právnické fakulty tímto způsobem dostávají příležitost plnit svou širší společenskou roli a podílet se na naplnění práva na právní pomoc, v jehož zajištění obzvláště v České republice existují široké mezery. Pokud právnické fakulty z nejrůznějších důvodů na tyto příležitosti rezignují a klinické právní vzdělávání do svých studijních programů nezařadí, často se stává, že iniciativu převezmou studenti a organizují již zmíněné extrakurikulární právní kliniky. Typická je spolupráce s neziskovým sektorem (např. Academia Iuris v Polsku) či se soukromými subjekty v rámci pro bono aktivit. Konečně i úplně první právní kliniky vznikaly právě tímto způsobem (např. již v roce 1893 zřídili kliniku studenti University of Pennsylvania nebo v roce 1904 studenti University of Denver).

Domnívám se, že koncepce spojení pedagogicky a společensky prospěšné činnosti je ve své jednoduchosti geniální a má obrovský potenciál. Při úvahách o tom, jak tento systém uvést do života, však vyvstává řada otázek, které mohou skeptiky vést k závěru o nemožnosti fungování právních klinik v praxi. Tyto otázky jsou kladeny nejen v ČR, ale byly pravidelně předmětem diskusí v dalších státech, kde se právní kliniky zaváděly či zavádějí. Tento přístup je však pouze projevem tradičního hledání důvodů, proč něco nejde, namísto hledání cest, kterými to lze uvést do života. V případě právních klinik určitě stojí za to tyto cesty nalézt. Dva nejčastěji diskutované problémy jsou otázka odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v důsledku poskytnuté právní pomoci, a ochrana informací získaných od klientů při poskytování právní pomoci, tedy mlčenlivosti. Tyto dva problémy se pokusím v následujících odstavcích podrobněji rozebrat a vysvětlit, jakým způsobem je lze v České republice ošetřit, aby nebránily řádnému fungování právních klinik.

Nejprve k otázce odpovědnosti za škodu. Podle odpůrců klinik přece není možné, aby klientovi nebyla nahrazena škoda, která by mu vznikla poskytnutím nekvalitní právní rady a jejíž vznik nelze předem s jistotou vyloučit. Kdo má ovšem tuto škodu hradit? Student, který radu zpracoval? Supervizor, který na práci studenta dohlížel? Univerzita, která má právní subjektivitu a nese odpovědnost za výukové činnosti? Při hledání odpovědí na tyto otázky se můžeme inspirovat ve dvou analogických situacích. První z nich je výuka studentů medicíny, kteří se již v průběhu studia podílejí na léčení pacientů. Když to je možné při studiu na lékařské fakultě, kde jde navíc o zdraví pacientů, a nikdo potřebnost tohoto typu výuky nezpochybňuje, proč by to nemělo jít na právnické fakultě? Druhou analogickou situací je advokacie, tedy poskytování zpravidla placené právní pomoci. Jako záruku kvality poskytovaných právních služeb si advokáti pro případ odpovědnosti vůči klientovi sjednávají pojištění, a univerzitě nic nebrání, aby udělala totéž.

Z těchto úvah vychází i naše olomoucké řešení odpovědnosti za škodu v právních klinikách – samozřejmostí bylo přijetí řady striktních opatření, která mají omezit riziko vzniku škody (např. kontrola veškerých výsledků práce studentů supervizorem před tím, než mohou ke klientovi; ve složitých případech, nebo pokud ve věci běží krátká lhůta, odkazujeme klienty na služby advokátů; nezastupujeme klienty před soudem) a její případnou výši (neposkytujeme poradenství v obchodně-právních nebo trestněprávních věcech). Efektivitu těchto opatření dokazuje, že v dosavadní činnosti právních klinik jsme nemuseli žádný odpovědnostní nárok řešit. Přesto raději Univerzita Palackého v rámci svého pojištění sjednala i doložku určenou speciálně pro odpovědnost za škodu způsobenou klientovi v právní klinice, která by případnou škodní událost pokryla. Domnívám se, že stejným jednoduchým způsobem je možné ošetřit odpovědnost za fungování kliniky na jakékoliv jiné vysoké škole v ČR.

Další častou námitkou vůči právním klinikám (ale také neziskovým organizacím, které poskytují právní poradenství) je problematika mlčenlivosti. Otázkou je, zda by student mohl v případě nepředvídané eskalace problému z důvodu mlčenlivosti odmítnout vypovídat jako svědek před soudem (resp. zda by mohl být k výpovědi nucen), pokud by nešlo o případ analogicky podřaditelný pod některou z výjimek upravených v § 21 zákona o advokacii. Pokusím se předložit argumentaci, proč by podle mého názoru studenti výpověď odepřít mohli.

V případě, že by student poskytující právní pomoc jedné ze stran řízení byl donucen k podání svědecké výpovědi o skutečnostech, které by spadaly pod závazek mlčenlivosti v situacích, kdy by na místě studenta byl advokát, došlo by podle mého názoru k porušení práva na ochranu soukromí spolu s právem na spravedlivý proces. V podobném duchu judikoval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Liberty a ostatní proti Spojenému království, když dovodil porušení práva na ochranu soukromí v případě, kdy byla orgány veřejné moci narušena komunikace mezi dvěma britskými nevládními organizacemi a jejich klienty o důvěrných informacích (k tomu blíže např. CHRISTOFFERSEN, J., MADSEN, M. R. The European Court of Human Rights Between Law and Politics. OUP, 2011. s. 95). I z komparativního pohledu zjistíme, že závazek mlčenlivosti je v zemích, kde jsou právní kliniky součástí právnického vzdělávání, rozšiřován na studenty a jejich supervizory takřka „z povahy věci“. Z pohledu Listiny základních práv a svobod ostatně není důležité, zda zákon výslovně možnost odepřít výpověď studentům klinik přiznává nebo ne – pokud to chápeme jako součást práva na spravedlivý proces, nemůže být ani v takové situaci porušení mlčenlivosti vynucováno bez ohledu na absenci zákonné výjimky.

Nakonec považuji za vhodné podat alespoň stručnou informaci o činnosti Centra pro klinické právní vzdělávání PF UP v Olomouci, abych korigoval nepřesné informace, které se lze čas od času na nejrůznějších místech o olomouckých klinikách dočíst nebo doslechnout. Předmětů se slovem klinika v názvu se na PF UP v současné době vyučuje celkem 11 (z celkového počtu více než 200 předmětů vyučovaných n PF UP). Mezi nimi jsou předměty, které jsou založeny na poradenství reálným klientům, jako je Studentská právní poradna, Spotřebitelská právní klinika, Administrativněprávní klinika nebo Právní klinika sociálního zabezpečení. Ostatní kliniky nepracují přímo se živými klienty, namísto toho využívají simulace, případové studie nebo spolupráci s nevládními organizacemi (např. Lidskoprávní klinika, Antidiskriminační klinika, Právní klinika uprchlického a cizineckého práva a další). Bližší informace lze získat na fakultních stránkách Centra pro klinické právní vzdělávání nebo na stránkách projektu „Právní vzdělání pro celý život“ (zkráceně Law4Life), který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky, díky němuž se podařilo nabídku klinických předmětů výrazně rozšířit a zkvalitnit jejich výuku. Kromě předmětů výslovně označených jako klinika Centrum zajišťuje výuku dalších praktických předmětů, jako např. Právo pro každý den, které uplatňuje metodu street-law, nebo dovednostní předměty jako Kurz právnických dovedností.

Všechny klinické předměty jsou předměty povinně-volitelné založené na interaktivní praktické výuce, kterou zajišťují jak akademičtí pracovníci PF UP, tak odborníci z praxe. Zápis do některých klinik je prováděn formou výběrového řízení. Za jeden semestr projde klinickými formami výuky v průměru okolo 80 studentů. Studentská právní poradna jako největší z klinik za semestr přijme v průměru okolo 100 klientů.

Pro konkrétnější představu nastíním způsob, jak v Olomouci Studentská právní poradna a další tzv. live client kliniky fungují. Klienti mohou přímo z ulice přijít do budovy Právnické fakulty, kde ve vymezených dnech a časech funguje recepce Studentské právní poradny, kde klienta přijme student, který má zrovna službu. Od klienta zjistí, v čem spočívá jeho problém, okopíruje si důležité dokumenty a založí spis. Ten je následně přidělen supervizorovi, který ho přidělí dvojici studentů, na jejichž práci dohlíží. Ti pak začnou na případu pracovat, vyhledají si předpisy a judikaturu, komunikují s klientem, konzultují se supervizorem, až v konečné fázi připraví pro klienta v písemné verzi varianty řešení jeho problému a případně i potřebné právní dokumenty. Poté, co varianty řešení i dokumenty schválí supervizor, prezentují je studenti klientovi. Celý tento proces trvá v průměru měsíc, u komplikovaných případů samozřejmě déle. Poradenství je orientováno na klienta, který vždy samostatně dělá rozhodnutí o tom, jak se bude jeho situace řešit a jaké právní kroky podnikne.

Nabídka právních klinik do určité míry kompenzuje skutečnost, že studenti práv v Olomouci nemají bohužel takové příležitosti „přičichnout“ k právní praxi jako studenti jiných právnických fakult, protože tu nesídlí dostatečný počet advokátních kanceláří nabízejících studentům možnost zjistit, jaké právo reálně je. Právní kliniky jsou často pro olomoucké studenty často jedinou možností, jak o výše zmíněné zkreslené vidění práva přijít. Klinika má navíc oproti studentské praxi v advokacii jistá pozitiva. Čeho se v advokacii student určitě nedočká, je zejména tzv. nedirektivní supervize, díky které se student učí samostatnosti, rozvíjí svou kreativitu a zesiluje svůj „právnický potenciál“.

Závěrem bych proto rád všechny vyzval, aby o klinickém právním vzdělávání vedli kritickou diskusi, protože jedině kritická věcná zpětná vazba člověku umožňuje uvědomit si, zda to, co dělá, dělá správně, a posunout se kupředu. Nesnažím se tvrdit, že právní kliniky jsou jediná správná metoda výuky práva. Naopak, klinické právní vzdělávání, jakkoliv užitečné a efektivní může být, nejlépe funguje v synergii s dalšími metodami právního vzdělávání. Akceptace právních klinik se tak nevylučuje s výukou teoreticky zaměřených předmětů na právnických fakultách, naopak obojí má v právním vzdělávání své místo. Jak psal profesor Vojtěch Cepl, který mimo jiné sám bojoval za vznik právních klinik u nás, naprostá většina absolventů právnické fakulty musí splňovat určitý „minimální standard profesní zdatnosti“ (viz. NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. s. 68), a právě toho se snažíme dosáhnout. Snažíme se právní vzdělávání vylepšit s pokorou a vírou v to, že je to možné. Je pro nás důležité, aby se studenti po absolvování právnické fakulty nesnažili v praxi skákat flopem, když se po nich ve skutečnosti chce, aby skákali do dálky. Mnozí z nich totiž často nedopadnou ani do pískoviště. Ostatně, jak říká John Henry Merriman a u nás také Michal Bobek: „Způsob vzdělávání právníků dnes je obrazem vývoje společnosti do budoucna.“ (k problematice vzdělávání právníků vůbec doporučuji dodnes aktuální rozhovor právě Vojtěcha Cepla a Michala Bobka dostupný zde).

Maxim Tomoszek

A když už jsme na Balkáně...

2012-01-31T11:18:00.000+01:00

...tak zvu všechny zdejší příznivce loňského seriálu Jiné právo misijní, jakož i zájemce o tištěnou verzi románu na křest a autogramiádu knihy Totál Balkán, která se uskuteční v pondělí 6.2. 2012 od 17h v kavárně Písecká brána (K Brusce 5, Praha 6). Bližší informace zde.

The Whistleblower

2012-01-31T11:02:00.000+01:00

Několik let čekám na film, který by v ohromné změti filmů týkajících se konfliktů na Balkáně vynikl a překonal snímek Země nikoho. Ten před deseti lety v mistrné zkratce obsáhl veškerá témata etnického konfliktu a účasti mezinárodních sil v něm. Příběh byl smyšlený, ale v divákovi zanechal skandální dojem, že něco takového by se snad vážně mohlo stát.

The Whistleblower ve mně vzbuzoval naděje. A především zvědavost: recenze byly pochvalné a slibovaly autentický vhled do mezinárodní mise a postkonfliktního prostředí v Bosně. No prosím! Navíc na základě skutečné události. Tou byla zkušenost americké policistky Kathryn Bolkovac, která byla na misi do Sarajeva vyslána krátce po válce, aby vedla monitoring vyšetřování a asistovala místní policii. Ve filmu je zobrazena jako uvědomělá pracovnice, která věří ve smysl mírových misí. Dotáhne to až na šéfovskou pozici. A pak naplno odhalí, že někteří její kolegové, co se obvykle jen nevinně zpíjejí v barech, jedou v obchodě s bílým masem a brutálně zneužívají nezletilé. Kathryn je otřesena a pustí se do vyšetřování, takže to s ní začne jít s kopce.

Co se mi na filmu líbí: jednoznačně casting. Ať jde o místního policistu-gaunera, zneužité dívky nebo cynické šéfy na nejvyšších postech vedení mise, každá postava i souhra celkového obsazení je vynikající, a co do zobrazení typů, se kterými se v podobných misích setkáte, tak věrohodná, až mě mrazilo. Ano, takhle to vypadá.

Bohužel, podstatnější bylo to, co mě rozčílilo: scénář. Občas zpracovávám pro jednu skandinávskou produkční firmu recenze scénářů, a vím, že pokud by mi přistálo na stole něco takového, zřejmě bych do okénka „doporučit realizaci“ dala otazník. Scénář Whistleblowera je totiž podobná katastrofa jako u žánrově velmi podobného filmu Shake Hands with the Devil, což je skutečný příběh revoltujícího generála Dallaira, který navzdory zákazu setrvá na misi ve Rwandě a zachrání tam desetitisíce lidí. Snad proto, že tvůrci touží docílit co nejvěrnějšího obrazu skutečnosti, docílí rozvleklých nebo patetických dialogů, rozmazané struktury příběhu, zcela nadbytečných scén a těžko pochopitelných vazeb mezi některými postavami. Jde o typické hříchy autorského filmu, tedy scénáře, který si režisér napsal sám. V devadesáti procentech případů je to spolehlivý způsob, jak oslabit i ten nejsilnější příběh. Režisér nechť režíruje. Psát má (pokud možno zkušený) scenárista, člověk, který napsal stovky stran dialogů a zjistil, že jen nepatrnou část z napsaného se lze odvážit skutečně použít do nějakého filmu. Zlaté pravidlo učitelů na filmových školách: špatný režisér dovede zkazit skvělý scénář, ale ze špatného scénáře nikdy dobrý film nevznikne.

Bez ohledu na slabý scénář však film stojí za zhlédnutí, neboť jde o zcela skandální odhalení, a to i v případě, že odečteme dramatizaci a držíme se jen ústředních, prokázaných a zveřejněných faktů: v rámci misí OSN působí bezpočet subdodavatelských soukromých agentur, které najímají lidi. Například policisty. Jak je najímají, tj. jaká kritéria při výběru uplatňují, nevíme. Zřejmě dost nízká, když se mohlo stát, že celá řada z nich byla stálými klienty bosenských nevěstinců, kam byly zavlečeny nezletilé dívky (výjimkou nebyly dokonce teprve dvanáctileté nebo třináctileté děti) z různých států Východní Evropy, a někteří dokonce sami organizovali převoz dívek přes hranice a falšování jejich dokumentů. Kathryn Bolkovac byla v návaznosti na prokazatelné rozkrytí skandálu z mise okamžitě vyhozena. Podařilo se jí však propašovat důkazy svědčící proti několika konkrétním členům mise OSN. Předala je médiím, která o věci informovala. Výsledek byl tento: kromě soudního sporu o bezdůvodnost ukončení pracovního poměru, který paní Bolkovac vyhrála, žádné jiné soudní řízení ani vyšetřování neproběhlo. Několik lidí bylo sice z mise v Bosně propuštěno (šlo např. o muže, kteří byli zachyceni přímo na fotografiích a videozáznamech při brutálním zneužívání dívek), ale nikdo z nich nebyl trestně stíhán. Dotyčná agentura, která se v Bosně tímto způsobem předvedla, dále působí jako jeden z dodavatelů lidských zdrojů do misí v Afghánistánu a v Iráku. Můžeme jen doufat, že se tam podobné věci nedějí.

Přestože na (chvályhodnou) žádost šéfa OSN proběhla v New Yorku zvláštní projekce filmu The Whistleblower pro zaměstnance (záznam následné diskuse zde), organizace zatím nepřijala žádná opatření, která by omezila rozsah imunity členů misí, resp. stanovila nějaké použitelné výjimky. Alespoň však údajně zavedla instrumenty, které podporují inciativu whistleblowerů, lidí, kteří by si troufli upozornit na trestnou činnost podobným způsobem, jako se odvážila Kathryn Bolkovac. Sám generální tajemník Ban Ki-moon neohroženost policistky ocenil. To, že už ji ve službách OSN nebo jiných organizací a misí nechce v životě vidět, neřekl. Kathryn Bolkovac, nade vší pochybnost skvěle kvalifikovaná a zkušená policistka, se totiž o řadu pozic v misích během uplynulých několika let ucházela. Snad nás nepřekvapí, že ji nikde nevzali.

Ale nepropadejme panice. Obvykle nějakou chvíli trvá, než se dlouho ututlávané problémy v povědomí veřejnosti ujmou. Jsem přesvědčená o tom, že časem se věci změní k lepšímu. Každé varovné písknutí k tomu přispívá.

Mimochodem, Kathryn jsem napsala. Jestli by nechtěla Jinému psaní/Jinému právu poskytnout rozhovor. Uvidíme, jestli se ozve – třeba se pak dozvíme víc.

Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS V.

2012-01-26T18:48:00.003+01:00

Po delší odmlce opět přicházím s pokračováním „občasníku“ Sporných přestupkových judikátů NSS. Tentokrát bych se rád zamyslel nad dvěma právními názory vztahujícími se k výkladu správního řádu, alespoň první judikát se však týká věci přestupkové a druhý má, s ohledem na podpůrné působení správního řádu vůči zákonu o přestupcích, pro přestupkovou agendu rovněž nepopiratelný význam. Konkrétně jde, viz níže, (sub 11.) o názor, že uplatnění fikce doručení je podmíněno vhozením písemnosti do schránky, a dále (sub 12.) o výklad, že zkrácené přezkumné řízení lze zahájit (rozhodnutí vydat) do 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

11. Fikce doručení a vhazování písemnosti do schránky – rozsudek NSS ze dne 25.8.2011, č.j. 7 As 53/2011 – 77:

V souvislosti s právě uvedeným rozsudkem nehodlám komplexněji pojednat o úpravě fikce doručení v judikatuře NSS, tomu jsem věnoval samostatný text („Fikce doručení v judikatuře Nejvyššího správního soudu“, In: Veřejná správa č. 20/2011). Soustředím se pouze na výklad významu změny, zakotvené do správního řádu novelou č. 7/2009 Sb., díky níž se správním orgánům v § 23 odst. 4 správního řádu ukládá nová povinnost: „Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do poštovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil“. Této změně se NSS, pokud se nemýlím, věnuje v uvedeném judikátu vůbec poprvé.

NSS dovodil, že aby bylo možno písemnost považovat za doručenou fikcí, nestačí jen splnění ostatních podmínek uplatnění fikce, především připravení zásilky k vyzvednutí a uplynutí 10 dní od tohoto okamžiku, ale i její vložení do schránky. Opačný výklad by prý vedl k tomu, že vložení zásilky do schránky by bylo fakultativní, neboť písemnost by byla doručena bez ohledu splnění právě uvedeného.

Domnívám se však, že (zjednodušeně řečeno) je správný právě onen „opačný výklad“. NSS odkazuje mj. na svůj dřívější rozsudek ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 72/2010 – 60, kde se uvádí, že podmínky řádného uložení písemnosti upravuje § 23 odst. 4 a 5 správního řádu, kdy za splnění těchto podmínek pak fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu nastane tehdy, jestliže si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne připravení zásilky k vyzvednutí nevyzvedl; písemnost se považuje za doručenou posledním dnem lhůty, a to i tehdy, pokud se adresát v místě nezdržoval, ovšem za předpokladu splnění všech popsaných úložních podmínek. Z toho NSS aktuálně dovodil, že podmínkou uplatnění fikce doručení je splnění všech podmínek uvedených v § 23 správního řádu, včetně pokynu nově do správního řádu doplněného, tj. vhození zásilky do schránky.

K tomu je třeba upozornit, že citovaný judikát pátého senátu NSS se vztahuje k úpravě před novelou č. 7/2009 Sb. (kdy povinnost vhazovat zásilku do schránky neplatila), s otázkou vhazování zásilky do schránky nepočítal a nelze tedy jeho závěry paušálně vztáhnout i na všechny následně přijaté novelizace, resp. povinnosti nově se objevivší v § 23 správního řádu. Dále postrádám jakékoliv vypořádání se s důvody novelizace a motivy zákonodárce, který do správního řádu pokyn k vhazování zásilek do schránky zařadil (NSS ustanovení § 23 správního řádu aktuálně vykládá, jako by tam daná povinnost byla zakotvena vždy, od počátku).

Hledání „racia legi“ v případě, kdy se v zákoně náhle objeví nové ustanovení, pak považuji za víc než důležité. Zákon č. 7/2009 Sb. byl původně předložen pouze jako novela občanského soudního řádu, která měla za cíl mj. zjednodušení doručování zásilek (viz sněmovní tisk č. 478, 5. volební období). Do občanského soudního řádu tak byla mj. zakotvena úprava (viz § 49 odst. 4 platného o.s.ř.), že „Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu.“ Tedy úprava obdobné té, která je nyní ve správním řádu. V obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona se pak praví, že „(…) Po uplynutí lhůty 10 dnů se písemnost považuje za doručenou. Při doručování do vlastních rukou se po uplynutí desetidenní úložní doby písemnost nevrací soudu, ale je vhozena do schránky adresáta. I když vhození do schránky nemá žádné právní účinky, zvyšuje se tím pravděpodobnost, že se účastník po uplynutí úložní doby dozví, jaká písemnost mu byla doručena. Vhození do schránky je jedním ze změkčovacích institutů ve fikci doručení. Každý má povinnost dbát o svoji poštovní schránku tak, aby byla správně označená a zabezpečená.“ Ve zvláštní části důvodové zprávy se pak uvádí mj. následující: „Pokud si adresát nevyzvedne písemnost do 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí (u doručujícího orgánu či u soudu), platí, že písemnost byla doručena posledním dnem této lhůty, i v případě, že se adresát o uložení písemnosti nedozvěděl. Nastává tedy fikce doručení. Po uplynutí lhůty 10 dnů doručující orgán vloží písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. Smyslem tohoto ustanovení je, aby se adresát, i když si písemnost nevyzvedl v požadované lhůtě, mohl s písemností seznámit. Pokud není taková schránka, doručující orgán vrátí písemnost odesílajícímu soudu, který vyvěsí na úřední desce sdělení o vrácení písemnosti. Soud může vyloučit vhození písemnosti do schránky, například z důvodů protichůdných zájmů.“ Jde-li o občanský soudní řád, zákonodárce tedy nijak nezamýšlel vázat uplatnění fikce doručení na vhození zásilky do schránky – fikce nastává nezávisle na dalším postupu už uplynutím stanovené lhůty. Jiný závěr nelze dovodit ani z projevu předkladatele nebo zpravodaje návrhu (viz stenozáznam prvního čtení ke sněmovnímu tisku č. 478 a projevy dr. Pospíšila nebo dr. Dundáčkové.)

Na základě komplexního pozměňovacího návrhu Ústavně právního výboru (sněmovní tisk č. 478/1) pak byla obdobná úprava zařazena i do správního a daňového řádu. V rámci druhého čtení k tomu předseda Ústavně právního výboru Marek Benda (viz stenozáznam druhého čtení ke sněmovnímu tisku č. 478) uvedl mj. následující: „(…) původní vládní návrh zákona předpokládal povinnou doručovací adresu a změny v doručování jenom pro občanské soudní řízení, nikoliv pro správní řád a daňový řád. (…) alespoň jsme vydiskutovali, že ona podstatná změna pro občany, kterou přináší občanský soudní řád, tj. že v okamžiku, kdy dostanu domů do schránky zprávu o tom, že je mi doručena nějaká písemnost, tak po uplynutí oněch 14 dnů, nově 10 dnů, bude tato písemnost do mé schránky vhozena. Pokládali jsme za opravdu absurdní, abych podle toho, který orgán státu mi píše s doručenkou, abych nevěděl, jestli mi bude obálka do schránky vhozena, nebo nebude a musel podle čísla odesílací pošty se to pokoušet vydedukovat. Proto jsme se domluvili, že i správní řád i daňový řád budou změněny stejným způsobem. To znamená, že pokud dostanu obálku na doručenku, nevyzvednu si ji, po 14 dnech, resp. nově po 10 dnech, platí fikce doručení, ale bude mi vhozeno do schránky. To já pokládám pro zvýšení komfortu občanů této země za naprosto zásadní.“ Soudím, že z rozšíření změny, zamýšlené původně jen pro občanský soudní řád, i na řád správní a daňový, při shodných východiscích a účelu úpravy, nelze dovozovat, že ve správním řádu bude uplatnění fikce vázáno na vhození do schránky, zatímco u občanského soudního řádu tomu tak není (min. to tak zákonodárce nezamýšlel).

I jazykovým a logickým výkladem pak lze dle mého názoru dospět lze závěru, že vhazování zásilky do schránky je úkonem nezávislým na objektivní ex lege nastalé skutečnosti, tedy doručení fikcí, po uplynutí desetidenní lhůty. Fikce nastává nezávisle na jakémkoliv pozdějším vhození zásilky do schránky. Zda bude zásilka vhozena či nikoliv, je skutečně fakultativní („je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán…“), byť rozhodování o vhození by jistě nemělo být svévolné (vhození lze např. vyloučit, i dle textu důvodové zprávy, kupříkladu tam, kde na téže adrese sídlí účastníci řízení s protichůdnými zájmy). Nedomnívám se, že cílem úpravy bylo dát podnět k tvorbě bohaté judikatury na téma, zda vhození „bylo možné“ a „z jakých důvodů lze vhození vyloučit“, a od toho teprve odvíjet uplatnění fikce. Cílem myslím skutečně bylo jen, při zpřísnění úpravy doručování, důsledky této úpravy zároveň trochu změkčit, nikoliv doručování ještě zesložitit. (Stranou už nechávám různá pochybení pošty, která již nyní odmítá respektovat správní řád, kdy konkrétně odmítá vkládat oznámení o uložení zásilky na „jiné vhodné místo“ a tuto vrací – nyní zřejmě bude stejně tak odmítat i vložení zásilky, také „na jiné vhodné místo“.) NSS se tak shora uvedeným právním názorem sice snažil vyjít vstříc účastníkům, ovšem dle mého názoru „nad rámec zadání“, a účel nové úpravy vyložil – ve světle důvodů přijetí zákona č. 7/2009 Sb. – nesprávně a v porovnání s úpravou občanského soudního řádu nekonzistentně. Uvidíme, jak se praxe s tímto judikátem vypořádá – vhazování zásilek lze jistě naléhavě doporučit, dojde-li však „na lámání chleba“, jsem přesvědčen, že fikce nastane bez ohledu na následné (ne)vhození zásilky i důvody, které k tomu případně vedly.

12. Lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení, resp. pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení – rozsudek NSS ze dne 15.8.2011, č.j. 1 As 10/2011 – 122:

Správní řád jako zvláštní prostředek dozorčího práva upravuje možnost z moci úřední přezkoumat pravomocné rozhodnutí v tzv. přezkumném řízení. Rozlišit lze dva druhy přezkumného řízení, a to „běžné“ (nezkrácené) přezkumné řízení, a zkrácené přezkumné řízení. „Běžné“ přezkumné řízení se zahajuje usnesením, které lze vydat v subjektivní lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se správní orgán o důvodu zahájení dozvěděl. Objektivní lhůta pro vydání usnesení o zahájení přezkumného řízení je 1 rok (pro obě lhůty viz § 96 odst. 1 správního řádu). „Konečné“ rozhodnutí v přezkumném řízení, jímž se ruší nebo mění přezkoumávané rozhodnutí, je třeba vydat ve lhůtě 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Pokud tedy např. správní orgán „stihne“ vydat usnesení (stihne zahájit řízení) koncem roční objektivní lhůty pro zahájení řízení, má ještě 3 měsíce „k dobru“ na vydání rozhodnutí meritorního.

Otázkou je určení subjektivních a objektivních lhůt u zkráceného přezkumného řízení. V něm je prvním úkonem v řízení vydání samotného meritorního rozhodnutí, jímž se přezkoumávané rozhodnutí ruší nebo mění. Není-li podáno odvolání či rozklad, uplynutím lhůty pro podání opravného prostředku řízení zároveň i končí. Za logický a konzistentní považuji výklad, že i pro zkrácené přezkumné řízení platí subjektivní a objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení, obecně stanovená (vyplývající) z § 96 odst. 1 správního řádu. Tedy že vydat rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, resp. z jiného úhlu pohledu zahájit přezkumné řízení (byť zkrácené), lze rovněž jen v subjektivní lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se dozvím o důvodu zahájení (tedy nezákonnosti, typicky od okamžiku, kdy má správní orgán k dispozici kompletní spisový materiál), a zároveň v objektivní lhůtě 1 roku od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

Právě nastíněný výklad zastává řada správních orgánů, jsem si však vědom, že nemalý počet zastává i výklad, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení lze vydat ve lhůtě 15 měsíců, určené jako nejzazší mez pro vydání meritorního rozhodnutí v přezkumném řízení, které bylo zahájeno usnesením. Pokud by však neplatila roční objektivní lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení, které se zahajuje již vydáním meritorního rozhodnutí, je otázkou, proč by pak tato lhůta měla platit pro řízení nezkrácené, a nestačila by ona lhůta 15 měsíční.

NSS se ve výše uvedeném rozsudku přiklonil právě k výkladu, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení lze vydat ve lhůtě 15 měsíční dle § 97 odst. 2 správního řádu. Konkrétně uvedl (viz bod. 14 judikátu) následující: „Zkrácené přezkumné řízení se (na rozdíl od „klasického“ přezkumného řízení) nezahajuje usnesením podle § 96 odst. 1 správního řádu. Prvním úkonem ve zkráceném přezkumném řízení je již samo rozhodnutí ve věci (viz § 98 správního řádu in fine), které je třeba vydat ve lhůtě stanovené v § 97 odst. 2, tj. do uplynutí patnácti měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se ve zkráceném přezkumném řízení usnesení o zahájení přezkumného řízení nevydává, lhůta podle § 96 odst. 1 správního řádu se neuplatní.“ Podrobněji NSS svůj závěr neodůvodňuje; vzhledem k tomu, že výše uvedená citace je v podstatě parafrází komentáře Josefa Vedrala k § 98 správního řádu (viz Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Bova Polygon, Praha 2006, s. 590), nepovažoval to zřejmě za nezbytné.

I přes váhu zmíněného komentáře se však domnívám, že citovaný závěr není správný (v jiné otázce, zabývající se významem 15 měsíční lhůty a zkráceným přezkumným řízením, ostatně NSS komentáři za pravdu nedal, viz rozsudek NSS ze dne 2.7.2010, č.j. 7 As 21/2010 – 232). Vydání meritorního rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení je také zahájením přezkumného řízení (proti rozhodnutí lze podat opravný prostředek, rozhodnutí může být zrušeno a v řízení může být pokračováno) a považuji za nekonzistentní, aby pro zahájení „běžného“ přezkumného řízení platila jiná lhůta než pro řízení zkrácené. 15 měsíční lhůtu uvedenou v § 97 odst. 2 správního řádu považuji za lhůtu pro ukončení řízení, nikoliv pro jeho zahájení, byť rozhodnutím vydaným ve zkráceném přezkumném řízení. Zároveň smyslem zkráceného řízení je toliko administrativní zjednodušení a zrychlení vyřízení věci, nikoliv popření lhůt pro zahájení řízení. Není tedy účelem dát úředníkům více času na vyřízení věci, ale umožnit jednodušší vyřízení věci v nesporných případech.

Analogicky lze poukázat i na postup v řízení o správním deliktu, kde lze řízení (z moci úřední) zahájit jak tím, že je účastníkovi oznámeno zahájení řízení o správním deliktu, tak i tím, že je vydán příkaz dle § 150 správního řádu (kdy příkazní řízení je formou zkráceného řízení), který je prvním úkonem v řízení, úkonem, jímž se řízení zahajuje, a zároveň i meritorním rozhodnutím. Je-li třeba rozhodnutí vydat (resp. řízení pravomocně ukončit, tedy správní delikt projednat) ve lhůtě např. 3 let od spáchání deliktu (nebo 2 let od zahájení řízení), jinak odpovědnost za správní delikt zanikne, a objektivní lhůta pro zahájení řízení o správním deliktu bude stanovena na 1 rok od spáchání deliktu (a subjektivní např. 3 měsíce od okamžiku, kdy se správní orgán o deliktu dozví), znamenalo by analogické uplatnění výkladu k zahájení zkráceného přezkumného řízení, že oznámení o zahájení řízení o správním deliktu je třeba „vydat“ (u správních deliktů spíše oznámit-doručit) do 1 roku, avšak není-li do 1 roku od spáchání deliktu řízení oznámením zahájeno, lze je zahájit i poté vydáním (resp. oznámením) příkazu. To by však vedlo k absurdním důsledkům, k popření objektivní lhůty stanovené pro zahájení řízení a k nejistotě účastníků i svévoli správních orgánů. Tudy myslím cesta nevede, a podobně na věc nahlížím i v případě řízení přezkumného.

Jako (ze svého pohledu) kuriozitu pak zmiňuji výklad shora uvedené citace rozsudku NSS, který zaujal jeden z účastníků řízení, který ji nepochopil tak, jak byla zřejmě míněna, tedy že se týká jen objektivních lhůt, ale tak, že se u zkráceného přezkumného řízení neuplatní žádná ze lhůt uvedených v § 96 odst. 1 správního řádu, tedy ani lhůta subjektivní (2 měsíční). To by znamenalo, že uplyne-li subjektivní i objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení usnesením, lze v podstatě kdykoliv (v intervalu 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí) vydat rozhodnutí v přezkumném řízení zkráceném, i kdyby měla úřední osoba kompletní spis půl roku či rok na stole, a teprve poté najednou „zjistila“ nezákonnost. Na druhé straně, neplatí-li u zkráceného přezkumného řízení lhůta objektivní (obsažená v § 96 odst. 1 správního řádu), proč by měla platit v tomtéž ustanovení obsažená lhůta subjektivní.

Závěrem – domnívám se, že i pro zahájení zkráceného přezkumného řízení platí subjektivní lhůta 2 měsíců a objektivní lhůta 1 roku, byť se řízení zahajuje už vydáním rozhodnutí. Stejný názor zastává i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu, viz Závěr č. 89/2010. Zároveň ale považuji za jisté, že i nadále bude přetrvávat pluralita názorů na danou otázku, zvyšující právní nejistotu na straně správních orgánů i účastníků a jiných osob (které se zahájení řízení buď domáhají, nebo naopak obávají), kdy nejvhodnějším řešením by mohla být novelizace poněkud nepřehledné úpravy přezkumného řízení.

Jan Potměšil

Michal Ryška: Úvaha nad legalizací „krádeží ve veřejném zájmu“

2012-01-20T15:07:00.002+01:00

Jan Petrov před časem publikoval na Jiném právu velmi zajímavý post Náhrada za vyvlastnění: Proč má převýšit obvyklou cenu. Dospěl v něm k závěru, že při vyvlastnění zpravidla nestačí nahradit obvyklou cenu vyvlastňovaného majetku, ale je naopak nutno „přihodit“ i bonus, který je odůvodnitelný: a) rizikem, že se částka odhadnutá znalcem odchyluje od skutečné tržní ceny majetku, b) cenou zvláštní obliby. V tomto duchu si pak položil i otázku, zda je § 10 zákona o vyvlastnění, nezohledňující tyto aspekty, vůbec ústavně konformní. V diskusi návazně Tomáš Pecina vyjádřil názor, že takový bonus („prémie“ nad obecnou cenu) může být chápán také jako náhrada za zásah do principu smluvní volnosti a autonomie vůle vyvlastňovaného.

Svět však rozhodně není ideální místo. Jako takový není založen ani na bezvýhradném přijímání inspirativních akademických úvah ze strany právní praxe. Ba právě naopak – existují případy, v nichž vyvlastňovaní (čti: vlastníci vyvlastňovaného majetku) na jakýkoli bonus mohou v klidu zapomenout. Jsou naopak nuceni soustředit se na boj o dosažení „pouhé“ obvyklé ceny majetku, k němuž je vlastnické právo ve veřejném zájmu odnímáno. Fakt, že i takový legitimní boj může být marný, dokládá konkrétní Nejvyšším soudem judikovaná kauza, v níž vyvlastňovaní nenašli zastání ani u vrcholného orgánu soustavy zdejší obecné justice.

Na Profiprávu byl totiž nedávno publikován rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 691/2010 ze dne 9.11.2011 s touto právní větou: „Až novelizací stavebního zákona č. 50/1976 Sb. na základě zákona č. 186/2006 Sb. došlo ke změně předmětného ustanovení § 111 odst. 2, kdy s účinností od 1. 7. 2006 bylo možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní). Tato úprava byla následně zachována i v zákoně o vyvlastnění č. 184/2006 Sb. (§ 10 odst. 1 písm. a/), účinném od 1. 1. 2007. Poněvadž bylo vyvlastňovací řízení v posuzované věci uskutečněno ještě za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., a to navíc před jeho (v tomto směru) relevantní novelizací, bylo nutno ve věci při určení výše náhrady za vyvlastnění vycházet z ceny určené právními předpisy, tedy z ceny úřední. Zpětnou účinnost (retroaktivitu) následně vydaných předpisů, stavějících tuto otázku již na bázi ceny obvyklé, tu dovodit nelze.“

Mám-li tento právní jazyk převést v konkrétním případě na čísla, pak Nejvyšší soud vlastně řekl, že za majetek v (žalobci tvrzené) obvyklé ceně 5.991.760,- Kč je (u vyvlastnění do 30.6.2006) přípustné poskytnout administrativní náhradu v částce pouze 778.150,- Kč. Pokud však odhlédneme od těchto konkrétních čísel, je problém vyvlastnění za administrativní náhrady problémem obecnějším, přesahujícím hranice dané věci. Je totiž notorietou, známou nejen mně jako soudci, který občas soudí právě i věci vyvlastnění, ale známou obecně, že vyhláškové náhrady byly dotčenými vlastníky zpravidla vnímány jako nedostatečné. Také proto se nová právní úprava od obdobných praktik odklonila směrem k principu spravedlivějších (tržních) náhrad.

Co však s případy staršími, z nichž některé jsou stále ještě soudně projednávány? Lze právní názor Nejvyššího soudu, formulovaný v předmětném rozsudku, skutečně bez výhrad akceptovat? Domnívám se, že nikoli, přičemž důvody, které mě k tomu vedou, jsou dvojího charakteru:

1) Požadavek spravedlivé rovnováhy mezi poskytovanou náhradou a hodnotou majetku

Judikatura ESLP, tak jak ji např. shrnuje Jan Čapek v článku Právo pokojného užívání majetku ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (in Soudce č. 7-8/2008, s. 24-45), je ve věcech týkajících se čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod založena na myšlence hledání spravedlivé rovnováhy mezi požadavky veřejného zájmu a ochrany základních práv jednotlivce. Tato rovnováha je narušena (jak vyplývá i z rozsudku ze dne 26.11.2009 ve věci Pešková proti České republice, stížnost č. 22186/03, in Právní rozhledy č. 9/2010, s. 339-342), pokud náhrada poskytnutá vyvlastněnému není v rozumném poměru k tržní hodnotě v době, kdy k vyvlastnění majetku nabytého v dobré víře došlo. Znalecké posudky nezohledňující aktuální tržní hodnotu vyvlastňovaného majetku přitom nemohou tvořit rozhodující podklad pro určení výše náhrady za vyvlastnění. ESLP v této věci současně konstatoval, že osoba zbavená majetku musí zásadně obdržet náhradu přiměřenou k jeho hodnotě, i když legitimní cíle veřejného zájmu mohou vyžadovat menší náhradu, než je plná tržní náhrada. Rovnováhy je dosaženo, pokud náhrada vyvlastňovanému je v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku stanovené v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo.

Člověk přitom nemusí být zrovna profesorem matematiky nebo ústavního práva, aby si dokázal spočítat, že je-li administrativní náhrada pouhým zlomkem ceny obvyklé, je něco v nepořádku a vzniklá disproporce není legitimní. Odpověď, jak dospět k odstranění této disproporce a nastolení rovnováhy, pak může hledat v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a v právu soudce posoudit soulad podzákonného právního předpisu (v daném případě vyhl. č. 122/1984 Sb., vydané na základě § 111 odst. 2 stavebního zákona, ve znění do 30.6.2006) s mezinárodní smlouvou.

Jak již totiž v souvislosti s principem proporcionality náhrad (u vyhláškových náhrad škod na zdraví) uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16.10.2007, ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Soudce je tak oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li k závěru, že jde o pravidlo chování, které je s nimi v rozporu, je soudce povinen takové pravidlo nepoužít.

V případech vyhláškových (administrativních) náhrad za vyvlastnění lze přitom jistě dospět k závěru ohledně rozporu vyhlášky s mezinárodní smlouvou, a to právě s odkazem na judikaturu ESLP, akcentující ve vztahu k čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě požadavek spravedlivé rovnováhy. Na tomto základě lze pak zamezit i do očí bijícím nelegitimním disproporcím mezi poskytovanou náhradou a skutečnou hodnotou majetku a tedy i uzavřít, že také za právního stavu před 1.7.2006 bylo možno za vyvlastňovaný majetek poskytnout spravedlivou náhradu (a šetřit tím podstatu ve veřejném zájmu odnímaného vlastnického práva).

2) Požadavek aktuální náhrady za vyvlastněný majetek

S hledáním spravedlivé rovnováhy úzce souvisí i požadavek aktuálního hodnocení ceny vyvlastňovaného majetku, resp. zohlednění prodlení mezi původním a konečným ohodnocením tohoto majetku (Zacharakis vs. Řecko). V tomto směru by dle mého názoru případné rozhodnutí soudu, odvíjené od aktuální tržní hodnoty majetku v době rozhodování soudu (tedy nikoli od administrativní ceny, zjištěné původně v řízení před správními orgány), nepředstavovalo nepřípustný průlom do zákazu retroaktivity. Nejen totiž, že by vyšlo vstříc požadavkům ESLP, ale plně by odráželo i princip, na němž je řízení dle části páté o.s.ř. postaveno. Tím není přezkum správnosti procesního postupu správního orgánu, ale nové (opětovné) meritorní rozhodnutí ve věci, o níž bylo dříve rozhodnuto jiným orgánem. Pro řízení dle části páté o.s.ř. současně neplatí princip vyjádřený v rámci soudního řízení správního v § 75 odst. 1 s.ř.s., tedy že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu - obdobně srov. závěr zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, dle nějž rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (in Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 3/2005, rozhodnutí publikované pod číslem 485). I o starších věcech vyvlastnění by proto bylo třeba rozhodnout dle právní úpravy dané s účinností od 1.1.2007 zákonem o vyvlastnění, založeným v § 10 odst. 1 písm. a) právě na rozumném požadavku poskytnutí obvyklé ceny majetku.

Domnívám se, že právě zohledněním výše uvedených požadavků lze i v případech vyvlastnění, o nichž správní orgány rozhodovaly podle dřívějšího skutkového a právního stavu, dospět k rozumnému uspořádání vztahů a tím přispět k nalezení elementární spravedlnosti, k níž by měly úvahy soudce v materiálním právním státě směřovat. V opačném případě se totiž jaksi nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že by soudy svým způsobem vlastně napomáhaly k legalizaci „krádeží ve veřejném zájmu“.

Robert Zbíral: Smlouva o fiskální unii - referendum, ústavní většina nebo „dobrá příležitost mlčet“?

2012-01-18T19:38:00.000+01:00

Jak se mi zdálo Jiné právo na podzim trochu ospalé, tak poslední týdny aby si jej čtenář zvolil v prohlížeči za domovskou stránkou. Zatímco dnes již nesmrtelná „znalecká aféra“ formovala mediální scénu po několik dní (svědčí o stylu novinářské práce, jak málo bylo odkazováno na původní zdroj…), tento příspěvek je veskrze reaktivní rázu, neboť se věnuje v české kotlině propírané smlouvě, právě vyjednávané na unijní úrovni (otrocky tzv. fiskální kompakt). Hlavní spor se vede o to, zda se ke smlouvě připojit a případně jak by mělo probíhat její schválení. Můj cíl je jednoduchý: pokusit se analyzovat věc z právního hlediska, v této věci možná klíčové politické záměry relevantních aktérů nechávám stranou. Vycházím z návrhu smlouvy z 10. ledna (zde), v textu nebudu uvádět odkazy na literaturu.

1) Základní význam má čl. 10a Ústavy a v něm uvedený termín „přenos pravomocí“. Hlásím se k tezi prof. Malenovského, že si lze představit tři stupně přenosu a k nim odpovídající schvalovací proceduru: a) extenzivní přenos ústavních pravomocí: referendum, b) přenos ústavních pravomocí: ústavní většina, c) přenos běžných nebo žádných pravomocí: běžná většina (čl. 49 Ústavy).

2) Logiku dělení jde bez problémů aplikovat na EU a změny primárního práva, jak jsem podrobně rozebral jinde (viz zde). Doc. Kysela a podle všeho také parlamentní praxe nicméně podporují přístup, kdy každá změna primárního práva má podléhat schválení dle čl. 10a. Ani u nich ovšem není zřejmé, kdy se má použít ústavní většina a kdy referendum.

3) Ačkoli ČR přijala právní závazek vstoupit do eurozóny, považuji za nesporné, že jde o závazek právně nevynutitelný, poukázat mohu na postoj institucí EU k referendu ve Švédsku nebo volbu nevstoupit do ERM II a tak nesplnit jedno z konvergenčních kritérií. V konečném důsledku je tak pouze na nás, kdy a zda vůbec se rozhodneme přijmout euro a jakým způsobem to učiníme. S ohledem na časový odstup od roku 2003 a změnu podmínek (viz dále) bych osobně upřednostnil referendum.

4) Zpět k fiskálnímu kompaktu. Ať již obsahuje věcně cokoliv, jak je patrné z mnoha ustanovení dokumentu, vztahuje se výhradně na členy eurozóny, na státy s výjimkou až od okamžiku přijetí eura. Smlouva tak bez dalšího nemůže vést k přenosu pravomocí ČR na EU. Jediný problémový prvek nacházím v rozšíření pravomocí Soudního dvora a Komise (čl. 8, opět jen vůči členům eurozóny!)), což asi mění institucionální rovnováhu EU a popravdě to formálně je nepřímá změna primárního práva, pro ČR to ale nemá praktické důsledky. Obiter dodám, že obecně nechápu konstrukci přezkumu dodržování ústavního práva členů eurozóny Soudním dvorem, předchozí dva drafty v tomto byly daleko rozumnější.

5) ČR i jako stát mimo eurozónu je nicméně oprávněna stát se stranou smlouvy ještě před přijetím eura (čl. 14 odst. 5), musí se ale zavázat dodržovat části nebo celé hlavy III (fiskální kritéria) a IV (hospodářská koordinace) smlouvy. Tímto směrem podle všeho chce jít TOP 09. Nerozumím, proč by to ČR měla dělat. Brala by na sebe totiž pouze závazky z hlav III a IV, ale práva na správě eurozóny (hlava V) by stejně nezískala, neboť ta jsou výslovně vyhrazena pro její členy, nikoliv strany smlouvy. Netýká se to jen rozhodování, ale také účasti na případném budování užšího vnitřního trhu (čl. 10). Dělící linií není fiskální kompakt, ale přijetí eura. Tvrzení, že bychom se pouze zavázali k něčemu, co chceme dělat sami a lépe (deficity), možná zní logicky, není mi však jasné, co je přidanou hodnotou závazku v EU. Jestliže se na pravidlech shodnou české politické strany a vloží je do Ústavy, není to dostatečné? Nebo se chystáme vlastní pravidla nedodržovat? Pomohou pak ta nadnárodní?

6) Čl. 16 fiskálního kompaktu dovozuje, že po pěti letech by obsah smlouvy mohl být včleněn do primárního práva. Obsah by se ale změnou právní formy nezměnil, pořád by byl aplikovatelný jen na členy eurozóny. Navíc by s inkorporací musely tradičně souhlasit všechny státy EU a změny ratifikovat.

Spory kolem fiskálního kompaktu dosvědčují iracionalitu diskurzu o evropských záležitostech v ČR. Tato smlouva se nás netýká, nepřenáší žádné pravomoci ČR a na základě známých informací jedinou racionální reakcí je v titulku naznačená poslední možnost (omlouvám se J. Chiracovi za uzmutí bonmotu), tedy nedělat nic. Přistupovat k něčemu, co mi nic nepřinese, je naivita, konat o tom referendum pak stupidita. Samozřejmě o to významnějším rozhodnutím bude v budoucnu případné přijetí eura, dnes ale nemusíme stahovat kalhoty, když brod je v nedohlednu a třeba si ani ty nohavice nezmáčíme, protože se nám nebude chtít přejít či řeka (chraň Bůh!) vyschne.

Robert Zbíral

Pawel Uhl: Strana, zločin a trest nebo strana rozpuštěná a vypuštěná?

2012-01-18T17:17:00.001+01:00

Od počátku tohoto roku platí v českém právu novinka – trestní odpovědnost právnických osob. Nechci nijak hodnotit obecný význam tohoto nového nástroje práva, ale rád bych se vyjádřil k jednomu aspektu jakým toto nové odvětví právních vztahů může vstupovat do sfér práva již mnohokrát prodiskutovaných a nepochybných.

Trestní odpovědnost dopadá na úplný katalog právnických osob, s výjimkou územních veřejnoprávních korporací, včetně státu. Z toho nepochybně plyne, že trestně odpovědné jsou i politické strany. Politické strany jsou přitom vybaveny jednou z nejpropracovanějších ochranných doktrín, a to zejména díky judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a jeho výkladu Úmluvy, které připouštějí zásah do práva sdružování se v politických stranách pouze výjimečně. Vyvstává tedy otázka jaký je vzájemný vztah mezi trestní represí uplatněnou vůči politické straně na straně jedné a Úmluvou aprobovaným zásahem do života politické strany, respektive jejím rozpuštěním či pozastavením ve správním soudnictví na straně druhé?

Oba procesní instituty si totiž mohou jednak konkurovat a jednak se mohou vzájemně ovlivňovat. Existuje-li určitý standard ochrany, je pak otázkou, zda jej neuplatnit v prostoru právních vztahů vytyčeném právem trestní represe právnických osob. V procesní praxi pak může vyvstat otázka, jestli oba postupy nejsou ve vzájemném vztahu subsidiarity, a pokud ano, jaký z nich je subsidiární k tomu druhému. Řešení této otázky pak nesmírně akademicky zpestřuje fakt, že zatím jediné dokonané rozpuštění politické strany s plnou parádou (pomineme-li rozpouštění z úředních důvodů), tedy rozpuštění Dělnické strany, navazovalo na takovou její činnost, u které si lze klást legitimně otázku, do jaké míry byla trestnou činností jejích členů. Ostatně zmíněný rozsudek se této problematiky opakovaně dotknul.

V optice dnešního konceptu trestní odpovědnosti právnických osoby by skutkový stav, který zkoumal Nejvyšší správní soud, nepochybně vyvolal otázku trestní odpovědnosti takové strany. Vedle podobného předmětu řízení, respektive skutkového stavu, je zde i další podobnost, kterou je možný shodný následek obou řízení. Zrušení právnické osoby a rozpuštění politické strany jsou jen jinak nazvané způsoby popravy. Výsledek je tentýž. Trestní právo ovšem zná katalog mnoha jiných a mnohdy škálovatelných sankcí, kdežto rozpuštění má pouze alternativu v pozastavení; zde je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud navíc dospěl k závěru, že je vázán návrhem a nemůže pozastavit činnost strany, pokud mu je podán návrh na její rozpuštění.

Při odpovědi na otázku, zda uplatnit dosavadní standard ochrany před zásahem státu v řízení trestním je třeba přihlížet k povaze obou institutů. Rozpuštění strany nebo její pozastavení není trest; je to opatření. Nezbytnou podmínkou není protiprávnost, ale naopak jednání, které účinně ohrožuje demokracii, bez nezbytné podmínky protiprávnosti. Odpadají tedy takové otázky jako zavinění apod. Tato skutečnost, kdy strana může nést následek za jednání, které není protiprávní na základě konstrukce, kterou nemusela nezbytně předvídat, vedla k těm závěrům, že tato opatření mohou být ukládány pouze výjimečně.

Lze legitimně po každém požadovat, tedy i po politické straně, aby kontroloval své chování na pozadí předem daného referenčního rámce pravidel. Naopak lze obtížně po někom rozumně požadovat, aby předvídal jaké dopady může jeho činnost vyvolat ve vztahu k ohrožení demokratického systému. Opatření rozpuštění, které závisí v posledním kroku na úvaze, zda skutečně je demokracie ohrožena, je tedy ukládáno značně zdrženlivě mimo jiné právě proto, že klíčovým kritériem je okolnost stojící vně rozpuštěné strany. Pro názornost je možné modelovat hypotetický případ že existuje strana, která je mnohem agresivnějším útočníkem na principy demokracie, než byla kdy Dělnická strana, ale systém je s to jí zcela čelit jinými nástroji, včetně toho, že ji lidé třeba vůbec nevolí a strana nemá žádnou podporu. Důvod k rozpuštění pak přirozeně nebude.

Narozdíl od obvyklých modelů právní odpovědnosti, kdy se zkoumá následek protiprávního jednání, jenž je již zjevný, tak v případě rozpuštění musí soud v podstatě extrapolovat předpokládané další jednání a jeho následky do budoucna. Na základě této úvahy pak soud k opatření přikročí či nikoliv. Do posouzení tak vstupují faktory, které jsou hodnotově neutrální (úspěšnost a schopnost strany) a faktory, které jsou mimo ní, tedy slabost politického a ústavního systému, neschopnost jeho jiných složek či stav společnosti. Nahlížet na to z hlediska rovnosti před zákonem je pak obtížné, protože je třeba přistoupit na to, že do faktorů definujících stejnost, podobnost a odlišnost se zahrnují skutečnosti, které stojí mimo ovlivnitelnost toho, vůči komu je opatření namířeno. Věc lze vulgárně zjednodušit tak, že strana je rozpuštěním v podstatě trestána za svou úspěšnost a neschopnost systému ji čelit jinak. V základu má tato úvaha racionální jádro, ale ve světle čl. 11 odst. 2 Úmluvy je právně plně obhajitelná. To vše pak jsou současně důvody, proč k tomuto kroku lze přistoupit pouze výjimečně.

V případě trestní odpovědnosti je naopak ukládán trest za předem definované zakázané jednání a přihlíženo je jen k následkům, které již nastaly. Zkoumá se zavinění a jiné složky odpovědnosti. Takové trestání je z hlediska odsouzeného zcela předvídatelné, protože definice skutkových podstat mu skýtají předen daný návod, co činit může a co nikoliv. Strana je případě pak trestána za to, co učinila, a nikoliv za to, zda někoho či něco abstraktně v budoucnu ohrožuje či nikoliv. Taková sankce je zcela předvídatelná a není tedy důvod aplikovat standard ochrany vztahující se k rozpuštění. Význam politických stran a jejich ochrana totiž nezakládá imunitu či indemnitu. Odlišný přístup k politickým stranám by naopak byl projevem nerovnosti ve vztahu k jiným právnickým osobám (spolky, obchodní společnosti, církve, nadace a jiné). Případné regulérní uložení trestu, včetně zrušení, by tedy principiálně mělo obstát i před Evropským soudem pro lidská práva. Zásah (omezení) z objektivních vnějších důvodů a následek protiprávního jednání jsou zásadně odlišné kategorie.

Odlišnost obou procesů pak dává i odpověď na to, který je subsidiární ke kterému. Jestliže Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku Dělnická strana I; body [57] a [61] a ve svém rozsudku Dělnická strana II; body [652] a [653] jednoznačně sdělil, že rozpuštění je až posledním krokem státu, kterým se omezuje činnost politické strany a kterému by mělo předcházet účinné vyčerpání všech jiných právních prostředků směřujících k nápravě (včetně individuální trestní represe), je nasnadě, že od počátku tohoto roku spadá do katalogu případných nástrojů, jak toho dosíci, i případná trestní odpovědnost politických stran. Naopak není možné aplikovat ust. § 12 odst. 2 trestního zákoníku, protože řízení o rozpuštění či pozastavení není řízením o právní odpovědnosti.

V praktické rovině to nejspíš bude znamenat, že pokud bude podán návrh na pozastavení činnosti nebo na rozpuštění politické strany, tak bude soud stát před otázkou, zda stát vyčerpal všechny jiné obvyklé nástroje umravnění politických stran, včetně využití její trestní odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že mnohá tvrzení v takových návrzích mohou být současně trestnými činy, tak taková úvaha bude mnohdy skutkově a argumentačně bohatá. Možnosti státu rozpouštět a pozastavovat se tímto pak nepochybně významně redukují, protože k takovému kroku bude možné přistoupit až v okamžiku, kdy si soud odpoví kladně na otázku, že téhož účelu nebylo možné dosáhnout cestou trestní represe, včetně možného zrušení politické strany. Situace, kdy strana bude prokazatelně a přičitatelně představovat riziko pro demokracii a současně nebude možné jí přičíst zaviněné trestněprávní jednání, bude asi velmi výjimečná, byť nikoliv vyloučená.

Na druhou stranu se tím otevírají mnohé možnosti na poli trestního práva. Jednak odpadá poněkud poněkud specifický doupol na podání návrhu k soudu. Státních zástupců je přeci jen více, než vlád a prezidentů republiky. Jejich vazba na politický systém je přeci jen výrazně slabší. Současná diskuse, zda má vláda podávat či nepodávat to či ono se časem může ze spíše politických úvah proměnit v právní diskusi, která bude mít i procesní rámec. Je možné podat trestní oznámení, to je nezbytné vyřídit nějakým procesním způsobem, poté je možné se bránit přezkumem, přičemž je možné v polemice se státními zástupci stoupat výše a výše až nejvýše. V celém procesu lze argumentovat právně. Výsledky takových procesů, které mohou končit i před soudy, pak budou významným orientačním vodítkem pro vládu v úvahách zda podat či nepodat návrh k Nejvyššímu správním soudu.

V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost právnických osob také reflektuje i proměny pojetí antisystémovosti politických stran, jak na ně nazírá politická věda. Jestliže nástroje správního soudního procesu měly sloužit k tomu, aby stát byl ochráněn proti antisystémovým stranám v tradičním pojetí (jak o nich pojednává např. Giovanni Sartori), tak nové pojetí trestní represe může sloužit k ochraně před tím, co lze nazvat tzv. relativní antisystémovostí politických stran (jak o ní hovoří např. Michal Klíma); tedy takové patologické jednání, které strana vykazuje v dílčím chování (regionální, sektorové, úrovňové, frakční), jež nahrazuje tradiční legitimační vazby volič/člen ↔ strana jinými klientskými vztahy, což se pak odráží do všech politických procesů, které materiálně delegitimuje. Jde o různé korupční procesy, manipulace s členskou základnou, netransparentní financování a jiné podobné jevy, na které by mělo trestní právo dosáhnout, kdežto důvodem pro rozpuštění či pozastavení být nepochybně nemohli.

Pluralita sankcí a možnost jejich škálovatelnosti pak dává možnost reagovat na tyto věci pružně. Stát jako celek nyní v podstatě nestojí před dilematem, zda podezřelého zastřelit nebo nechat jít, ale má spoustu jiných nástrojů jak posoudit jeho vinu a přiměřeně jej trestat. Trestní řád navíc dává policii více možností, než má vláda. Z hlediska proměny práva jde tedy podle mě o posun správným směrem. Ještě jej naplnit přiměřenou praxí. Už se těším na intelektuální dialog mezi oběma větvemi obecných soudů.

Pawel Uhl

Přezkum sociálních práv ústavními soudy II.

2012-01-18T16:39:00.002+01:00

Ještě než začnu se samotnou druhou částí svého miniseriálu, rád bych – abych předešel případným debatám – ještě jednou vyjasnil, čím se zabývám a čím ne. Tedy, stručně a ve formě (snad) vhodné pro blog se snažím vyjádřit k tomu, jak ústavní soudy přistupují k ústavně zakotveným sociálním právům, jak je interpretují, co z ústavní úpravy sociálních práv a z jejich intepretace plyne pro zákonodárce apod. Čemu se naopak nevěnuji, je výklad zákonů z oblasti sociálního zabezpečení v individuálních případech. Proto nemůžu srovnávat přístup ústavních soudů nejen s rozhodováním v důchodových věcech před rokem 89, ale ani s rozhodováním v obdobných věcech současnými správními soudy. Mezi rozhodováním ústavního soudu o tom, zda je určitý zákon v souladu s ústavními garancemi sociálních práv, a rozhodováním soudu o tom, zda má někdo podle zákona nárok na důchod (popř. v jaké výši) je totiž takový kvalitativní rozdíl, že je srovnání z povahy věci vyloučeno. Pro filmové fanoušky shrnu předchozí řádky ještě jednou slovy Julese z Pulp Fiction: "není to hra na stejným hřišti. Není to ani stejná liga, je to úplně jinej sport."

Úvodní poznámky k metodologii přezkumu

Pro přezkum omezení základních práv si Ústavní soudy po celém světě vytvářejí jistou metodologii, ustálený přístup, který alespoň částečně činí jejich rozhodnutí transparentnějším a předvídatelnějším.

Poměrně zřídka je však metodologie tohoto přezkumu upravena přímo v ústavě; mnohem častěji se setkáme s metodologií, kterou si vybuduje soud sám v rámci své judikatury. Přesto však nalezneme příklady prvního přístupu, tj. přístupu, v němž si své k metodologii přezkumu omezení základních práv řekne i ústavodárce. Zmínit lze v tomto ohledu např. čl. 31 odst. 3 polské ústavy, který ve dvou větách stanoví následující: „[1] Ústavní práva a svobody mohou být omezena toliko na základě zákona, a to pouze v případě, že jde o opatření, jež jsou v demokratickém státě nezbytně nutná pro ochranu jeho bezpečnosti nebo veřejného pořádku, nebo k ochraně přírodního prostředí, zdraví nebo veřejné morálky, nebo svobod a práv jiných osob. [2] Taková omezení nesmějí porušovat podstatu práv a svobod.“

Ani v tomto případě však nejde o originální příspěvek polského ústavodárce, nýbrž o pouhé zachycení požadavku proporcionality (vyvažování) omezení základních práv a svobod, který je ve své současně používané podobě produktem judikatury Spolkového ústavního soudu. Z Německa, potažmo Evropy, se pak posuzování proporcionality zásahů do základních práv rozšířilo téměř do celého světa a nyní tvoří (pokud něco takového existuje) jeden z prvků globálního konstitucionalismu (srov. Alec Stone Sweet, Jude Mathews, Proportionality Balancing and Global Constitutionalism, 47 Colum. J. Transnat'l L. 73).

Do testování proporcionality se poměrně záhy (Pl. ÚS 4/94) pustil i Ústavní soud ČR, aniž by mu byla na překážku absence explicitního zakotvení tohoto přístupu v českém ústavním pořádku. Nejblíže k explicitnímu zakotvení proporcionality má ze všech ustanovení ústavního pořádku nepochybně čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Již při zběžném srovnání tohoto ustanovení s polskou úpravou je zjevné, že naše Listina výslovně obsahuje pouze obdobu druhé věty ustanovení čl. 31 odst. 3 polské ústavy a samotné přesnější zachycení toho, co proporcionalita znamená (tj. věta první), v ní tak chybí.

To ovšem Ústavnímu soudu ČR ani dalším ústavním soudům v obdobném postavení prakticky nezabránilo v tom, aby s požadavkem proporcionality zásahů do základních práv začaly ve své judikatuře pracovat. Tento fakt nehodlám kritizovat ani se nad ním podivovat; takový přístup totiž není ničím víc, než konkretizací notorický známých ústavních zásad. Z principu právního státu plyne požadavek zákonnosti zásahu do základních práv, z principu úcty k základním právům (resp. ze samotné podstaty liberální demokracie) plyne, že zásahy musejí sledovat závažné cíle a nesmějí být excesivní. Zákaz porušování podstaty (jádra) základních práv je pak logickým důsledkem toho, že jsou základní práva vůbec ústavně zakotvena.

Z jiného (nikoliv hodnotového, ale instrumentálního) pohledu lze rovněž uvést, že posuzování proporcionality je jedním z možných řešení tzv. Böckenfördeho paradoxu, jenž je charakterizován napětím mezi skutečností, že základní práva a svobody mají namnoze povahu právních principů na straně jedné a požadavkem na přímou aplikovatelnost ústavy na straně druhé. (Srov. Pavel Holländer, Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003, str. 49 ). Test proporcionality či jiný podobný test je tak přímým důsledkem povahy základních práv. Pokud by žádný takový test alespoň implicitně nebyl v úvaze soudu přítomen, nebylo by možno základní práva racionálně aplikovat.

Konkrétní podoba testu proporcionality se přirozeně může lišit, zpravidla však tento test obsahuje následující prvky. V prvním kroku se posuzuje vhodnost opatření, kterým se omezuje základní právo. O vhodný institut jde tehdy, když umožňuje dosažení sledovaného cíle (např. veřejný pořádek), přičemž tento cíl musí být dostatečně důležitý. Druhým kritériem je kritérium nezbytnosti. V tomto kroku se zkoumá, zda vedle opatření omezujícího základní právo neexistuje jiné opatření, jež by umožňovalo dosáhnout stejného cíle, avšak nezasahovalo by do základního práva v takovém rozsahu. Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv či práva a veřejného zájmu.

Otázkou však je, zda lze požadavek proporcionality bez dalšího vyžadovat i v oblasti úpravy (zásahů do) základních sociálních práv. Přijmeme-li tezi, že posuzování proporcionality je ústavním importem, mohl by odpověď na tuto otázku ovlivnit sám „exportér“ (řekněme Německo). Problémem však je – jak už jsem zmínil v předchozím díle, že onen exportér se subjektivními základními sociálními právy vůbec nepracuje, neboť jednoduše nejsou v jeho ústavním systému zakotvena. To samé by platilo, i pokud bychom si za exportéra dosadili např. ESLP, jehož posuzování proporcionality přístup soudů ve střední a východní Evropě rovněž ovlivnilo. Jsou to pak právě importéři, jako např. Česká republiky, Polsko, Slovensko či Lotyšsko, kdo musí tuto otázku řešit bez nápovědy.

Částečnou odpověď na položenou otázku však můžeme formulovat již v této fázi. Princip (test) proporcionality nelze podle mého na zásahy do základních sociálních práv aplikovat bez dalšího, neboť tento přístup k základním právům se vyvinul ve vztahu k právům (slovy Listiny) „základním lidským“ a „politickým“. Bezmyšlenkovitá a jinými důvody nepodepřená aplikace posuzování proporcionality na základní práva by tak zcela ignorovala kontext jejího vzniku a důvodů jejího rozšířen. Proto podle mého názoru není možná.

Pravděpodobně ještě důležitější než posuzování kořenů posuzování proporcionality jsou dvě následující otázky. 1) Vyjadřuje se specificky k metodologii přezkumu sociálních práv přímo ústavodárce? 2) Lze i v případě základních sociálních práv dospět k závěru, že aplikace testu proporcionality je přímým důsledkem jejich povahy?

Pokud jde o odpověď na první otázku, bude se přirozeně v různých ústavních systémech lišit. Zajímavým příspěvkem je v této oblasti např. čl. 41 odst. 1 Listiny (české), podle něhož: „Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.“ Tajemná čísla článků dopadají – jak si ostatně můžete ověřit – z velké části právě na základní sociální práva (a možná poněkud překvapivě i na právo na svobodnou volbu povolání, ale o tom až jindy). Samotné ustanovení již na první přečtení vytvářejí dojem, že základní sociální práva ani žádný vlastní ústavní obsah nemají, resp. že jejich ústavní obsah je paradoxně (z hlediska logiky hierarchie právního řádu) utvářen obyčejným zákonem. Případná by tak byla otázka, jaký má vlastně ústavní úprava práv podle čl. 41 odst. 1 Listiny smysl. Už tento provokativní dotaz by nás mohl vést k myšlence, že celá problematika bude o něco složitější. A skutečně – pokud ustanovení čl. 41 odst. 1 pokládáme za ustanovení zakotvující meze základních práv (k čemuž se sám hlásím), omezuje zdánlivě neomezenou diskreci zákonodárce ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.

Zkusme se však nejdříve zamyslet nad tím, proč se vůbec ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny do českého ústavního pořádku dostalo, resp. jaký je jeho smysl. Podle mého názoru je poměrně široká diskrece zákonodárce odůvodněna přesvědčením ústavodárce, že většina otázek týkajících se zakotvení sociálních práv v právním řádu je a má být legitimním předmětem politického boje. Implicitně je tím rovněž naznačeno, že základní aspekty „klasických“ základních práv naproti tomu předmětem politického boje být nemají a diskrece zákonodárce je v jejich případě výrazně omezena (ať již explicitní ústavní úpravou či činností Ústavního soudu). Toto tušené přesvědčení ústavodárce lze rovněž formulovat tak, že povaha základních sociálních práv je přece jen jiná, než povaha klasických základních práv.

Ačkoliv se nelze tvářit, že aplikace testu proporcionality předurčuje výsledek případu (nejde algoritmus splňující požadavek determinovanosti, nýbrž spíše o myšlenkový přístup), je přesto zřejmé, že diskreci zákonodárce výrazně omezuje (zejména požadavek nezbytnosti) a v extrémním případě může diskreci zákonodárce zcela vyloučit a zavázat jej k přijetí řešení, které bude z hlediska dotčeného základního práva tím nejpříznivějším. Lze tedy usuzovat, že přísné posuzování proporcionality u zásahů do základních sociálních práv by v českém kontextu nebylo v souladu s vůlí ústavodárce a vůbec by odporovalo logice ústavní úpravy.

Celá řada dalších ústavních úprav (zmiňme např. polskou či lotyšskou) však obdobu čl. 41 odst. 1 Listiny neobsahuje, a do popředí proto vystupuje právě otázka, zda z povahy sociálních práv plyne (stejně jako u práv klasických), že by se zásahy do nich měly posuzovat prismatem proporcionality. V polském případě je celá otázka navíc komplikována tím, že samotná ústava ve svém čl. 31 odst. 3 aplikaci testu proporcionality při přezkumu zásahů do základních práv vyžaduje, aniž by explicitně sociální práva vylučovala.

Ještě než se však v dalším díle (který nyní bude následovat s kratším odstupem) budu zabývat rozborem konkrétních rozhodnutí jednotlivých ústavních soudů, pokusím se alespoň naznačit možné rozdíly mezi „klasickými“ základními právy a sociálními základními právy, které by odůvodňovaly závěr o jejich odlišné povaze. Přiznávám se ovšem, že jde pouze o nastřelení úvah a polemiku přivítám víc než v jakékoliv jiné věci.

1) Jak už bylo zmíněno, pokládá se většinou konkrétní nastavení sociálního systému za naprosto legitimní předmět politického boje a také jím reálně. Není účelem zakotvení sociálních práv tento legitimní boj vyloučit, nýbrž maximálně korigovat excesy, které by jednotlivcům znemožňovaly vedení důstojného života. Naproti tomu přiznaným a dlouhá léta uznávaným smyslem ústavní úpravy klasických základních práv je právě zásadní omezení diskrece zákonodárce. Liberální demokracie do jisté míry předpokládá, že se na základních aspektech klasických základních práv většina společnosti shodne, zatímco o sociálních práv tomu tak není. Říkejme tomuto argumentu např. argument konsensu.

2) Sociální práva jsou zásadně právy pozitivními, a to navíc právy pozitivními (potenciálně extrémně finančně náročnými), které nemají z právního hlediska pomyslný „strop“ (tj. maximální možná úroveň práva, která může být jednotlivcům dopřána). Např. velikost dávky poskytované státem na základě ústavně zaručeného sociálního práva může teoreticky růst „do nekonečna“. Máme pak každé její snížení pokládat za zásah do základního sociálního práva? Naproti tomu klasická základní práva jsou často svobodami (status negativus), kde je pomyslný strop přítomen a má podobu absolutní neexistence zásahu státu. Samozřejmě i mezi klasickými základními právy nalezneme příklady pozitivních práv, jejichž garance jsou finančně velmi náročné. Jako příklad může posloužit právo na přístup k soudu. V tomto případě však máme alespoň v hrubých konturách onen pomyslný strop, kterým může být reálné zajištění možnosti přístupu k nezávislému a nestrannému soudu pro každého jednotlivce. Pokud pak jde o pozitivní povinnosti veřejné moci v případě některých klasických svobod, mají spíše doplňkovou povahu a navíc je rovněž lze poměrně úspěšně „zastropovat“ (povinnost ochránit shromáždění, povinnost efektivně vyšetřovat úmrtí apod.). Tento argument pak můžeme nazvat argumentem povahy.

Většina argumentů a poznatků uvedených v předchozím textu by měla vést k závěru, že k základním sociálním právům nelze bez dalšího přistupovat stejně jako ke klasickým základním právům. Podle mého názoru pro tento závěr hovoří odlišná povaha základních sociálních práv, v některých případech explicitně vyjádřená vůle ústavodárce (ČR) i poznatek, že klasická metodologie, která byla do zemí s ústavně zaručenými sociálními právy importována, nebyla pro jejich účely vytvářena. Existují však ústavní úpravy, jejichž znění zdánlivě použití oné klasické metodologie (proporcionalita) vyžaduje pro všechna ústavně zaručená práva (tj. včetně sociálních). Příště se snad dozvíme, co si z těchto závěrů bere soudní praxe.

Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí III. Článek 95 odst. 1 Ústavy a tak dál

2012-01-18T00:06:00.002+01:00

21) Ať už je čtenářův názor s dosud napsaným souhlasný či nesouhlasný, neměl by přehlédnout ústavně právní aspekt věci. Právo na náhradu nákladů řízení je integrální součástí práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo na spravedlivý proces vyžaduje pro své naplnění zaručení práva na právní pomoc, garantovaného čl. 37 odst. 2 Listiny. Tato práva vyžadují garanci materiálního zabezpečení. To je vyjádřeno právě v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. podle něhož: „Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ Zákon dále uvádí, že: „Náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, náhrada za daň z přidané hodnoty a odměna za zastupování.“ (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), přičemž: „…soud určí výši odměny za zastupování advokátem …podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ….Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních právních předpisů. … Jinak soud vychází z nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly.“ (§ 151 odst. 2 o. s. ř.) Z citovaných ustanovení plyne, že zákon v otázce náhrady nákladů řízení vychází z nákladů hotových, resp. prokazatelně vzniklých, u nichž odkazuje na závazný způsob výpočtu (i zde je otázkou, zda právo na právní pomoc kryje náklady na dopravu koncipienta osobním vozem na cestě z Nového Jičína do Mostu a zpět k vymožení 40 Kč na úroku). Zákon významnou část nákladů určuje paušálně, odkazem na zvláštní předpis.
22) Výše zmíněné typové odlišnosti některých sporů vyhláška 484/2000 Sb., ani advokátní tarif neumožňují postihnout. Jde přitom o právní předpisy podzákonné právní síly, jimž je každý soudce vázán jen při dodržení podmínek čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož: „Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.“. Výkon práva na právní pomoc nesmí nepřiměřeně omezovat majetková práva protistrany, která jen proto, že se stala dlužníkem, není zbavena ústavně zaručené ochrany vlastnictví (čl. 11 Listiny) resp. legitimního očekávání ochrany majetkových hodnot čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě).
23) Úvahy o prozařování ústavních norem do horizontálních právních vztahů nic nemění na tom, že dlužník, který dobrovolně neuhradil svůj závazek je povinen v případě soudního vymáhání pohledávku uhradit včetně jejího příslušenství a nákladů vynaložených na toto vymáhání. Náš právní řád, stejně jako řády ostatních civilizovaných národů umožňuje věřiteli účinně vymoci na dlužníkovi jeho dluh, avšak zároveň v rozumné míře ochraňuje dlužníka před takovými dopady nesplnění dluhu, které jsou z povahy věci a celkového posouzení právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nepřiměřené, anebo, zkrátka a dobře působí proto míru mezi lidmi (např. limitace smluvních pokut, úroků z prodlení, zákaz propadné zástavy atd. atp.). Náhrada nákladů řízení musí být v právním státě přiměřené relaci k předmětu sporu. Nejde zde o otázku nepřiměřené ochrany dlužníka neplnícího své povinnosti, ale o otázku účinné ochrany věřitele při zachování některých prvků minimální ochrany dlužníka. Výše odměny advokáta, jakož i výše paušální náhrady výdajů jsou stanoveny předpisem, který se nezabývá otázkou přiměřenosti výše náhrady (od stolu stanovené) nezohledňující typové odlišnosti některých sporů.
24) Jakkoli je právo na náhradu nákladů řízení integrální součástí práva na spravedlivý proces úspěšného účastníka a jeho majetkových práv, nemohou být zcela potlačena obdobná práva neúspěšného účastníka, a to i když připustíme, že u menších částek vždy bude větší disproporce mezi základem žalované částky a náklady vynaloženými k jejímu vymožení, než je tomu u vyšších žalovaných částek. Náklady řízení nejsou sankčním příslušenstvím pohledávky a neměly by tak působit (paradoxně u sankčního příslušenství pohledávky z prodlení, je v soukromém právu u nepodnikatelských vztahů poměrně přísně limitováno pod sankcí absolutní neplatnosti (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku).
25) Podle mého přesvědčení principy ústavního pořádku ČR neumožňují, aby mezi soudně vymáhanou částkou a náklady vynaloženými k jejímu vymožení byl hrubý nepoměr (srov. i judikaturu Ústavního soudu –zvl. nález sp. zn. II. ÚS 275/01 ze dne 28. 1. 2003 - N 14/29 SbNU 109, ale zmínit je nutno i pro ústavní soud nezávazná usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 - U 25/27 SbNU 307, sp. zn. IV. ÚS 1151/08 ze dne 16. 7. 2009, či odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 - N 94/49 SbNU 409). Nejvyšší soud stanovil: „Při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby, nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou, anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu.“ (Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008, sp. zn. Cpjn 201/2008). Nutno posoudit vztah tohoto stanoviska a rozhodnutí Ústavního soudu. Nelze přehlédnout, že stanoviska nejsou výkonem rozhodovací činnosti soudů ve smyslu čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Působí silou své přesvědčivosti. Nejsou v konkrétních případech závazná, neboť opak by znamenal přiřčení normotvorné činnosti soudům, což je v rozporu s principem dělby moci nezbytným pro právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), tj. v daném případě dělby mezi zákonodárnou a soudní mocí (blíže viz: Kühn, Z., Stanoviska nejvyšších soudů: specifikum středoevropské právní kultury nebo komunistické reziduum?, Jurisprudence 4/05). Soud nemůže v konkrétní věci vystačit pouhým odkazem na stanovisko NS , zvlášť s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy.
26) Ústavní soud v roce 2002 výslovně připustil možnost posuzovat menší náročnost formulářových žalob, jakož i možnost posuzovat přiměřenost náhrady vypočtené na základě paušálních sazeb (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 442/02 ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS 441/02 ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 439/02 ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 438/02 ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. II. ÚS 487/02 ze dne 8. 10. 2002). Zásadní slovo k přiměřenosti náhrady nákladů řízení vyslovil Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011 (rozhodnuto o 57 stížnostech), jakož i v usnesení sp. zn. III. ÚS 3303/11 ze dne 20. 12. 2011 (stejně jako usnesení sp. zn. III. ÚS 1321/10 ze dne 3. 6. 2010). V odůvodnění se mj. uvádí: „Tvrzení stěžovatelky, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení před obecnými soudy je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva, Ústavní soud neakceptoval jako nesprávné v případech, kdy obecný soud svůj náhled na nevhodnost aplikace tohoto principu jen jednoduchým právem založeného řádně odůvodní.“
27) V právním řádu neexistuje právní předpis zákonné síly, který by stanovoval výši odměny advokáta, resp. výši paušální náhrady nákladů administrativní povahy. Tyto předpisy existují na podzákonné úrovni a stanovují odměnu metodou sazbování, která je vázána na druh projednávané věci. Zřejmě proto, že normotvůrce u jednotlivých sporů odhadem stanovil typovou složitost, což promítl do stanovené výše odměny. Normotvůrcem byl orgán moci výkonné, který pochopitelně neopatřuje právní předpisy důvodovou zprávou. Soud tak může jen odhadovat, že normotvůrce při stanovení jedné složky nahrazovaných nákladů řízení, tj. odměny advokáta vycházel z pravidelného průběhu soudního řízení. Soudní řízení typově od advokáta vyžaduje seznámení se s věcí a její odborné vyhodnocení, sepsání návrhu, resp. vyjádření k návrhu a aktivní účast u ústního jednání, jichž může být několik, kdy jednání může předcházet i jednání přípravné. Vyhláška 484/2000 Sb. odměnu stanoví bez ohledu na počet uskutečněných jednání (na rozdíl od opačného přístupu v advokátním tarifu, kterýžto rozdíl, dlužno říci, není ničím odůvodněn). Lze se důvodně domnívat, že několikatisícová výše smluvní odměny odráží i fakt, že ve věci probíhá u soudu více než jeden procesní úkon, vyžadující bezprostřední a aktivní účast advokáta, který se na takové jednání musí aktivně připravit.
28) Úvahy o ústavně problematické povinnosti k bezvýhradné aplikovatelnosti citovaných vyhlášek přitom činíme u vědomí, že zákon hovoří o povinnosti k náhradě nákladů „potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva“ (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Povinnosti ústavně konformní interpretace přitom podléhají jak pojem potřebnosti, tak pojem účelnosti. S ohledem na princip proporcionality lze dovodit, že zde je dán prostor ke korekci celkové částky náhrady nákladů řízení stanovené podle podzákonného právního předpisu tak, aby přisouzená náhrada nákladů byla v přiměřeném vztahu jak k jistině, tak ke skutečným úkonům, který právní zástupce musel skutečně učinit.
Paradoxy pravidel náhrady nákladů řízení
29) Podústavní úprava přímočaře zvýhodňuje účastníky zastoupené advokátem (včetně jeho koncipientů či zaměstnanců), oproti účastníkům buď nezastoupeným vůbec, nebo zastoupeným obecným zmocněncem. Takoví účastníci, ani v případě úspěchu ve věci, nemohou spoléhat na dobrodiní ministerské vyhlášky, a mít možnost získat náhradu za nesporně vynaložené administrativní náklady (kopie, poštovné, vyhledávání), ani za čas strávený studiem a argumentací ve věci, na základě odkazu na paušál. Právní úprava je zde založena na nerovnováze mezi úspěšnými účastníky, kteří se liší jen tím, zda jsou zastoupeni advokátem nebo ne. V tomto světle úvahy o proporcionalitě náhrady nákladů řízení k celému předmětu sporu mohou být stěží předem viděny jako obecně a absolutně nepřípustné narušení rovnosti účastníků. Podzákonná a úprava náhrady nijak zvlášť úzkostlivě nedbají o rovnost účastníků. Pro naše potřeby je důležité připomenout, že tato nerovnováha přímo pobízí k podávání návrhů s nižší šancí na úspěch, neboť riziko, že budou neseny náklady úspěšné obrany, je v těchto sporech relativně nízké.
30) Platný o. s. ř. by bylo možno vyložit ve smyslu principu proporcionality s užitím ust. § 150 o. s. ř. podle něhož: „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“. Při užití tohoto ustanovení by soud s ohledem na okolnosti uplatnění nároku a na faktickou podobu jeho projednání mohl krátit vypočtenou náhradu nákladů řízení tak, aby se dostala do proporce s vymáhanou jistinou, tedy např. na 10 % vypočtené hodnoty. I kdyby soud ust. § 150 o. s. ř. neaplikoval, může krátit náhradu tak že přizná náhradu soudního poplatku, plnou paušální náhradu výdajů za jeden či dva úkony právní služby, a případně odměnu advokáta ve výši 300 Kč, neboť z hlediska vynaložené práce a úsilí je tento úkon na úrovni úkonu administrativního, vyžadujícího minimální intelektuální vklad a odbornost, ve srovnání s jinými úkony, které jsou typicky vyjádřeny ve výši odměny stanovené ve vyhlášce. Takto vypočtená náhrada stále uhradí žalobci jeho skutečné náklady, a to i když by se do skutečných nákladů promítly nutné administrativní režie a režie spojené s hromadnou správou pohledávek, tj. i kdyby soud neposuzoval věc v její jednotlivosti.
31) Žalobci mohli dosud spoléhat na přetrvávání praxe, v níž obecné soudy z hlediska náhrady nákladů řízení nerozlišovaly mezi běžnými a formulářovými žalobami a odměnu advokáta zcela abstrahovaly od reálného průběhu řízení. Právní život a zkušenost z rozhodovací praxe však přinesly tlak na změnu rozhodovací praxe. Protože účastník nemůže přirozeně sám zjistit, že soud dospěl k závěru o nutnosti změny rozhodovací praxe, je nutné jej s tímto právním názorem seznámit. Avšak již pět či deset let existuje judikatura Ústavního soudu, obsahující principy, které jsou aplikovány v nyní sdělovaném stanovisku, takže nebyly pro účastníky objektivně neznámými a mohli očekávat, že budou dříve či později aplikovány tam, kde bude jejich aplikace vhodná a nutná. Tento druh „nejistoty“ je neodbytně spjat se soudním rozhodováním, které probíhá vždy jen v konkrétních případech, na konkrétním skutkovém základě, kdy soud rozhoduje na základě právních norem a judikatury. Soud nesmí pomíjet skutečnosti obecně známé, stejně jako poznatky, které soud nabyl z rozhodovací praxe. 32) Je pochopitelné, že advokátní obec tyto úvahy nepřijme. Autor si dovolí považovat za úspěch a důvod ke spokojenosti, pokud alespoň u některých vykonavatelů tohoto slovutného povolání odstartují tyto narychlo načrtnuté úvahy cestu k pochybnostem o tom, že nejde o projev zavrženíhodné závisti zastánců těchto názorů, nýbrž o upozornění na fakt, že dosavadní výklad pravidel náhrady nákladů řízení v bagatelních platebních sporech vedl v pozměněné situaci k vytvoření obchodního modelu, který je patologický a který v důsledku podkopává důvěru v právo, která nás živí také. Jsem optimistou. Pravidla náhrad, stejně jako poplatků vyžadují změnu.

Jiří Nantl: Co s habilitacemi a profesurami?

2012-01-17T09:16:00.002+01:00

Vojtěch Šimíček mne svým příspěvkem k habilitačním řízením („Habilitace: iniciační rituál nebo správní řízení?“) inspiroval k širší úvaze o pojetí a funkcí habilitace a profesur. Toto téma je také jedním z nejkontroverznějších o připravovaném novém vysokoškolském zákoně. Protože v diskusích na toto téma se jejich účastníci (zpravidla obhájci statu quo) často odvolávají na „tradice našeho vysokého školství“, může být poučné nejprve pohledět na věc retrospektivně.

Pokud jde o vývoj právní úpravy vysokého školství a tím také habilitací a profesur, v zásadě můžeme s trochou zjednodušení rozlišit tři historická období: rakouské mocnářství a první republiku (s extenzí platnosti právní úpravy prakticky až do roku 1950), období poválečné resp. komunistické (od přijetí prvního komplexního vysokoškolského zákona na našem území v roce 1950 do roku 1990) a období polistopadové (zákony o vysokých školách z let 1990 a 1998).

Za starého Rakouska i poté za první republiky bylo pro právní postavení akademického personálu vysokých škol podstatné, že vysokoškolští učitelé byli ve služebním poměru ke státu, jelikož vysoké školy byly státem zřízenými ústavy. Plnoprávnými vysokoškolskými učiteli byli profesoři, jmenovaní prezidentem republiky „definitivně a na doživotí“ (§ 1 zákona č. 79/1919 Sb. z. a n., o služebním poměru učitelů vysokoškolských) a požívající absolutní osobní akademické autonomie, nepřeložitelní bez svého souhlasu na jinou vysokou školu, sesaditelní jedině v disciplinárním řízení a oprávnění působit i po penzionování na vysoké škole bezplatně jako čestní profesoři (§§ 2-4 cit. zákona). Profesoři vytvářeli profesorský sbor, který byl chápán jako samosprávná korporace (odtud pojem akademické samosprávy jako samosprávy akademiků uvnitř vysoké školy provozované jako státní ústav). Důležitou vyhrazenou kompetencí profesorského sboru bylo zejména oprávnění navrhovat nové profesory na uprázdněná systemizovaná místa (za pozornost stojí, že mohl být jmenován na základě úvahy prezidenta i kandidát, který získal v profesorském sboru kvalifikovanou menšinu dvou pěti hlasů).

Počet služebních míst vysokoškolských profesorů byl určen systemizací schválenou vládou podle platových předpisů pro státní zaměstnance a jmenování prezidentem se odvíjelo od ústavního pravidla, které vyhrazovalo jmenování státních zaměstnanců od určité hodnostní resp. platové třídy právě prezidentovi (a do těchto vyhrazených kategorií spadali mj. také profesoři na vysokých školách). Z rozpočtových důvodů vždy omezený počet systemizovaných profesorských míst vedl k poměrně složitému rozlišování profesorů řádných a mimořádných a dokonce ke vzniku kategorie profesorů bezplatných (s právem účasti na akademické samosprávě profesorského sboru, ale bez požitků spojených se systemizovaným místem). Profesura nebyla chápána jako akademický titul, neboť bylo považováno za nepřípustné „udělení titulu stanoveného pro určité služební místo bez současného propůjčení příslušného služebního místa“ (výnos ministerstva školství č. 17.987 z roku 1927). Rovněž Slovník československého práva veřejného z roku 1938 v hesle Tituly (sv. IV, str. 921) zastává stanovisko, že označení „docent, profesor, děkan a rektor nejsou rovněž tituly akademickými…, vyznačujíce úřad, povolání resp. funkci skutečně zastávanou.“

Ostatní vysokoškolští učitelé – tedy docenti (od lat. docere – vyučovat) v širším smyslu – se rozpadali do řady kategorií, mezi nimiž nacházíme:
- soukromé docenty, kterým bylo toto postavení přiznáno na základě rozhodnutí profesorského sboru po formální habilitaci,
- smluvní honorované nebo nehorované docenty, kteří byli vybírání profesorským sborem podle potřeb vysoké školy bez formální habilitace,
- lektory, asistenty, adjutanty, vědecké úředníky, stipendisty, sekundáře, operační elévy a další specifické kategorie, často velmi málo početné (např. počátkem 30. let 20. století bylo v ČSR systemizováno jediné místo adjutanta vysoké školy, a to na teologické fakultě v Olomouci).

Habilitace tedy v tomto období nebyla nutně spojena s užívání označení (titulu) „docent“ ani s oprávněním vyučovat na vysoké škole, měla však význam trojí. Především se postupně prosadila zásada habilitace jako počátku „tenure track“: výnosem ministerstva školství č. 148.236 z roku 1926 byly vysoké školy informovány, že „vláda v tom sezení pro příště dala směrnici, aby kariéra vysokoškolského profesora vycházela z habilitace a začínala vždy nejprve profesurou mimořádnou.“ Druhý význam postavení soukromého docenta byl velmi praktický – soukromý docent měl – obdobně jako profesoři - nárok na kolejné (vzhledem k odlišné denotaci tohoto pojmu tehdy a dnes je nutno připomenout, že se nejednalo o příjem z ubytování vysokoškolských studentů, ale o poplatek studentů za navštěvování přednášek – collegií), kdežto docenti smluvní a další kategorie byli buď zařazeni na systemizovaných místech a placeni tak jako státní zaměstnanci (honorovaní docenti), anebo svoji činnost vykonávali zcela zdarma (nehonorovaní docenti). Konečně a za třetí, soukromí docenti postupem času na některých vysokých školách byli připuštěni částečně do samosprávné profesorské korporace, kam vysílali svého zástupce. Z praktických důvodů byly neprofesorské kategorie ve skutečnosti prostupné (např. habilitovaný soukromý docent byl zaměstnán na systemizovaném místě asistenta) a neexistovala mezi nimi zcela jasná hierarchie. Z dnešního pohledu můžeme také říci, že uspořádání akademického personálu zajišťovalo též vazbu na praxi, neboť soukromý docent (pokud na vysoké škole nezískal státem placené systemizované místo) byl nucen živit se po dobu čekání na uvolnění profesorské stolice sám v jiném, paralelním povolání.

Éra komunistického režimu pak ovšem přinesla nejen první ucelený zákon o vysokých školách na našem území (zákon č. 58/1950 Sb.), který nahradil celou plejádu partikulárních předpisů starorakouského a prvorepublikového původu, ale v rámci jeho zásadní novely provedené zákonem č. 46/1956 Sb. radikální změnu pojetí habilitace resp. docentur a rovněž profesur. Především byla stanovena pevná nomenklatura akademických pracovních pozic (v sestupném pořadí: profesor – docent – odborný asistent – lektor – asistent – odborný instruktor). V rozporu s předchozí tradicí pak byla zavedena označení „profesor“ a „docent“ jako „vědecko-pedagogické tituly“ oddělené od příslušného pracovního místa (§ 26 zákona č. 48/1950 Sb. ve znění zákona č. 46/1956 Sb.), jejichž udělení však bylo kvalifikačním předpokladem k obsazení pracovního místa stejného označení. Jak vysvětlovala prováděcí směrnice ministra školství a kultury č.j. 35 975/58-III/1 z roku 1958, nová úprava vycházela z toho, že „[h]odnocení způsobilosti pro funkci vysokoškolského učitele musí tedy vycházet ze všech základních hledisek politické, ideologické a odborné vyspělosti uchazečů, která jsou naprosto rovnocenná a jejichž uplatňování musí být jednotné a komplexní.“ Zavedení titulů-kvalifikací tedy bylo chápáno jako nástroj posílení stranické kontroly nad kádrovou prací na vysokých školách. (Novela vysokoškolského zákona z roku 1956 současně zlikvidovala poslední zbytky dřívější akademické samosprávy a po sovětském vzoru zavedla institut vědeckých rad.)

Díváme-li se nazpět na dvacet let právní úpravy vysokého školství v době polistopadové, je zřejmé, že tvůrci vysokoškolského zákona z roku 1990 neměli a patrně nemohli mít před očima jiné vzory, než byly dosavadní vysokoškolské zákony, které se snažili oprostit od dřívějšího ideologického vlivu. Je však patrný zásadní vliv systematiky a řešení klíčových institutů vysokoškolského práva, které byly demokratizovány a doplněny o promítnutí idealizovaných představ o tehdy již málo známé starší právní úpravě (např. „nedotknutelnost akademické půdy“ podle § 2 odst. 3 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, která v předkomunistickém právu uzákoněna nikdy nebyla a považovala se pouze za zvyklost). Bylo ponecháno oddělení docentských a profesorských titulů od pracovních míst na vysokých školách (§ 27 zákona č. 172/1990 Sb.). Následující a dosud platný zákon o vysokých školách (č. 111/1198 Sb.) pak úpravu ještě dále propracoval tím, že oprávnění vysoké školy konat habilitační řízení nebo řízení ke jmenování profesorem podmínil zvláštní akreditací (§ 82 zákona č. 111/1998 Sb.) a vymezil zvláštní oprávnění vyhrazená v souvislosti s výkonem veřejnosprávních úkolů vysokých škol právě docentům a profesorům.

Příspěvek V. Šimíčka a rozsudek Nejvyššího správního soudu 7 As 66/2010 z 24. 11. 2011 je výstižně shrnuje, jejich pozornosti však ušel jeden podstatný aspekt, který byl do vysokoškolského zákona zaveden novelizujícím zákonem č. 159/2010 Sb. Tímto zákonem bylo změněno ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách tak, že pouze docent nebo profesor může působit jako garant studijního programu, jehož stanovení je podmínkou akreditace studijního programu (viz § 79 zákona o vysokých školách). Jakkoli se jednalo víceméně o kodifikaci existující praxe, v právním smyslu jde o zásadní změnu právního významu jmenování docentem nebo profesorem, kterým získává osoba privilegované postavení na relevantním trhu práce (vedle vyhrazených oprávnění v samotné činnosti vysoké školy, na níž je zaměstnán). Na habilitační řízení resp. jmenování docentem a na jmenování profesorem je tudíž nutné pohlížet také optikou čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Polistopadová právní úprava vysokého školství tak dovršila transformaci docentur a profesur od pracovních pozic (tehdy služebních, dnes bychom řekli funkčních míst) k profesní kvalifikaci (v současnosti projednávaný věcný záměr zákona o vysokých školách, č.j. 26338/2011-34, http://eklep.vlada.cz/, navrhuje zase posun opačným směrem). Obsáhlou diskusi k tomuto tématu není možné a užitečné zde rekapitulovat a je možné k ní nalézt řadu příspěvků. Osobně je mi asi nejbližší pohled představený Tomášem Opatrným v textu „Nový vysokoškolský zákon - výzkumné školy nebo fakulty? Co s profesory a docenty?“, http://opatrny.blog.ihned.cz/.

Pokud jde o habilitační a profesorská jmenovací řízení podle platné právní úpravy, v principu bych souhlasil s hledisky V. Šimíčka. Za nezávažnější problém těchto procedur v současnosti však považuji to, co jím zmíněno nebylo, totiž absenci odůvodnění zamítnutí žádosti habilitaci nebo o jmenování profesorem. Již při habilitačních řízení prováděných podle starého rakouského habilitačního řádu (nařízení ministra věcí duchovních a vyučování ze dne 11. února 1888, č. 2390, č. 19 ř.z., o habilitaci soukromých docentů na univerzitách) bylo považováno za samozřejmé, že zamítnutí žádosti má být odůvodněno (viz např. výnosy ministerstva školství č. 35.358 z roku 1925, č. 134.837 z téhož roku a č. 23.185 z roku 1926). Považuji za nadbytečné rozvádět myšlenku, že procedurální standard – i s ohledem na všechna specifika a akademickou podstatu těchto řízení – by nyní snad neměl být menší než před sto lety. Mám za to, že by mělo být povinností vědecké rady (například v součinnosti děkana resp. rektora jako předsedy vědecké rady a příslušné přípravné komise) dospět v případě zamítnutí žádosti v tajném hlasování též k odůvodnění, které samozřejmě musí být takové, aby mělo oporu ve spise. Současná praxe je v tomto světle podle mého názoru nejen nezákonná, ale zejména protiústavní, jde-li zde o rozhodování o podmínkách přístupu k výkonu povolání.

Relativně opatrně bych se naopak stavěl k V. Šimíčkem navrhovanému vymezení minimálního standardů požadavků pro habilitaci nebo jmenování profesorem. Obecně je nepochybně možné připustit v řízeních spočívajících na akademickém odborném posouzení velmi širokou míru úvahy správního orgánu, je-li to vyváženo procedurálnímu zárukami řádného procesu. (K této otázce se podrobněji vyjadřuji v jiných souvislostech v příspěvku „Odborné hodnocení a právo na spravedlivý proces ve věcech akreditace vysokoškolských studijních programů“, který bude publikován ve sborníku Dnů práva 2011.) Domnívám se, že jádrem problému u habilitačních a profesorských jmenovacích řízení je spíše konstrukce vědeckých rad, které jsou příslušené k hlasování o žádostech, avšak jejich složení nemusí ve skutečnosti garantovat dodržení principu peer-review: v konkrétní situaci se může stát, zejména u vědecké rady na univerzitní úrovni, že členem vědecké rady není vůbec žádný odborník právě z toho oboru, pro nějž uchazeč podal návrh. Pokud legislativa nám geograficky a kulturně blízkých německých zemí zná veřejnoprávní řízení obdobné povahy (Berufungsverfahren), konstruuje je na principu návrhu reprezentantů příslušného oboru v rámci vysoké školy (Fachbereich). Institucionální nastavení samo tak může podporovat rysy prostého „přijímání do klubu“, na něž V. Šimíček poukazuje.

V každém případě pokud mají být zaváděna kritéria pro posuzování žádostí o habilitaci nebo jmenování profesorem, je jistě nutné chápat je jako minimální (ostatně již předlitavské ministerstvo kultu a vyučování výnosem č. 1410 z roku 1903 upřesnilo, že habilitační spis představuje nejmenší rozsahu vědecké činnosti, kterou je nutné požadovat po uchazeči o habilitaci); zejména však upozorňuji, že taková kritéria nelze stanovovat směrnicí rektora, jak se někdy na českých vysokých školách dnes děje. Směrnice rektora a obdobné akty jsou interními akty řízení, jež nemohou upravovat postavení účastníků správního řízení, mezi nimiž mohou být i extraneové vysoké školy. Kritéria mohou být tedy stanovena buď vnitřním předpisem (podléhajícím registraci ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy podle § 36 zákona o vysokých školách) nebo (v soft podobě) usnesením vědecké rady, které nemá právní závaznost, ale může mít orientační význam a podle svého přesného obsahu případně zakládat legitimní očekávání uchazečů.

V souvislosti s řízením ke jmenování profesorem pak je nutno upozornit na zvláštnost, která podle mých vědomostí nemá jinak v právním řádu obdoby: zatímco fáze řízení před vědeckou radou spadá do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy podle § 6 odst. 1 písm. i) zákona o vysokých školách, dovršení tohoto řízení v případě přijetí návrhu na jmenování (tj. jmenování prezidentem republiky a související úkony spojené s kontrasignací) je výkonem státní správy. Kromě teoretických otázek (mj. zda a jaký rozsah uvážení mohou na řízení zúčastněné státní orgány – prezident, vláda, ministr školství – uplatnit) je zde i praktický aspekt. Prezidentem je jmenována vždy skupina profesorů, a to při obřadu, s jehož uspořádáním se čeká, až se z vysokých škol sejde dostatečný počet návrhů, avšak ne zase příliš mnoho, protože pak by se profesoři a jejich rodiny nevešli do velké auly Karolina, kde se promoce koná. Výsledkem je často mnohaměsíční čekání na přiznání profesorského statusu, jež přitom má konstitutivní charakter, což jistě představuje vzhledem k pracovněprávnímu a jinému významu jmenování nepříjemně do práv dotčených kandidátů. (Vše by se ovšem dost zjednodušilo, pokud by jmenování bylo – jako za mocnářství a za první republiky – prostě předáno cestou ministerstva a příslušného rektora.)

Uvažováno o úroveň výše, považuji ale za nejzávaznější problém současného nastavení habilitačních a jmenovacích řízení něco zcela jiného. Jestliže totiž má oprávnění konat habilitace a řízení ke jmenování profesorem podléhá podle platného zákona o vysokých školách akreditaci, pak je nezbytné, aby stát též úředně vymezil obory, pro něž se taková akreditace uděluje. Jde samozřejmě o naprosto zásadní zásah do akademické svobody vysokých škol a jejich schopnosti určovat strukturu akademických disciplín na nich pěstovaných. (Lze samozřejmě ale namítnout, že platný vysokoškolský zákon zásadně nehovoří o akademické svobodě ve smyslu vlastnosti prostředí, ale pouze o akademických právech a svobodách jako stavovských výsadách „členů akademické obce“.) Tento aspekt, jenž se týká celé současné podoby akreditačního systému ve vysokém školství, ovšem u nás vůbec není předmětem diskuse.

Celkově vzato je patrné, že současná úprava habilitací a profesorských jmenovacích řízení nejen není optimální, jak píše V. Šimíček, ale představuje podivný mišmaš různých historických vlivů. Právní formy vytvořené pro obsazování služebních míst ve specifické složce státní služby 19. a první poloviny 20. století byly přeneseny na udělování profesní kvalifikaci pro zastávání těchto míst ve stále ještě státních vysokých škol a následně vneseny do systému, kde vysoké školy byly zákonem z roku 1998 odděleny od státu, což bylo spojeno se zavedením institutu akreditace (pro niž jsou počty a struktura docentů a profesorů jedním z kritérií). Celá problematika pojetí a kategorizace akademického personálu vysokých škol je podle mého názoru v kontextu takových faktorů, jako jsou posilující institucionální autonomie vysokých škol, soutěž ve vysokém školství a internacionalizace vysokoškolského prostředí, zralá na důkladnou změnu, a to nikoli jen procedurální.

Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí II. Ctihodní žalobci a sprostí žalovaní nebo naopak? anebo nic z toho

2012-01-16T00:08:00.003+01:00

12) Žalobci nejsou platnou úpravou poplatků nijak výrazně motivováni k péči o kvalitu pohledávky. Ještě méně jsou motivováni, aby náklady vymáhání pohledávky, které budou uloženy protistraně, byly přiměřené. Naopak, motivace směřuje k maximalizaci takových nákladů, což je podtrženo bláznivým rozdílem mezi výší jistiny a paušálně stanovenými náhradami. Oproti tomu stojí tvrzení dr. Sokola (jehož si zde nespravedlivě vypůjčím, protože svá slova řekl v jiném kontextu): „Dlužník je ten poslední, na koho by měl být brán ohled. .Nebude poroučet věřiteli, nemá si co vyskakovat, má platit. Majetkoví delikventi si žádný zvláštní servis nezaslouží.“ No, pan doktor právně zastupoval spory, v době, když jsem dělal leda předáka na pískovišti, přesto si dovolím tvrdit, že právo našeho civilizačního okruhu je již nejméně dva a půl tisíce let vystavěno na poněkud jiných základech. Nutí dlužníka ke splnění pacta sunt servanda (s nadsázkou převedeno „jsme otroky svých slibů“). Ale zachovává mu jistou minimální ochranu. Jistě, v socialistickému právu byla ochrana dlužníků až komfortní a tento stav v mnoha ustanoveních a výkladech přetrvává. Avšak v případě státem vynucovaných náhrad nákladů bagatelních inkasních sporů uplatněných formulářovou žalobou, se kyvadlo přísnosti ocitlo v opačné úvrati. Věřitel je přímo pobízen k soudnímu vymáhání, neboť pohledávku (resp. rentabilní procento vymáhaných pohledávek) zhodnotí zajímavou přirážkou v podobě přísudku. Je motivován věci nespojovat, tratí, když dlužník zaplatí před podáním žaloby.

13) Pro podpoření naší empatie můžeme nabídnout medializovaný „skandál“ ohledně „ziskuchtivosti obcí při měření rychlosti“. I zde bychom mohli říci, že ten, kdo nedodržuje předepsanou rychlost je ten poslední, na něhož by bylo možno brát ohled. Všestranně prospěšné bude v obou případech spíše trvat na rozumném výkladu práva a proporcionalitě. Výklad výše náhrady nákladů přijatý v minulosti, kdy výše uvedený kontext nebyl ve hře, proporcionalitu ignoruje.
14) Dlužníci v těchto sporech zdaleka nejsou jen nenapravitelnými „majetkovými delikventy“. Jsou-li spolu se soudem zaslanou žalobou, která je jim doručena až s vydaným platebním rozkazem vyzváni k vyjádření, nezřídka se např. odvolávají na výsledek jednání s telefonickým operátorem věřitele (k takovému kontaktu jsou dle dokumentace předkládané žalobcem vyzýváni, a to i opakovaně), resp. popisují průběh a výsledek jednání na pobočce věřitele, z něhož plyne, že byli uvedeni v omyl. Z hlediska zdravého rozumu nepřipouští, že i před soudem lze pro znalou osobu poměrně snadno vytěžit z rozdílu mezi obsahem písemného ujednání a ústního jednání, které vedli s cílem vyřešit situaci. Nezanedbatelnou skupinu žalovaných představují lidé, kteří mají ve smluvní evidenci žalobce či evidenci obyvatel uvedenu adresu, s níž nemají žádný kontakt, či nemají zařízeno dosílání, které není levnou záležitostí. Jistě, standardní odpověď zde zní, že se měli sami starat o to, aby změna adresy byla známa. Kdo se stěhoval a patří mezi puntičkáře, může posloužit nabídkou roztodivných obtíží spojených se snahou dosáhnout ujištění, že možný věřitel skutečně akceptoval nahlášenou změnu adresy a že se neopatrným kliknutím nevrátí k adrese původní a aby o tom vydal potvrzení (u běžné rodiny jde průměrně o dvě desítky smluvních a mimosmluvních vztahů), Byrokracie vládne i věřitelům, takže i po změně nahlášené doporučeně, dojde pošta jinam. Počítá systém s chybou na straně žalobce? Jak ji sankcionuje?
15) Jindy má dlužník za sebou zkušenost z poněkud autistického stylu komunikace call center (jen dovolání se na správné místo je výkonem vyžadující vyrovnanost zenového mistra; jednou jsem během čekání na „odnepráznění“ operátora a poslechu „toaletní hudby“ napsal stručný oponentní dopis a od té doby tuto komunikaci preferuji) či z písemné korespondence, kde bez veškerou snahu nedosáhl ani po opakovaných výzvách věcné odpovědi na své námitky neexistence pohledávky. Samostatnou kapitolou je pak opakované odkazování dlužníka věřitelem na inkasní agenturu a naopak, s argumentací že v dané chvíli má právě „ten druhý“ dokumentaci ke sporu resp. je kompetentní říci, co má dlužník udělat, aby byla věc vyřešena (věřitel často není schopen sdělit aktuální výši pohledávky). Tato část právního vztahu je však v žalobní dokumentaci skryta.
16) Přidejme naprostou nesrozumitelnost rozkazního formuláře, který navíc užívá velmi malá písmenka, resp. přidejme (snadnému pochopení se vzpírající) strohý stylu podání v advokátském procesu (který vyhovuje právním profesionálům, tedy advokátům či soudu, ale nikoli laikům), a budeme váhat s odpovědí, zda laik ví, k čemu se má vlastně na výzvu soudu vyjádřit. (O tom, že by z o.s.ř. pochopil jak to má udělat, nemá cenu spekulovat ani v té nejvstřícnější náladě.) Ve spojení s velmi nešťastnou konstrukcí úroků z prodlení, která nesmyslně nutila rozepisovat v zásadě korunové položky na několik řádků (dva roky staré pohledávky se sazba může pro každý jednotlivý nárok měnit až čtyřikrát) lze pochopit, že nečinnost žalovaného může být vedle prosté zaneprázdněnosti při honbě za chlebem vezdejším a péčí o své drahé, způsobena i jistým ochromením a naučenou bezmocí. Například u žaloby na zaplacení televizní daně bylo možno zaznamenat žalobní žádání zabírající pět stran (za tři roky může jít v zásadě o 36 platebních povinností, u nichž žalobce úrok vyčísloval samostatně). Co na tom, že takto rozepsané úroky činí třeba jen 300 Kč, i člověk se středním vzděláním snadno nabude dojmu, že dluží nejméně několik desítek tisíc Kč. Uvedené obtíže by snadno vyřešil najatý advokát, avšak empirický odhad napovídá, že pro kalkulaci advokátního rentability zastupování jednotlivého účastníka je hranice výše „zastupováníhodné“ jistiny někde u 15.000,-- Kč či spíše 20.000,-- Kč. Zkrátka v bagatelních platebních sporech je právní pomoc přístupnější pro věřitele (díky agregaci a průmyslového způsobu vymáhání) než pro dlužníka. Přitom by často stačilo jen namítnout promlčení, což je rada, kterou dokáže na právní klinice poskytnout průměrný student druhého ročníku práv.
17) Připomeňme, že veškeré tyto poznámky jsou činěny na podkladu debaty o přiměřenosti nákladů řízení. Zde není bez důležitosti poznatek, že vlivem výše popsaného modelu v národním hospodářství kolují pohledávky, které nemají (a často nikdy neměly) žádnou relaci ke skutečné bonitě dlužníka, neboť jejich podstata vznikla multiplikací, na níž má lví podíl právě paušálně počítaná náhrada nákladů řízení soudního a exekučního. Samostatnou kapitolou jsou zjevně nevymahatelné pohledávky, které jsou opakovaně soudu předkládány k rozhodnutí. Snad každý soudce po krátkém zamyšlení vyjmenuje několik jmen bezdomovců, proti nimž jsou opakovaně během jediného roku uplatňovány žaloby o zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. Zda je předložená dokumentace výsledkem opakované jízdy bez jízdenky a přistižení anebo jde o plod snahy po vykazování „vysoké objasněnosti černopasažérství“, zůstane patrně navždy skryto. Tyto pohledávky tak či tak mají potenciál finanční bubliny. Ovšem lze připustit, že balík pohledávek, o nichž určitá osoba ví, že ve skutečnosti nejsou vymahatelné, se může hodit tam, kde je třeba účetně nadhodnotit či srazit skutečnou hodnotu majetku.
18) Vyhláška č. 484/2000 Sb., nutí soud přiřknout náhradu nákladů řízení účastníka zastoupeného advokátem bez přiměřeného ohledu na výši jistiny, a bez ohledu na typovou náročnost toho kterého řízení. Umožňuje, aby v pásmu jistiny 1-1.000 Kč představoval procentní podíl nákladů zastoupení (dva úkony právní služby a odměna advokáta) ve vztahu k jistině až 510 % až 510.000 %, resp. 612 % až 612.000 %, je-li zástupce úspěšného účastníka plátcem DPH. V pásmu jistiny 1.001,-- Kč -5.000,-- Kč, jde o 132 % až o 660 % resp. 158 % až 791 % (s DPH), V pásmu jistiny 5.001,-- Kč až 10.000,-- Kč jde o 96 % až 192 %, resp. 115 % až 230 % (s DPH), k čemuž je třeba vždy připočítat soudní poplatek, který se však v pásmu 1,-- Kč až 15.000,-- Kč pohybuje ve vztahu k jistině v rozmezí 4 % - 6.000 %. V případě aplikace předpisu o mimosmluvní odměně, vyhl. č. 177/1996 Sb. by v pásmu na 1.001,-- Kč činila mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby 2 x 1.000,-- Kč. Advokátní tarif stanoví výši paušální náhrady administrativních nákladů, kdy u podané žaloby jde vždy minimálně o dva úkony.
19) Občanské soudní řízení v mezidobí od přijetí koncepčního jádra citovaných podzákonných právních předpisů doznalo podstatných změn, a to jak v rovině pozitivně právní, tak rovině faktické. Zákonodárce poměrně razantně rozšířil aplikační záběr tzv. bagatelních sporů (§ 202 odst. 2 o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), v nichž významně omezil procesní práva účastníků, kteří nemají možnost podávat odvolání, resp. dovolání, pokud peněžní vyjádření předmětu sporu nepřesahuje 10.000,-- Kč, resp. 100.000,-- Kč. Zákonodárce v mezidobí rovněž rozšířil možnosti rozkazního řízení o „elektronický“ platební rozkaz (§ 174a o. s. ř.), a rozšířil možnosti tzv. náhradního doručení (např. § 46b ve spojení s ust. § 49 odst. 4 o. s. ř.), což ve spojení s možností přijetí nevysloveného souhlasu s upuštěním od ústního jednání (§ 115a ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř.) vedlo k vytvoření zvláštního typu sporů, u nichž úspěch žalobce nevyžaduje v zásadě jinou aktivitu, než převzetí věci a sepsání náležitého návrhu a jeho podání na soud. Právní praxe výrazně rozšířila fenomén tzv. formulářových žalob, užívaných zejména ve sporech o zaplacení, u nichž je typické, že jak návrhy, tak předsoudní korespondence (je-li nějaká) se u téhož žalobce liší jen v drobných jednotlivostech faktické povahy, ale základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření je neměnný. Vyrobení formulářové žaloby je proto spíše administrativním, než právním úkonem.
20) Výše popsané vlastnosti náhradových předpisů výrazně ovlivňují vnímání spravedlivosti řízení ze strany účastníků, v jistém smyslu narušují důvěru v právo, z níž je však právo živo. Obyčejný člověk skutečně obtížně chápe, proč má automaticky platit desetinásobek pohledávky, kterou zaplatil bez ohledu na vědomí pohrůžky soudním sporem, ale stalo se tak dva dny či týden po podání žaloby, která byla následně vzata zpět. Pro nejednoho soudce, který by se jinak s těmito názory obecně ztotožnil, může být obtížné převzít je se všemi důsledky. Vyžaduje to jistou odvahu, kterou lze obtížně souměřit např. s nápadem podat u kolegů žalobu na zvýšení svého platu (pokračování).

Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí I. Kontext současné diskuse o pravidlech náhrady nákladů bagatelních inkasních sporů vedených dle formulářové žaloby

2012-01-14T19:36:00.004+01:00

Přeji čtenářům Jiného práva úspěšný a po všech stránkách vydařený nový rok a děkuji majitelům Jiného práva za prostor pro třídílný příspěvek věnovaný zamyšlení nad pravidly přiznávání náhrad nákladů civilního řízení ve sporech o zaplacení do 10.000,-- Kč. Jsem si vědom, že u nás máme spoustu důležitých právních problémů, které pociťujeme jako mnohem naléhavější, než je tento přívěšek občanskoprávního soudního řízení. Avšak pravidla rozhodování o náhradách nákladů řízení mají na chod práva pocit spravedlnosti větší vliv, než se na první pohled zdá. V posledních dnech bylo téma připomenuto rozhodnutími ústavního soudu (v Nalusu zadejte „Bazcom“), jímž bylo odmítnuto téměř již přes devět desítek ústavních stížností proti rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem, což bylo pochopeno jako stvrzení tamní praxe tvrdé restrikce náhrady nákladů úspěšného účastníka, který podal tzv. formulářovou žalobu na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému v bagatelní věci (jistina ve sporu o zaplacení nepřevyšující 10.000,--Kč). Dovolte mi nejprve vymezit některé rysy kontextu celé věci, které jsou podle mého názoru důležité.

1) Význam svobodné a nezávislé advokacie pro chod práva a spravedlivý proces nelze přecenit. Dnes se již žádný ministr nebude hlásit k větě: „Některým advokátům otrnulo a vystupují na obranu obviněných, zatímco jejich úkolem je podporovat žalobu“ (ministr Alexej Čepička 14. 11. 1949), Nezávislá advokacie musí mít svou materiální bázi (rozuměj garanci relativní stability zdrojů, z nichž je financována). Bez advokacie není vlády práva. Financování profesionální právní pomoci je v praxi zajišťováno hned dvěma předpisy - advokátním tarifem (177/1996 Sb.) a vyhláškou o paušální výši odměny nákladů řízení (484/2000 Sb.) paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Pravidla nastavená těmito podzákonnými předpisy mají pro výkon advokacie srovnatelnou důležitost jako zákon o advokacii. Podoba obou předpisů této důležitosti neodpovídá .Všimněme si, že ačkoli pravidla náhrady nákladů řízení míří na jeho účastníky, fakticky rozhodují o rentabilitě advokacie (vykonávané podnikateli) a tím nepřímo i o kvalitě právní pomoci, kterou monopolně poskytují členové komory.
2) Hospodářské turbulence nás provází již třetím rokem. Tento fakt má vliv na všechny právní aktéry: účastníky (kteří se setkávají se situacemi dříve jimi samými nevídanými), soudy (jež předvídaly, že hospodářský propad přinese skokový nárůst případů např. vlivem snížené schopnosti dostát svým závazkům a zvýšené nutnosti soudit se o něco, nad čím se dříve mávlo rukou nebo třeba nutnosti žádat soud o korekci výši výživného),ale i na advokáty. Potíže s financováním dolehly i na advokáty, jejichž počet sice dál vzrůstá a vzrůstá i počet potenciálních klientů, avšak klesá procento klientů solventních. Své zdroje omezil i stát, který již druhým rokem snížil odměnu dle advokátního tarifu o 30 %.
3) Advokáti, kteří nemají, na rozdíl od státu, své jisté, se museli poohlédnout po nových příležitostech a promýšlet nové obchodní modely. Souběžně vzrostl počet nízkých pohledávek stejnorodých pohledávek, které již nebyli věřitelé ochotni odepsat. Působení těchto dvou vlivů dalo patrně vzniknout dynamickému růstu inkasních subjektů, jímž jsou buď advokáti samotní, anebo anonymní akciové společnosti zastupované advokáty, jimž vedle síťových podnikatelů dodávajících vodu, plyn a elektřinu, začaly pohledávky prodávat (či hromadně předávat k soudnímu vymáhání) subjekty napojené na veřejnou sféru (dopravní podniky, zdravotnická zařízení) ale i stát (policie či správa mýta).
4) Soudní soustava čelí trvalému růstu věcí, u nichž je třeba naplnit rozhodovací funkci. Přitom procesní pravidla zůstala neměnná a proběhla finanční a personální restrikce. Pokud do soustavy pustíte vyšší vstupní tok, aniž by se posílily zdroje k jejímu zvládnutí, pak buď musíte zjednodušit proceduru vyřízení, anebo se řízení prodlouží a poroste počet nevyřízených věcí. Další možností, jak zvýšený tok zvládnout bez průtahů je příklon ke striktně formálnímu rozhodování. Další možnost není. Čtenáře, který na tomto místě navrhuje „odklon od lenosti“ a zvýšení pracovního tempa musím zklamat. Pro takové řešení prostor nevidím, mohu nabídnout jen podobenství s frontou na poště. Její délka může sice být způsobena nemístnou rozvážností paní na přepážce, ale ta, i kdyby se přetrhla, při určité míře toku klientů nezmůže nic proti nárůstu fronty. A když zvýší dále tempo, je nespokojená ona i klienti. Pomohlo by snížit počet „razítek“ či úkonů nutných při obsluze jednou klienta a někdy je třeba otevřít více přepážek či přijmout pomocníky pro snadné úkony. Zkrátka fronta automaticky neznačí flákání se. Není dobré tlačit, aby „se s tím člověk tolik nemazal“, neboť ono „to“ tvoří smysl a podstatu služby, kvůli níž je celý ten cirkus stvořen a placen. Ale zpět k nákladům.
Nezamýšlené důsledky dobře míněných opatření
5) Zrovna v době počátku vzrůstu nápadu zavedlo Ministerstvo spravedlnosti tzv. elektronický platební rozkaz, který měl být jedním z kroků k efektivnosti justice. Počáteční nedůvěra uživatelů měla být překonána i snížením soudního poplatku na polovinu. Trpké pousmání vyvolává vzpomínka na argument, že stát v tomto řízení ušetří, a proto i poplatek musí být menší. Proč trpkost? Tam, kde je elektronický pouze vstup, a kde proces zpracování je fakticky „papírový“, přičemž papírový je povinně výstup, jakož i veškerá komunikace s okolím v průběhu procesu, tam dvoukolejnost nemůže přinést nic jiného, než zvýšení časových, procesních a finančních nákladů. Z hlediska našeho tématu je podstatné, jak se snížení ceny soudního vymáhání promítlo do odhadu, jakou typovou kvalitu ještě může mít pohledávka, kterou se ještě stojí za to risknoit vymáhat Tato cena se snížila, snížil se i požadavek na nutnou kvalitu, a tedy vzrostlo procento pohledávek, které jsou u soudu vymáhány, což by přineslo růst i při konstantním nápadu. Souběžně se snížila motivace pečovat o to, aby pohledávka byla kvalitně ošetřena, tj, aby byly provedeny ty úkony, které vyústí v rozhodnutí pohledávku u soudu nepodána pro reálně hrozící neúspěch, anebo zajistí před podáním žaloby, že protistrana splní (nyní je pro žalobce připravujícího žalobu zaplacení před podáním žaloby). To vše se odehrálo v situaci, kdy začal nápad objektivně růst.
6) Dalším opatřením, které mělo ulevit soudní soustavě jako celku, bylo pětinásobné zvýšení hranice bagatelnosti sporu s finančně ohodnoceným předmětem, kde po rozhodnutí soudu prvního stupně není odvolání přípustné. U subjektů, které se snaží racionálně zvažovat, jakou pohledávku ještě stojí za to „zasoudit“, musel tento fakt spíše posílit chuť jít do rizika, zejména u jednoduchých sporů. Odpadla jedna z „komplikací“ přinášející potenciálně zvýšené náklady a snižující rentabilitu.
7) Dlouhodobým a stále uspokojivě nevyřešeným problémem je doručování soudních písemností, včetně rozsudků. Byly rozšířeny možnosti náhradního doručení, a to opět v době, kdy začal nápad dynamicky růst. Zvýšila se tak pravděpodobnost, že protistrana bude v řízení nečinná, což opět spíše snížilo vnímání rizika, že žaloba u soudu neuspěje.
Některé případy svědčící o dysfunkci
8) Mnoho z výše zmíněných problémů by neexistovalo, kdyby soudní poplatek pokrýval náklady soudního sporu (včetně určité marže). Justice by měla z nárůstu práce prospěch. Kdyby nezvládala, navýšila by kapacity. Tak tomu být nemůže, neboť poplatek nesmí být tak vysoký, aby odrazoval oprávněné od záměru vymáhat svůj nárok soudně (právní stát zakazuje odepření spravedlnosti); musí být přiměřený průměrné příjmové hladině, což však zároveň znamená, že poplatek nevyváží náklady, které státu se sporem vznikají.
9) Věci navržené k vyřízení elektronickým platebním rozkazem měly být pro soudy snadno k vyřízení. Tomu odpovídá také výkonový koeficient, jímž ministerstvo těchto případech hodnotí práci soudu, a podle něhož přiděluje finance. Vlivem snížené kvality takto uplatněných pohledávek (viz výše) je procento věcí EC projednávaných standardní procedurou velmi velké. Elektronickým platebním rozkazem jsou rozhodovány věci, kde žalovaný nepřebírá poštu na adrese trvalého pobytu, a vydaný rozkaz je třeba nejprve zrušit a pak běžně projednat. Výjimkou nejsou ani několikerá ústní jednání, řízení, v nichž jsou zpracovávány znalecké posudky (např. na podpis atd.). Elektronickým platebním rozkazem jsou vymáhány i náhrady škody a další a další věci, které rozhodně nejsou jednoduchými platebními žalobami, které lze projednat a rozhodnout po půlhodinovém jednání.
Dopad na podobu civilního řízení
10) Hospodářská krize přinesla skokový nárůst jak počtu bagatelních platebních sporů, tak počtu inkasních subjektů vymáhajících zaplacení hromadným způsobem. Ministerstvo spravedlnosti z hlediska přidělování zdrojů považuje tyto platební spory za jednoduché, za spory snadno a rychle rozsouditelné. To platí, pokud automaticky předpokládáme, že drtivá většina těchto návrhů je předložena k rozhodnutí v řádné podobě, tedy plně zdokumentované, důkazně podložené, s pravdivými a úplnými tvrzeními a v případech, kdy žalovaný svým chováním skutečně dal najevo, že odmítá plnit. (Ponechme stranou, že implicitní „pracovní normy“ ministerstva spravedlnosti zde automaticky předpokládají, že v drtivé většině těchto sporů nebude vůbec nařízeno jednání.) Jenže tento předpoklad není ani zdaleka automaticky splněn.
11) Jistě, soud při svém rozhodování vychází i z poznatků z předchozí rozhodovací praxe, mezi něž patří i zkušenost s tím kterým účastníkem, s jeho obecnou věrohodností a s věrohodností a povahou jím předkládaných údajů. Objeví-li se však inkasní subjekt zcela nový, tam tyto poznatky chybí. Časové náklady zde jsou nepochybně vyšší, než u „rutinního“ sporu vedeného zavedenými subjekty a tyto náklady vzrostou, objeví-li se poznatky nasvědčující, že spor není v některém ohledu standardní (například že daný subjekt masově žaluje i pět a více let promlčené pohledávky), anebo jde o věc zcela novou (žaloba na doplacení pár korun silničního mýta z doby před dvěma lety nepochybně vyžaduje důkladné seznámení se s povahou údajů které žalobce předkládá k uvěření, což zesílí zejména tam, kde žalovaný spíš mimoděk upozorní, že žalovaná částka činí promile z plnění, které žalobci v dané době bez obtíží, řádně a včas zaplatil). Pořád je nutno mít na zřeteli, že žaloba může být podána v důsledku administrativní chyby. Připomeňme, že vše se tak děje v situaci, kdy je na soudy vyvíjen tlak, aby i tyto spory rozhodovaly rychleji a rychleji (k běžnému civilnímu nápadu rozhodnout dalších dvacet až třicet platebních sporů rúzných žalobců). Tlak tvořený tabulkovými koeficienty výkonnosti je v této situaci tlakem na formalismus, který v případě rozkazního a kvazirozkazního řízení (§ 115a o.s.ř.) zvýhodňuje žalobce. (pokračování).

Přezkum sociálních práv ústavními soudy I.

2012-01-11T15:51:00.015+01:00

Vzhledem k tomu, že se jedná o můj první příspěvek (pokud mě čtenáři nepřesvědčí o opaku tak o všem nikoliv o poslední), chtěl bych týmu Jiného práva především poděkovat za pozvání. Neočekávám sice, že by můj následující příspěvek vzbudil takové vášně jako povzdech Pavla Molka nad jednou námitkou podjatosti, přesto bych však velmi ocenil jakékoliv reakce ctěného publika (které, jak teď už vím, na Jiné právo pořád v hojné míře chodí).

Na Ústavní soud v minulých dnech dorazil další z návrhu opozičních poslanců na zrušení reformních zákonů v sociální oblasti, což nám otevírá další možnost zamyslet se nad tím, jak by měl Ústavní soud k podobným návrhům přistupovat. Pokud se budeme touto otázkou zabývat skutečně vážně, musíme si předtím poradit s celou řadou předběžných otázek, dlčích otázek apod., a proto jsem se rozhodl rozdělit tento příspěvek do několika částí, které budu publikovat s několikadenním odstupem. Pro čtenáře, které tato problematika vůbec nezaujme, kterých se – hádám – pár najde, jsem si však připravil i další témata, kterými budu seriál o ústavních sociálních právech prokládat.

Problémy při přezkumu zásahů do základních sociálních práv

Pokud se na problém, jak přistupovat k ústavně zaručeným (základním) sociálním právům, podíváme z perspektivy našeho Ústavního soudu, narazíme na dva základní problémy. Prvním problémem je skutečnost, že obvyklé zdroje inspirace českého Ústavního soudu (judikatura ESLP, SÚS, SCOTUS, případně jiných ústavních soudů) při tvorbě judikatury k základním sociálním právům příliš nepomohou. Není přitom žádným tajemstvím, že judikatura zavedených ústavních soudů či ESLP měla a má na judikaturu českého Ústavního soudu zásadní vliv. Například rozhodnutí SÚS byla naším Ústavním soudem citována více než 40 (vyhledáno v databázi NALUS), přičemž přejímání výkladu některých konceptů (právní stát) se zajisté často obešlo i bez citace. Podle mého názoru není taková inspirace a priori důvodem ke kritice, nýbrž jde právě naopak o pochopitelnou snahu ústavního soudu v mladé demokracii nevybočit z obecně uznávaných mezí. Bylo by konec konců marné předstírat, že náš ústavní pořádek je zcela originálním dílem a nikoliv ústavou čerpající svůj obsah ze starších zdrojů. Druhým problémem je pak jistá tajnosnubnost české ústavní úpravy (zejména vztah čl. 4 odst. 4 a čl. 41 Listiny), kterou musí Ústavní soud při rozhodování o sociálních právech překlenout. K naznačení prvního problému by měl postačit první díl seriálu, problém druhý pak bude rozveden v dalších dílech.

Obtížnost hledání inspirace pro rozhodování sociálních kauz Ústavním soudem je způsobena tím, že ústavní systémy „starých demokracií“, jimiž se Ústavní soud mohl inspirovat při tvorbě judikatury ke „klasickým“ základním právům, totiž základní sociální práva neznají buď vůbec, nebo je chrání výrazně jiným způsobem.

Jako příklad jiného přístupu k sociálním právům může posloužit německá ústavní úprava, která na rozdíl od úpravy české nechrání subjektivní základní sociální práva, nýbrž pouze zakotvuje koncepty sociálního státu, resp. sociálně tržní ekonomiky a chrání je jako objektivní právní hodnoty. Reprezentantem dalšího z odlišných přístupů je ESLP (byť nejde o ústavní soud), který při výkladu Úmluvy, často hledá a nachází sociální aspekty klasických základních práv (srov. např. rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 23. 4. 2002, Larioshina v. Russia). Případně je možné, aby ústavní systém oba dva přístupy kombinoval, k čemuž postupem času dospěla judikatura SÚS, která může sociální práva chránit nejen skrze aplikaci sociálněstátní klauzule, nýbrž např. i nalezením sociálního aspektu práva na lidskou důstojnost (k tomu srov. např. nález z 9. 2. 2010, 1 BvL 1/09, 1 BvL 3/09, 1 BvL 4/09 – Hartz IV).

V zásadě tedy můžeme rozlišit v podstatě mezi čtyřmi základními modely úpravy základních sociálních práv v ústavních systémech. 1) Sociální práva nejsou chráněna vůbec, 2) Sociální práva jsou chráněna jako aspekt práv klasických (např. nízký důchod může být prismatem citovaného rozhodnutí Larioshina vnímán jako porušení zákazu nelidského či ponižujícího zacházení), 3) Sociální práva jsou chráněna skrze objektivní klauzule typu klauzule sociálního státu a 4) Sociální práva jsou chráněna jako subjektivní základní práva, tj. jsou explicitně zakotvena v ústavách.

Právě do čtvrté kategorie spadá Česká republika. Pokud tak chceme nahlédnout za hranice a pokusit se srovnat přístupy jednotlivých států k sociálním základním právům, bylo by nejprve vhodné zjistit, které další státy lze do čtvrtého modelu zařadit.

Původ základních sociálních práv

Úprava základních sociálních práv je poměrně novým vynálezem. Určité náznaky základních sociálních práv obsahovala již Výmarská ústava (např. čl. 160, ostatní články šly spíše cestou ochrany objektivních hodnot), avšak do ústavního mainstreamu se základní sociální práva dostávala až od 70. let 20. století (vynechme přitom úpravu v socialistických státech).

Poměrně rozsáhlý ústavní katalog sociálních práv má tak např. Portugalsko (ústava z roku 1976, zejm. články 58 a 59), ale skutečný boom přinesly až nové ústavy přijaté po revolucích na přelomu 80. a 90. let 20. století. Mezi země, které v této době zakotvily významné záruky sociálních práv do svých ústav, patří mj. Jihoafrická republika, Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Litva, Lotyšsko a mnohé další.

V těchto ústavách se setkáme např. se zakotvením práva na přiměřenou (resp. odpovídající) odměnu za práci, práva na příspěvky od státu v určitých definovaných situacích (důchody, dávky v nezaměstnanosti), práva na bezplatné vzdělání či práva na bezplatné zdravotnictví. Jde na první pohled o práva pozitivní (byť pod hlavičkou ekonomických práv se setkáme s i právy negativními, např. právem na svobodnou volbu povolání, které konec konců známe i ze starších ústavních úprav, mj. čl. 12 německého základního zákona) a navíc o práva, která se v řadě států neobjevovala ani na zákonné úrovni.

Nebylo proto divu, že jejich ústavní zakotvení a z toho plynoucí záruky (ochrana ústavním soudem, obtížná změna) se neobešlo bez odezvy. Celá řada zahraničních ústavních právníků [srov. např. Cass Sunstein, Against positive rights, 2 Eastern European Constitutional Review (1993)] v této bouřlivé době vyslovovala obavy z toho, jak zakotvení základních sociálních práv, která ne zcela zapadala do konceptu tradičních základních práv ovlivní ústavní systémy (a rovněž ekonomiky!) nových demokracií. Některé z vyřčených obav se později naplnily [k situaci v Maďarsku srov. Andras Sajo, How the Rule of Law Killed Hungarian Welfare Reform, 5 Eastern European Constitutional Review 31 (1996)]. Bylo však jasné, že to, jak se základní sociální práva osvědčí, bude záležet především na přístupu důležitých ústavních aktérů k nim a že důležitou roli budou hrát zejména ústavní soudy.

Úprava sociálních práv totiž ve většině zmíněných ústav nebyla příliš konkrétní a dovolovala ústavním soudům excesy oběma směry, tj. od úplné rezignace na jejich ochranu až po bezbřehý paternalismus ústící ve faktické ústavní vyloučení politické soutěže v sociální a ekonomické oblasti. Skutečnost, že zakotvení sociálních práv v ústavách nemusí znamenat katastrofu, pokud k nim ústavní aktéři přistupují umírněně, později uznal i dříve nesmiřitelný kritik Cass Sunstein (Social and Economic Rights? Lessons from South Africa University of Chicago, Public Law Working Paper No. 12). O tom, zda se katastrofické scénáře naplnily v České republice a dalších zemích střední a Východní Evropy se však rozepíšu až příště.

Mezi tři základní otázky, které bude další díl seriálu řešit, bude patřit: 1) Jaké přístupy umožňuje ústavním soudům (zejména Ústavnímu soudu v ČR) ústavní úprava, 2) Který z těchto přístupů si ten který ústavní soud zvolil a 3) Který z těchto přístupů pokládám za nejvhodnější a proč.

Habilitace: iniciační rituál anebo správní řízení?

2012-01-11T11:05:00.002+01:00

Nezastírám, že k sepsání tohoto postu mne přímo inspirovalo několik habilitačních řízení, kterých jsem byl přímým svědkem, účastníkem, anebo jsem o nich byl přinejmenším zpraven z důvěryhodných zdrojů. Kladu si přitom velmi skromný cíl: alespoň otevřít diskusi nad faktickou podobou těchto řízení.

Název postu může být považován za zbytečně provokativní. Zvolil jsem jej však proto, že se se v některých konkrétních případech nemohu ubránit pocitu, že smysl habilitačního řízení vnímá řada kolegů nikoliv jako ověření splnění zákonných odborných a vědeckých požadavků ke jmenování docentem, nýbrž jako prapodivný iniciační rituál. Rozhodující důvod, pro který se někdo nakonec stane či nestane docentem, v konečném důsledku (alespoň u některých členů vědeckých rad) nespočívá v osobních kvalitách habilitanta, nýbrž spíše v jakémsi uznání sounáležitosti s danou akademickou komunitou. Není vposledku až tak důležité, jak je uchazeč kvalitní, nýbrž spíše to, zda je – slovy sira Humphreyeho – „jedním z nás“: zda si odseděl potřebný počet let na katedře, zda se k ostatním chová dostatečně kolegiálně a uctivě (prostě, zda „netrhá partu“), přihlíží se k jeho věku a sociální situaci apod.

V závislosti na konkrétní osobě proto oponenti či členové habilitačních komisí jsou schopni jako významnou přednost habilitanta vyzvednout, že v habilitační práci přesně cituje právní předpisy anebo že na přednášce použil powerpointovou prezentaci; naopak deficitem může být nedostatečný počet odučených hodin na alma mater, který sice nezpochybňuje jinak vynikající a prokázané odborné kvality kandidáta, nicméně přece jen vyvolává pochybnosti o jeho dostatečném sepětí s akademickou komunitou.

Také z těchto důvodů jsem velmi rád, že 7. senát Nejvyššího správního soudu nedávno jasně uvedl, že habilitační řízení je správním řízením, jehož výsledek je soudně přezkoumatelný (rozsudek 7 As 66/2010 z 24. 11. 2011, www.nssoud.cz). „Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem nelze v žádném případě považovat za jakési soukromé řízení jen proto, že do něho uchazeč vstupuje dobrovolně a že i v případě, pokud by v něm neuspěl, mu nic nebrání i nadále vědecky bádat. Obě řízení jsou totiž svého druhu autorizačními řízeními prováděnými k tomu zákonem pověřenými subjekty (vysokými školami disponujícími příslušnou akreditací) a v případě řízení ke jmenování profesorem též v určité míře ministrem školství a především prezidentem republiky rozhodujícím jako správní orgán na základě zmocnění daného mu k tomu zákonem v souladu s čl. 63 odst. 2 a odst. 3 Ústavy. ... Pro uvedená řízení platí, že ti, kdo jimi úspěšně projdou, získají v rámci akademického a vědeckého prostředí (a to nikoli jen v rámci vysoké školy či fakulty, na nichž aktuálně vykonávají svoji pedagogickou či vědeckou činnost, nýbrž potenciálně na všech vysokých školách řídících se zákonem o vysokých školách) privilegované postavení umožňující jim se v podstatně významnější míře než jiné osoby podílet na rozhodovacích procesech při výkonu veřejné správy. Např. pouze docenti či profesoři mají právo bez toho, aby k tomu museli být individuálně schváleni vědeckou radou příslušné vysoké školy či fakulty, zkoušet při státní zkoušce (viz § 53 odst. 2 zákona o vysokých školách. Tyto osoby mají privilegované postavení i v jiných ohledech, zejména jako členové habilitačních komisí či hodnotících komisí v řízení ke jmenování profesorem. Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem je tedy správní řízení vedené podle zákona o vysokých školách s vyloučením subsidiární použitelnosti správního řádu (§ 72 odst. 13, § 74 odst. 7 zákona o vysokých školách) vyjma základních zásad činnosti správních orgánů (viz § 177 odst. 1 a vzhledem k povaze obou řízení zejm. § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 6 odst. 1 správního řádu), jehož výstup (negativní i pozitivní) je na základě žalob příslušných oprávněných subjektů přezkoumatelný ve správním soudnictví.“

Po tomto rozsudku je namístě uvažovat dále: co vlastně by mohlo a mělo být předmětem soudního přezkumu? O návrhu na jmenování docentem se totiž podle zákona rozhoduje tajným hlasováním a teprve pokud se většina členů vědecké rady vysloví v tomto hlasování pro podání návrhu, je tento návrh postoupen rektorovi. Rektor buď uchazeče jmenuje docentem anebo nesouhlasí-li s návrhem, předloží jej se svým odůvodněním vědecké radě vysoké školy. Pokud návrh většinu hlasů nezíská, řízení se zastavuje; v opačném případě zjevně již rektor nemá prostor pro vlastní uvážení a docenta jmenuje.

Základní problém spočívá v tom, že vědecká rada rozhoduje tajným hlasováním a je tak z povahy věci zřejmé, že toto rozhodnutí kolektivního nemůže být věcně odůvodněno. Skutečné důvody, pro které jednotliví členové vědecké rady hlasovali pro nebo proti návrhu, totiž nejsou nikterak oficiálně zjistitelné.

Za stávající zákonné úpravy je proto přinejmenším nezbytné, aby byly transparentní všechny podklady, na jejichž základě vědecká rada rozhoduje. Zejména se jedná o všechny podklady habilitační komise, která samozřejmě disponuje největším množstvím informací. Právě z obsahu těchto podkladů lze nepřímo dovozovat, z jakých důvodů vědecká rada rozhodla určitým způsobem.

Současně by mělo být v praxi požadováno, aby tato komise nepůsobila jen jako „sběrné místo“, shromažďující toliko podklady dodané uchazečem, nýbrž aby prováděla i vlastní šetření. Neměla by proto např. ustat na konstatování, že habilitant publikoval tolik a tolik monografií, učebnic, článků atp. Je namístě podrobit kritickému hodnocení obsah těchto textů: nejde ve skutečnosti jen o recyklaci jediného článku či jedné učebnice v různých publikačních formách? Obsahují tyto texty skutečně něco nového, anebo jde jen o publikaci textů právních předpisů; v „lepším případě“ i důvodových zpráv? Nepůsobí habilitant jako vyučující i na dalších školách, o kterých ve svých podkladech mlčí? Nepodílel se uchazeč v minulosti přímo či nepřímo na nějakém případu plagiátorství, případně jiného porušení profesní etiky? Atp. Podotýkám, že většina těchto informací je dohledatelná z veřejně přístupných zdrojů.

Habilitační komise by prostě měla vědeckou radu informovat nejen o tom, o čem se dozvěděla od samotného habilitanta, nýbrž též o vlastních zjištěních. Podobnou aktivitu totiž nelze očekávat od samotné vědecké rady, kterou tvoří několik desítek osobností často se specializací, která se zcela míjí se specializací uchazeče. Je pak samozřejmě právem uchazeče závěrům a doporučením komise oponovat a je věcí samotné vědecké rady, jak s těmito informacemi při svém rozhodování naloží.

S tím velice úzce souvisí další klíčový problém: složení habilitační komise, o němž ze zákona rozhoduje vědecká rada na návrh děkana či rektora. Toto složení totiž může být pro habilitanta jak „vstupenkou do ráje“, tak také „smrtícím polibkem“. Právě habilitační komise totiž jmenuje tři oponenty habilitační práce a předkládá vědecké radě doporučení, zda má být uchazeč jmenován.

Zde narážíme na klíčový problém malého českého akademického prostředí. Členem habilitační komise totiž může být jen profesor, docent nebo významný představitel daného nebo příbuzného oboru. Je tak zřejmé, že okruh potenciálních členů habilitačních komisí je natolik malý a současně i nutně osobně propojený, že představa o jeho úplné nezávislosti a nestrannosti je zcela utopická. Přinejmenším by však měl platit alespoň minimální požadavek: na výsledku habilitačního řízení by neměli být členové habilitační komise přímo zainteresováni. Proto např. považuji za nevhodné, aby členem této komise byl třeba vedoucí (a zřejmě ani člen) stejné katedry, jelikož v tomto případě je zmíněná zainteresovanost zpravidla nesporná.

Další zásadní problém spočívá v chybějících lhůtách. Jakkoliv se na habilitační řízení nevztahuje správní řád ani lhůty tam uvedené, není současně možné, aby zde lhůty neplatily žádné. Bez změny zákonné úpravy si lze představit dvojí možné řešení: transparentní stanovení lhůt ve vnitřních předpisech vysokých škol (např. formou směrnice rektora), anebo dovození přiměřených lhůt kazuisticky. Jinak řečeno, pokud žádné lhůty nebudou alespoň interně stanoveny a dodržovány, je velmi reálné, aby uchazeč, který třeba před dvěma roky podal návrh a od té doby se nic viditelného nestalo (habilitační komise např. ani nejmenovala oponenty), podal žalobu na nečinnost správního orgánu a poté by soud musel dovozovat existenci obecných zásad řízení. Dovedu si tak představit, že by např. již na nejbližším zasedání vědecké rady po podání návrhu na jmenování docentem muselo být rozhodováno o složení habilitační komise, tato by musela nejpozději do jednoho měsíce od svého ustavení jmenovat všechny oponenty a tito oponenti by byli povinni předložit svoje posudky do tří měsíců od jmenování apod.

Konečně velký problém spatřuji v tom, že je velmi nejasné, jaké podmínky musí uchazeč vlastně splnit. To třeba znamená, kolik a jakých tuzemských a zahraničních publikací se vyžaduje, kolik by měl mít „odučeno“, jaká je obvyklá expertní a konferenční činnost atp. V tomto případě se však kloním jen k doporučujícím a nikoliv „tvrdým“ požadavkům, jelikož v opačném případě by došlo pouze ke zcela formalistickému a nesmyslnému „honění čárek“. Jde prostě o to, aby byla nastavena jakási minimální laťka, která by každého případného uchazeče varovala, že pokud jí nedosáhne, neměl by návrh ani podávat.

Závěr: reálný stav habilitačních řízení v Česku určitě není optimální a je nejvyšší čas diskutovat o jeho zlepšení. Pokud se budeme pohybovat v mezích stávající zákonné úpravy, doporučuji se zaměřit (1.) na způsob jmenování a faktickou činnost habilitačních komisí, (2.) na zavedení odpovídajících lhůt pro jednotlivé fáze habilitačního řízení a (3.) na transparentní stanovení minimálních požadavků. Pokud totiž habilitaci vnímáme – i přes veškerá specifika akademického života - jako správní řízení a nikoliv jako nahodilý iniciační rituál, musí být transparentní, předvídatelné a co nejvíce odolné svévoli.

Itálie odsouzena Soudním dvorem, jelikož její právní úprava neumožňuje odškodňovat jednotlivce za škodu způsobenou porušením práva EU soudy

2012-01-06T20:53:00.000+01:00

Z pravidelného přehledu judikatury ESD, který zpracovávám pro časopis Soudní rozhledy, mi vypadl zajímavý rozsudek Soudního dvora, který byl vynesen 24. listopadu 2011. Itálie byla odsouzena v řízení o porušení práva EU, jelikož její právní úprava neumožňuje odškodňovat jednotlivce za škodu způsobenou porušením práva EU italskými soudy.

Podle čl. 2 odst. 2 zákona č. 117 ze dne 13. dubna 1988 o náhradě škod způsobených při výkonu soudních funkcí a občanskoprávní odpovědnosti soudců totiž nemůže "při výkonu soudních funkcí výklad právních pravidel a posouzení skutkových okolností a důkazů zakládat odpovědnost".

Žaloba Komise se opírala o starší rozsudek ESD ve věci Traghetti del Mediterraneo, kde již Soudní dvůr konstatoval totéž v kontextu řízení o předběžné otázce. Zajímavým na tomto rozsudku je tak především "partyzánský" způsob jeho zveřejnění (neboť je dosud na strákách ESD dostupný pouze ve francouzštině a italštině, přičemž pravidlem pro publikaci rozsudků pětičlenných senátů ESD je, že se uveřejňují v jazycích všech členských států) i skutečnost, že v řízení neintervenovaly další členské státy (což lze připsat tomu, že se o něm jednoduše nedozvěděly, neboť jsou informovány pouze o nových předběžných otázkách; v jiných řízeních musí spoléhat jako kdokoliv jiný na informace v Úředním věstníku). Pokud jsou totiž správné závěry ohledně české právní úpravy (zák. č. 82/1998 Sb.), které prezentuje tato kniha, není vyloučena podobná žaloba ani proti České republice. Ta totiž náhradu škody za rozhodnutí soudů, jež porušují právo EU, vylučuje taky- i když z jiných důvodů.

Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky

2012-01-04T03:57:00.006+01:00

Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky.

Požadavky:

- vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- analytické a systémové myšlení;
- zájem o právo Evropské unie, schopnost orientovat se v judikatuře Soudního dvora, ESLP, stejně tak jako v mezinárodním právu;
- znalost dvou cizích jazyků podmínkou (němčina výhodou);
- výborná znalost českého jazyka; - orientace v právních informačních systémech českých, evropských a zahraničních,
- zájem o hlavní oblasti rozhodovací činnosti NSS (daňové právo, sociální zabezpečení, mezinárodní ochrana, základní práva a svobody, hospodářská soutěž atd.);
- dobrá znalost práce s počítačem, případné programátorské schopnosti vítány.

Náplň práce:

- zpracovávání rešerší a analýz k problematice evropského a srovnávacího práva;
- sledování a vyhodnocování vývoje práva a judikatury v rámci Evropské unie a Rady Evropy;
- práce s judikaturou Nejvyššího správního soudu a správních úseků krajských soudů;
- správa databáze judikatury a příprava Sbírky rozhodnutí NSS a pod.

Vhodné i pro absolventy, praxe výhodou. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte prosím nejpozději do konce ledna 2012 na adresu: lenka.mala@nssoud.cz, kam můžete případně směrovat i své dotazy. Bližší informace o činnosti a personálním složení Oddělení dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu najdete na http://www.nssoud.cz/.

Termín nástupu: dle dohody.

Ke zpolitizování diskuse o reformě právnického vzdělávání v USA

2012-01-04T03:38:00.001+01:00

V posledních dnech roku 2011 vydal americký federální odvolací soud pro osmý okrsek rozsudek ve věci Wagner v. Jones (zde), který je výbornou ilustrací k tématu zpolitizování debaty o reformě právnického vzdělávání v USA. Problém byl zmíněn v jednom z listopadových příspěvků (zde) a reakce čtenářů volaly po návratu k této otázce.

Zpolitizování debaty o reformě právnického vzdělání je založen na tvrzení, že mezi pedagogy na právnických fakultách v USA převládají levicové, ne-li dokonce krajně levicové názory. Jakou to má souvislost s právnickým vzděláváním? Kolik z nás vědělo nebo mělo tušení, kolik našich pedagogů jak volilo? Kolik z nás a jak často sedělo na přednášce a říkalo si: „Jakpak pan profesor asi letos volil?“ Politické přesvědčení pedagoga nemusí být zjevné, ani když se výuka neomezí jen na přehled a analýzu platného práva, ale zahrne i diskusi o vývoji úpravy a okolnostech, které vývoj ovlivnily, a o možných alternativních řešeních (ať už z pohledu srovnávacího práva či na základě hypotetických příkladů) a jejich kladech a záporech. Někteří takový apolitický přístup upřednostňují. Přispívá k otevřené diskusi se studenty, kteří by se neměli zdráhat vyjádřit své názory v obavě, že se jimi dotknou politického přesvědčení svého pedagoga.

Z vlastního pozorování (založeného samozřejmě na velmi omezeném vzorku) mohu potvrdit, že apolitický přístup k výuce není na právnických fakultách v USA ani zdaleka normou. Své politické názory pedagogové neváhají studentům sdělit, a to někdy i formou spíše agresivní. Čím to je? Profesoři práv se hojně politicky angažují. Ten, z jehož kurzu někteří studenti utekli, neboť se jim první hodina jevila jako naprostá politická agitka, se za pár let ocitl ve federální vládě. Spojení pedagogů s politikou je těsné – jak naznačuje i kariéra současného prezidenta USA, který v letech 1991–2004 vyučoval na právnických fakultách. I když je snad zbytečné očekávat, že se pedagogové navždy vzdají jakéhokoli angažování se v politice, je možná otázkou, do jaké míry se mají jejich politické názory prolínat do výuky základních povinných předmětů (narozdíl snad od volitelných seminářů, zvláště těch koncipovaných jako politická diskuse).

Případ Wagner v. Jones se týká údajné diskriminace na základě politického přesvědčení při výběru zaměstnance – člena právnické fakulty. Paní Wagner, která již na právnické fakultě Iowské univerzity pracovala na částečný úvazek jako instruktorka právního psaní, se ucházela ve výběrovém řízení o místo na plný úvazek. Členové fakulty hlasovali proti jejímu zaměstnání (hlasování členů fakulty je běžnou součástí výběrových řízení na pedagogická místa) a děkanka Jones se rozhodla řídit se výsledkem hlasování a paní Wagner na místo nenajala. Paní Wagner se pak opakovaně snažila získat jiné místo na fakultě, ale vždy byla odmítnuta a místo ní byli přijati uchazeči, o kterých je paní Wagner přesvědčena, že měli nižší kvalifikaci než ona. Paní Wagner podala žalobu na děkanku Jones pro diskriminaci z důvodu politického přesvědčení. Diskriminována byla prý pro své republikánské názory – je registrovanou voličkou republikánské strany a pracovala v organizacích bojujících proti potratům a za tradiční rodinné hodnoty. Než se zajímala o místo na Iowské univerzitě, dostala nabídku zaměstnání od jedné fakulty známé svým konzervativním zaměřením. Zatímco federální okresní soud rozhodl ve prospěch děkanky Jones, federální odvolací soud rozhodnutí nižšího soudu zrušil a věc mu vrátil. Pokud okresní soud zjistí, že děkanka Jones se skutečně nemusela řídit výsledkem hlasování členy fakulty a mohla paní Wagner najmout, bude patrně rozhodnuto ve prospěch paní Wagner.

Z rozsudku odvolacího soudu vyplývají dvě věci, ze kterých jde mráz po zádech – a měl by jít, ať už jde o záda demokratická, republikánská, či jiná. Odvolací soud píše: „Právnická fakulta této univerzity je považována za liberální. Pouze jeden z 50 profesorů je registrovaným republikánem.“ Fakultou se zde myslí nejen instituce jako taková, ale zejména členové fakulty; význam slova „liberální“ je nutno chápat v americkém kontextu jako levicová. Je slučitelné s akademickou svobodou vyvozovat jakékoli závěry z toho, že jisté procento pedagogů se kloní k určitým názorům? Budou členové fakulty předvoláni a pod přísahou nuceni vyjevit své politické přesvědčení? Soud se spoléhal na důkaz o tom, že pouze jeden člen fakulty je registrován jako republikán. Ale stačí to? Znamená to automaticky, že ostatní členové fakulty nesdílejí žádné názory slučitelné s republikánskou politikou? A pokud ne, jaké procento členů fakulty a do jaké míry musí názory určité politické skupiny sdílet, aby to hovořilo proti diskriminaci podporujícím prostředí?

Další věta z rozsudku, která vybízí k zamyšlení, je tato: „Jako děkanka si děkanka Jones měla být obecně vědoma, jaká stanoviska její fakulta zaujímá a jaké jsou politické tendence této fakulty.“ (Myšleno opět členů fakulty.) Co byste udělali, kdybyste byli nyní děkanem? Možná byste si začali obratem zjišťovat, kdo z členů na vaší fakultě je registrován jako volič jedné ze dvou stran a kdo sdílí jaké politické názory. Pak byste se možná zamysleli nad tím, zda by nebylo bezpečnější co nejdříve najmout na fakultu další osoby toho politického směru, který na fakultě není dostatečně zastoupen. A konečně, možná byste kolegy v politické menšině požádali, aby své názory více ukazovali na odiv. Tato poslední možnost je možná vůbec nejhorší a postihne právě ty, kteří považují za profesionální povinnost nevnucovat studentům své politické názory.

Nelze se ubránit dojmu, že rozsudek povede k tomu, že členství ve straně bude zase jednou hrát úlohu v najímání do zaměstnání. To by mohlo dále vést k absurdnímu výsledku, ve kterém by členové fakult reprezentovali pouze politicky vyhraněnou část společnosti. Velké procento amerického obyvatelstva totiž není registrováno ani v jedné ze dvou politických stran a podobně podstatné procento obyvatelstva volí podle konkrétních programů stran a nikoli podle předem zakořeněných preferencí vůči jedné straně. Očekávat, že se všichni profesoři zařadí na jednu ze dvou stran, je proto spíše nereálné.

V každém případě rozsudek ve věci Wagner v. Jones přispěje k debatě o reformě amerického právnického vzdělávání. Americká pravice volá po lepším zastoupení různých politických názorů mezi členy fakult a po zrušení celožitovního jmenování profesorů. Americká levice se brání, že univerzitní prostředí tradičně přitahuje spíše levicové intelektuály a že ochrana akademických svobod znemožňuje ovlivňování složení profesorských sborů podle politických či jiných přesvědčení. Diskuse o odpolitizování výuky – tedy o tom, že by profesoři neměli propagovat vlastní politické názory ve výuce, se asi nedočkáme. Možná také proto, že obě politické strany mají zájem zachovat prostředí, v němž se výuka na právnických fakultách dá využít k politické agitaci.

Marketa Trimble

Pavel Molek: Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních

2012-01-03T10:03:00.002+01:00

Mí blízcí se občas podivují tomu, jaký že jsem flegmatik. A opravdu. Procházím-li si právě uplynulý rok, vidím, že jsem se v jeho průběhu rozčílil maximálně třikrát či čtyřikrát, z toho jen dvakrát kvůli právu. Ty dva případy, kdy jsem chvíli nevěřil vlastním očím a pak se musel zvolna rozdýchat, si navíc byly náramně podobné. Nejen proto, že se týkaly práva, proto se o nich zmiňuji na tomto blogu, nejen proto, že si jejich aktéři jsou svým modem uvažování náramně podobní (byť by setkání v téže množině asi nechápali právě jako kompliment), ale hlavně proto, že v obou případech bylo podle mne použití jinak zcela přípustných procesních nástrojů paragrafovým plivnutím do tváře historie.

Prvním z těch případů, kdy jsem si musel protřít oči a podívat se na kalendář, jestli se nepíše rok 1941, ale opravdu 2011, bylo, když se mi do ruky dostala „námitka podjatosti“ proti soudnímu znalci ve věci trestního stíhání jedné ze „sociálně spravedlivých dělnic“ obviněné z propagace neonacismu. Pohoršeně krčíte obočí, kde beru jako zaměstnanec soudu tu drzost, referovat o obsahu procesního podání, o němž bych měl zachovávat mlčenlivost? Vtip je v tom, že vůbec nejde o řízení probíhající před Nejvyšším správním soudem, k němuž náležím (jak by ostatně mohlo, vždyť jde o řízení trestní), nýbrž o řízení probíhající před Okresním soudem v Mostě. A jak jsem se k němu tedy dostal? Věřte nevěřte, na internetu, konkrétně na jednom blogu, na němž bylo vyvěšeno. Vím, že akademicky čisté by bylo doplnit zde úplný odkaz na tento blog, kdy jsem jej navštívil a kdo je jeho autorem či správcem, ovšem vzhledem k tomu, že se zveřejněním té námitky podjatosti bytostně nesouhlasím (z důvodů, jež se obratem vyjeví), nebudu se podílet na její popularizaci. Ostatně na Aha či další bulvární periodika bych taky neodkazoval, takže předpokládám, že bez odkazu na bulvární blog se laskaví čtenáři taktéž obejdou.

A co že je na té námitce podjatosti podané advokátem JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., tak pohoršující? Tvrzení, že soudní znalec je podjatý pro svůj „židovský původ“. Na chvíli jsem se zarazil, jestli kromě neomarxistické „frankfurtské školy“ nepůsobí v Německu také nějaká opačně zaměřená „norimberská škola“, která by udržovala ducha norimberských zákonů z třicátých let. Logika této námitky je totiž opravdu zdrcující: zaprvé, znalec nese příjmení, které by mohlo být počeštěnou podobou jednoho typického židovského příjmení. Zadruhé, jako osoba židovského původu je nepřiměřeně vnímavý k otázce šoa, antisemitismu a německého nacismu a reaguje na něj s nepřiměřenou vztahovačností. Zatřetí, je tedy podjatý v řízení, které se týká propagace neonacismu. Ani nevím, který z kroků této železné logiky mi připadá nejděsivější. Zda to, že je někomu připisován určitý rasový původ jen na základě náznaků z jeho příjmení (zbývá už jen zahrnout do námitky rozbor znalcových předků, rozměry lebky, popřípadě další fyzické znaky, jimiž „nacistická věda“ odlišovala Židy od Árijců, a dojem, že norimberské zákony nezemřely, jenom spí, by byl mrazivě dokonalý), nebo to, jaké důsledky jsou z tohoto připisovaného původu vyvozovány. Opravdu nám na počátku 21. století může byť jen prolétnout hlavou, že bychom něčí procesní práva měli omezovat jen z důvodu jeho (domnělého) rasového původu? Že si někdo nezaslouží být znalcem ve věci, protože má ten či onen „rasový původ“ (ať už to spojení znamená cokoli)? O to se pokusilo naposledy vládní nařízení č. 136/1939 Sb. ze dne 4. července 1939, o právním postavení židů ve veřejném životě, jehož část druhá upravovala „Vyloučení židů z advokacie, z úřadu notářského, z obhájcovství ve věcech trestních a z patentního zastupitelství“. Že se máme pohoršeně zadívat na toho, kdo „citlivě“ a „vztahovačně“ vnímá otázku šoa a antisemitismu? Klidně se přiznám, že jako demokraticky smýšlející Evropan narozený po druhé světové válce vnímám tyto otázky také dost „citlivě“ a „vztahovačně“, a připadalo by mi nenormální a nebezpečné, kdyby tomu bylo jinak. Jen tiše doufám, že mi kvůli tomu někdo nepřijde přeměřit, jestli nejsem „nedostatečný dlouholebec“ nebo něco podobného. Chápu, že advokát má na obranu svého klienta využít všechny nabízející se procesní prostředky, ale nemělo by být přehlédnuto, že předpona zní „vy“-užít, nikoli „zne“-užít. Budiž nám tato námitka podjatosti odstrašujícím příkladem toho, kam vede v Česku uplatňované přesvědčení, že advokát může v klientově zájmu využít opravdu vše, počínaje tvrzením neviny u klienta, o jehož vině ví (co je u nás normou, je například ve Spojeném království kázeňským přestupkem advokáta, jsem-li správně informován), a konče takovouto námitkou podjatosti, která snad musela být napsána – ať už přímo advokátem, nebo kýmkoli jiným - na klávesnici obsahující ještě klávesu dvojitého „S“.

Druhým z těch procesních nástrojů, jejichž využití jsem musel chvíli „rozdýchávat“, bylo trestní oznámení pro schvalování trestného činu, které nedávno podaly poslankyně Marta Semelová a Marie Nedvědová na sestru bratrů Mašínových, paní Zdenu Mašínovou. A za co? Za to, že si při přednášce Život a boj bratří Mašínů na Vysoké škole ekonomické dovolila schvalovat způsob, jakým její bratři spolu s Milanem Paumerem a dalšími bojovali v padesátých letech proti komunismu. Tento blog není určen k tomu, abychom zabředali do politicko-historické debaty na téma, zda mají být bratři Mašínové vyznamenáváni, či stíháni a zda formy jejich boje byly adekvátní, nebo ne, zda šlo o legitimní odpor, či ne. Ale je-li na ženu, která byla celoživotně pronásledována za to, že se nejprve její otec postavil proti nacistům a poté její bratři proti komunistům, podáno trestní oznámení za to, že na akademické půdě vyjádřila souhlas s těmito činy členů své rodiny, pokládám to za přinejmenším nevkusné. Ona sama to ovšem údajně nese s humorem, ostatně ve srovnání s tím, jaká trestní řízení proběhla za obou minulých totalitních režimů proti jejím rodičům a sourozencům, je toto trestní oznámení opravdu jen politickým plácnutím do vody.

Jak podání tohoto trestního oznámení, tak oné námitky podjatosti, je v zásadě umožněno právním řádem, a patrně nemůže být nijak právně postiženo (snad s výjimkou disciplinárního stíhání advokáta v případě oné námitky podjatosti, či za určitých okolností stíhání pro pomluvu v případě onoho trestního oznámení, pokud by obsahovala nepravdivá faktická tvrzení a bylo zveřejněno již jejími podatelkami). To jediné, co proti nim snad můžeme udělat my, kteří jsme jimi pohoršeni, je právě vyjádřit toto pohoršení. Dřív, než to, co nás dnes pohoršuje, začne být pokládáno za standardní nástroje obhajoby klienta ze strany advokáta či standardního politického boje proti svým nynějším či minulým oponentům ze strany standardních poslankyň standardní politické strany. A tak kladu v duchu obě ta podání vedle sebe a nemohu se zbavit pocitu, jako by obě byla velmi přeneseně inspirována heydrichiádou. Prvé z nich (krypto)nacismem a antisemitismem, který z něj dýchá; druhé tím, že označuje za zločin nejen ozbrojený odpor proti totalitnímu režimu, ale i schvalování tohoto odporu (vzpomínáte na povídku Vyšší princip?). Snad se autoři obou podání od sebe navzájem příliš neinspirují: pak by totiž na úctyhodnou paní Mašínovou mohl ještě podat trestní oznámení nějaký (neo)nacista za to, že schvaluje také protinacistický odboj svého otce, a členové KSČM by naopak mohli začít protestovat proti tomu, aby je soudili lidé, které pronásledoval komunistický režim, protože takoví soudci jsou k procesům padesátých let nebo třeba rozkulačování nepřiměřeně vnímaví a reagují na ně s nepřiměřenou vztahovačností...

A tak nezbývá než doufat, že autorům a zveřejňovatelům těchto dvou podání nedojde, že extrémní pravice a extrémní levice k sobě mají v mnoha ohledech stejně blízko, jako k sobě mají blízko hnědá a rudá barva, které je symbolizují. V jejich společném objetí by se naší demokracii, která jim oběma tak vadí, nedýchalo v novém roce právě volně...

Rozloučení s Jakubem Hrůšou a přivítání Ladislava Vyhnánka

2012-01-03T08:52:00.003+01:00

Se začátkem nového roku bychom chtěli poděkovat našemu prosincovému hostu Jakubu Hrůšovi za jeho velmi zajímavé posty, které kulturně pozvedly Jiné právo a daly právníkům možnost povznést se nad prózu všedních dní.

Současně s potěšením vítám a představuji hosta lednového - Ladislava Vyhnánka. Působí na katedře ústavního práva a politologie brněnské právnické fakulty a současně jako asistent soudce na Ústavním soudu. Přes svůj nízký věk a mladistvý vzhled je autorem či spoluautorem řady publikací (mimo jiné komentář Ústavy) a v současnosti již není jen jedním z největších tuzemských příslibů vědy ústavního práva, nýbrž svými kvalitními a stabilními výkony si velmi důrazně řekl o místo v základní sestavě elitních ústavních právníků. Těšíme se proto na jeho posty.

Totál Balkán vtrh na e-trh

2012-01-02T14:52:00.000+01:00

Vážení čtenáři, čtečkaři a fanoušci elektronických knih, vězte, že vaše vytrvalé sledování seriálu Jiné právo misijní bude odměněno: Totál Balkán je konečně na světě, a to s plnou parádou, včetně Kuřete, které přejel kamión. Stahujte na www.totalbalkan.cz, začítejte se a dejte vědět, jak se vám to líbilo. Originální video-upoutávky zde či zde. Tištěná verze bude v limitovaném nákladu představena ve druhé polovině ledna.

Na koncertě jako v muzeu?

2011-12-31T12:29:00.003+01:00

Milí čtenáři,

chtěl bych se s vámi dnes podělit o úvahu na téma konstituce koncertních programů symfonických orchestrů, jak jsme běžně všichni, kdo holdujeme klasické hudbě, jejich svědky.

Pokud jste někdy zažili to, co každoročně veliké množství lidí, totiž takovou jednodenní návštěvu řekněme pařížského Louvru, zřejmě si dokážete vybavit frustraci z toho, v jak nezměrném protikladu stojí množství pokladů, jež toto světové muzeum nabízí, k omezenému času, který je k dispozici. Stojíte před zásadní volbou (nesetrváte-li ovšem zdrceni složitostí orientačního plánku rovnou v kavárně) – buď si vyberete jen to něco málo základního, co „přece každý musí vidět“ (jinými slovy Monu Lisu a pár dalších nezbytností), a na zbytek více či méně rezignujete, anebo pobíháte celý den, s postupem času čím dál rychleji a „nenasytněji“ (anebo také čím dál unaveněji a odevzdaněji), od obrazu k obrazu, a často pak věnujete pohled spíše orientačním názvům jednotlivých místností než specifikům a hlavně krásám a detailům vystavených děl. Někdy si pak ještě „pro jistotu“ koupíte nějakou tu publikaci, abyste si hypoteticky v klidu domova zahojili ránu z množství nezhlédnutého…

Jako člověku vychovávanému od dětství pravidelným setkáváním s hudbou na koncertech orchestrů, komorních těles a sólistů, případně při operních představeních mně toto počínání odjakživa připadalo nepochopitelné a bláznivé. Jen si zkuste představit, jak byste se asi cítili, kdybyste měli například do pražského Rudolfina přijít v 9 hodin ráno a do pozdního odpoledne postupně vyslechnout 5 symfonií, 3 sólové koncerty, nějakou tu kantátu, operní výstup, smyčcové kvarteto, varhanní recitál – a nádavkem ještě sólového trumpetistu. Nebo – ještě hůř – třeba jen kousíček z každé skladby, nějaký ten „výtah“, pro všeobecnou znalost. Hudební umění je zkrátka nekompromisní, a tím vždy k vychutnání, musíte mu prostě věnovat svůj drahocenný čas (to je ostatně jeden z hlavních důvodů, proč si tolik považuju každého jediného návštěvníka svých vystoupení).

Na koncertech však často vyvstává jiný problém – problém dlouhodobé nezachytitelnosti názvů toho, co se hrálo. Milovníci hudby se pak nezřídka rozdělí do dvou skupin – skupiny, jež nutně potřebuje nějaký ten děj, pojmenované aktéry, slovo, jakýkoli záchytný bod tohoto druhu (tito lidé pak často holdují především opeře a zpěvu vůbec), a skupiny, které nečiní potíž se nechat unášet a vtahovat abstraktním světem tónů, ať už hudby, jež má nějaký ten „mimohudební program“, nebo skladeb, které jsou poutavé opravdu jen a jen samy sebou, „absolutně“. Připusťme však, že úplně všichni jsme při prvním setkání s krásným uměním vděčni za jakýkoli záchytný bod – v tom jsme na tom stejně v galerii jako v koncertní síni. Jistě nám dlouhodobě více ulpí v paměti zhlédnuté nebo vyslechnuté dílo, jež se honosilo aspoň trochu uchopitelným názvem. Jedině přesný záznam v zápisníku by mohl podat v časovém odstupu svědectví o návštěvě muzea, kde jsme spatřili „Zátiší č. 5“, „Portrét č. 15 20x30 cm, dílo 187.“, ale taky „Portrét č. 17 20x35 cm, dílo 193.“, „Bustu státníka z mramoru č. 1“ atd. apod… Jaká marnost! A přece jsou posluchači koncertů klasické hudby často „zajatci“ takovéto kulturní danosti (typicky: „Symfonie č. 8 G dur op. 88“ apod.) a mohou se z ní vymanit jedině zvláštní oddaností, o kterou se pak „jejich“ umělci snaží s láskou pečovat svými co nejušlechtilejšími a nejvášnivějšími pravidelnými výkony…

Titul sám pochopitelně v žádném případě neučiní umělecké dílo kvalitnějším – toho jsem si vědom. Přesto se čas od času pokouším nabídnout svým posluchačům dramaturgii, která (aniž by si v tom činila nárok na originalitu) se staví na odpor anonymitě opusových čísel, všem těm „G dur“ či „cis moll“, a ačkoli tento postup zdaleka nemůže vyčerpat její celkovou náplň, přece jen snad může nabídnout záchytné body v jejím „uchopení“. Ne všechny tituly jsou do té míry „legitimní“ (mnozí skladatelé by se asi podivovali, jak jejich díla dnes běžně nazýváme), málokdy také dokážou plně vyjádřit plné bohatství sdělovaných nálad, citů a vášní, natožpak míru radosti z toho, jak je vůbec hudba jako taková „udělána“. Připusťme však, že minimálně pro naše další životní horování pro jejich krásu třeba mezi přáteli, známými a příbuznými, a to minimálně tam, kde láska ke krásné hudbě ještě nedokázala vzklíčit, je méně odrazující se ohánět „Skotskou“, „Pastorální“ či „Nedokončenou“ než pořadovými a opusovými čísly a tóninami. Ne každá skladba má to privilegium, že jí stačí ke slávě přívlastek „Devátá“.

Těším se na vás na nějakém z nejbližších koncertů a děkuju vám za pozvání a přízeň na milém Jiném právu!

Srdečně váš

Jakub Hrůša

Soldier of Orange

2011-12-29T11:50:00.003+01:00

Pro tentokrát velice krátce a z jiného soudku: Ekonomická situace ve většině evropských zemí je navýsost problematická a efekty této skutečnosti tvrdě dopadají samozřejmě i na kulturní instituce, jako jsou orchestry a operní domy. I u nás jsme mohli a částečně stále můžeme pozorovat melu kolem slučování Státní opery s Národním divadlem v Praze či nepokoje v případě nedávné (a kupodivu a naštěstí úspěšně zažehnané) hrozby „dočasného“ rozpuštění souboru brněnské opery. Opravdu mimořádné a zcela originální události se však začaly dít během právě končícího roku 2011 kolem případu Nizozemska. Tamní vláda zahrozila tak drastickými škrty v rozpočtu na kulturu, že se mnohé hudební instituce ocitly v situaci krajní existenční nejistoty, mnohým z nich pak začalo hrozit kompletní uzavření. A co se nestalo: Holandští hudebníci po celé Evropě zahájili iniciativu veřejných (avšak inteligentních a tvůrčích) protestů proti této skutečnosti, a to nejdříve v orchestrech ve Velké Británii (prvním byl – jen pro zajímavost – Philharmonia Orchestra v Londýně) a následně skutečně všude možně.

Koncept je jednoduchý: Ten který sympatizující orchestr se sejde mimo pracovní dobu nebo v pracovní době, ale bezplatně, a svorně natočí se svým šéfdirigentem (nebo i jiným hostujícím dirigentem) videonahrávku předem zvolené a sdílené skladby s názvem „Soldier of Orange“. Jedná se o hudbu k stejnojmennému filmu režiséra Paula Verhoevena z roku 1977 od Rogiera van Otterloo (film popisuje nizozemské peripetie během německé okupace za 2. světové války), velice krátký úryvek, avšak velmi úderný. Snímek je pak doprovozen vyjádřením šéfa orchestru nebo některých orchestrálních hráčů (často Holanďanů) a tato nahrávka je pak umístěna na speciálně k tomu vytvořenou internetovou stránku (www.soldieroforange.nl).

K dnešnímu datu se na této stránce shromáždilo již 83 příspěvků! Zdá se mi, že tato iniciativa je vpravdě úžasná a v dnešním světě nevídaná. Není mi známo, zda zapůsobila definitivně úspěšně, ale fenomén je to tak jako tak bezprecedentní a bude mít svůj dopad. Jedním z nejbližších příspěvků v těchto dnech bude snímek, který jsme v prosinci pořídili s hudebníky opery Královského dánského divadla, kam nastupuji v roce 2013 jako hudební ředitel. Je dobré, že pro jednou byly zase využity možnosti internetové sítě kvalitním a obdivuhodným způsobem.
Aktualizace: zde je 84.příspěvek.

Čtyři variace na divadelní téma - 2. díl

2011-12-27T23:21:00.005+01:00

III.

Denní itinerář umělce (jenž tento běžně v žádném případě necítí potřebu sepisovat, jen v situacích krajně neobvyklých...):

· za noční tmy –> vlahý spánek při otevřeném okně, posetém drobnou mušinou, jež však člověka (světe, div se) neobtěžuje měrou přílišnou;

· za rozbřesku (avšak všehovšudy pouze teoreticky, prakticky spíše ještě vleže a při zavřených očích) –> nejkrásnější představitelné ráno na světě;

· v žádném případě před desátou (realita) –> probuzení do operního, pro názornost třeba premiérového dne;

· mezi desátou a dopoledním odpočinkem, popř. spánkem –> „full English breakfast“ (v těchto anglických krajích arci bez jelita, zato s ovesnou kaší);

· mezi snídaní a obědem –> intenzivní vzpomínání na vše dobré, co jsme během příprav premiéry zažili; intenzivní přesvědčování sebe sama, že nyní probíhá intenzivní vzpomínání na vše dobré, co jsme během příprav premiéry zažili, jinými slovy: zahánění obav a nejistot;

· stále ještě mezi snídaní a obědem –> tvorba tzv. „zlomvazek“ (nejedná se o bojový nástroj, nýbrž o více či někdy i méně invenční dáreček spoluúčinkujícím při příležitosti premiéry, doplněný začasté více či někdy i méně originálním přacím psaním na kartičce, v němž sdělujeme, jak jsme byli s dotyčným šťastni a jak s ním chceme při nejbližší myslitelné příležitosti spolupracovat znovu); distribuce dárečků do šaten účinkujících;

· doposud ještě mezi vajíčky a (pokud je pátek) „fish and chips“ v místním restaurantu –> procházka po libém okolí (v době letních předsevzetí běh po „Downs“, což jsou malebné a opravdu pro oduševnělý sport jako stvořené kopce, jež obklopují glyndebournská luka);

· těsně po (pokud je pátek) „fish and chips“, a to zejména pokud jsou přítomni Anglie dosud neznalí hosté –> povinný „pudding“ (rozuměj: dezert; a čím sladší, tím autentičtější!);

· těsně poté (bez italské kávy) –> pozorování okolí a potěcha z pohledu na to, jak se shromažďují první festivaloví hosté; někteří skutečně přijíždějí hodiny před představením, zabírají stále ještě volné lavičky, rozprostírají deky, korzují po „foyeru“ (jímž je v našem případě živá příroda a „champagne bar“, eventuálně vzdálenější „champagne tent“), obdivují čerstvě posečené trávníky a nesčetné typy zahrad (anglickou, francouzskou, tropickou, zeleninovou i neidentifikovatelnou), obcházejí rybníček, pozastaví se ve společnosti ovcí, prodebatují nově instalované artefakty, navštíví obchod s knihami, nahrávkami a upomínkovými předměty, vášnivě diskutují nad (zpravidla mimořádně poučnými i čtivými) texty festivalové brožury, pročítají osoby a obsazení, případně dokonce navštěvují předsazená experimentálněji laděná představení v jednom z divadelních studií nebo i ve volné přírodě, tak či onak vztažená k hlavní divadelní události toho dne;

· kolem 3. hodiny odpolední –> přípravy a rituály před představením, někdy též oprašovací zkoušky s umělci, „warming-up“ všeho druhu;

· kolem 4. či 5. hodiny odpolední (jde-li o Wagnera, odpočti dvě až tři hodiny) –> začátek představení; posléze obrovitá přestávka, v níž jedí i účinkující (divadelní kantýna vypadá jako živá výstava kostymérské invence); pokračuje představení;

· s vřelým a bouřlivým (byť anglicky tradičně krátkým) potleskem –> konec představení, pár slov s kolegy, bryskní převléknutí pěvců (nikdo na světě se nepřevléká rychleji než operní pěvec – neplatí však pro dirigenty, u nichž se děje opak tohoto tvrzení), setkání a povídání s hosty, návštěva „George & Mary“ (místní „pub“), osvěžení pivem bez pěny nebo tmavou nápodobou piva, pro náročnější výlet do Lewesu za účelem ověření existence některých požehnaných zařízení, jež se vzpírají anglické výstřednosti zavírání (pípy i dveří) ve 23.00;

· dozajista po půlnoci – usínání v blahém pocitu smysluplného dne plného krásy, intenzivního nasazení a usměvavého kritického publika...

Zdá se mi však nutným dodat jako jemné připomenutí – toto byl premiérový den. Ty „všedněji“ pracovní, náročné, soustředěné, rozporuplné, bojovné, hluboké, lidské i nelidské, jež mu předcházely, by, tuším, nesplnily úlohu, již jsem si zde směle předsevzal: vykreslit slavný a vypjatý kulturní statek tónem vylehčeným a úsměvným...

IV.

Interview s dnes již celoživotním obyvatelem Glyndebournské festivalové opery Petrem Mopslem:

· Petře Mopsle, řekněte nám něco o svém vztahu ke Glyndebourne, prosím. Jak to tu prožíváte?

Děkuji. Milujeme to tu od nepaměti. Kam až naše rodinná tradice sahá, byli jsme zde od věků přítomni. Žijeme v Domě rodiny Christieových, máme s nimi takříkajíc tradiční pouto. Příležitostně navštěvujeme také přilehlá stavení, vycházíme často ven do přírody, i když, abych pravdu řekl, vzdálenějších kopců se nedotýkáme, neprospívá to naší konstituci.

· Jak se vám jeví jednotlivá operní představení? Navštěvujete divadlo pravidelně? Jaké jsou vaše oblíbené tituly?

Operní představení mám velice rád – všichni je máme rádi. Shromáždí se tu velké množství lidí, mnozí zavítají i do Domu, přijdou prohodit pár slov, podívat se. Je úžasné být ve společnosti tolika různých milých lidí. Do divadla nechodíme, nemáme přístup k lístkům. Navštěvujeme však některé zkoušky, zejména ty, které se konají v prostorách, kam se dá vejít přímo z našeho obydlí. Někteří umělci se naší přítomnosti ve zkouškách podivují – a přitom se (a zejména můj syn, jenž má v tomto ohledu talent) snažíme o co největší spoluprožívání každého díla, které se právě zkouší. Nezřídka se neudržíme a účinkujeme s sebou.

· A ony tituly?

Abych pravdu řekl, nejsem zběhlý v operní terminologii. Dívám se na věc laicky. V tomto si velice rozumím s Annou, naší hospodyní. Líbí se mi, že celé místo zní hudbou a hlavně, jak už jsem řekl, to, kolik nejrůznějších sympatických lidí se tu vždycky shromáždí.

· Jak se vlastně přihodilo, že jste se tady jako rodina usadili?

Nemám o tom úplně přesné ponětí, ale myslím, že byli Christieovi odjakživa obdivovatelé našeho specifického zjevu a, když dovolíte, přítulné inteligence.

· Prozraďte teď, prosím, něco ze svého osobního života? Jaké jsou vaše koníčky? Jak rád trávíte volný čas?

Rozumí se samo sebou, že ačkoli žiji v tak významném místě a s tak zajímavými lidmi, líbí se mi vést čas od času i docela obyčejný život. Mimořádně rád vyskočím na lavici v kuchyni, a při troše štěstí dokonce i na parapet velkého kuchy

ňského okna. Odtud mám rozhled na celou příjezdovou cestu. Tam rád strávím třeba celý den. Pochopitelně kromě večeře. A pak je pro mě skutečným svátkem pozdní podzim. Náš šéf Gus Christie a jeho přátelé jdou střílet bažanty. Víte, nechci se dopouštět nějakých necitlivých vyjádření, ale bažanty upřímně nesnáším. Považuji je za trapné a příšerně hloupé. Vždy mám škodolibou radost, když je někdo tu a tam srazí na silnici. Je jich prostě příliš mnoho! Když se tedy jde střílet, jsem bez sebe. Na to, abych nějakého sám dostal, jsem příliš pomalý. Ale takhle si užiji triumfu nad těmi hloupými ptáky aspoň dodatečně. Miluji okamžik, kdy přiběhnu, poté co to dostane, k jednomu z nich, symbolicky jej dorazím a vítězoslavně se na něj postavím. V ten moment je jen můj.

· Petře, vy i vaši příbuzní jste známi svými charakterovými vlastnostmi, ale všichni rovněž víme o vašich fyzických handicapech. Jak tuto rodovou indispozici snášíte?

Nic si z toho nedělám. Myslím, že naši milí Glyndebourňané nás mají rádi takové, jací jsme. Občas někoho vyděsím, například když se neudržím a popadne mě vlna přítulnosti – ale jak se mám, prosím vás, udržet? Miluji lidi, a krom toho opravdu se jim přiblížit vyžaduje notnou dávku akrobacie. No a u toho se zapotíte a tak dále. Občas se nám dostane i nějakého toho štulce, zejména když se nezdržíme některých přirozených tělesných projevů. A také témbr našeho hlasu, který bych poeticky nazval vášnivým hrdelním tónem, takovým opravdu z hloubi krku vyjádřeným dechem života, občas nepochopitelně mnohé vyděsí, zejména při náhodných setkáních v koridorech Domu. Ale víte, já si z toho nic moc nedělám, jak už jsem řekl. Mám lidi rád – a ti mí mi neupřou pohodlí, náklonnost a občas ani kousek toho masa. Jsem v Glyndebourne šťastný.

John Christie (1882-1962)